Indonéské střípky - část čtvrtá: Lidičky

6. srpna 2007 v 18:25 | JR |  Indonésie 2007
To vám povím, to jsem si naběhl, teda. Co mě to jenom napadlo, slibovat vám jakési psaní o lidech? To je určitě to nejtěžští téma ze všech. Navíc je to poněkud troufalé psát o nějakém etniku po čtrnácti dnech strávených na dvou ostrovech, navíc v rámci dovolené... ale zkusme to a uvidíme.

Jací vlastně jsou floresané a "balíci"? Především je třeba řící, že je jich hodně. Strašně moc. Já vím, že to není právě charakterová vlastnost, ale je to setsakramentsky výstižné. Bez toho, aniž byste si uvědomili souvistlosti a podmínky země, kde jednotlivec je v pravém smyslu slova "nahraditelný", nedokážete se vcítit do toho, jak to tam vypadá a zřejmě vám to, co tu budu psát, nebude dávat smysl. To ovšem možná nebude stejně a chyba nemusí být ve vás, že ano.
Upozorňuji ctěné čtenářstvo, že tentokrát to psaní budou ale opravdu střípky, nebo spíš rozsypané střepy. Ale však vy si to nějak přeberete, nemám pravdu?

Meditující mnich u chrámu Tanah Lok. Mniši jsou fajn, ti po vás obvykle nic nechtějí, od tohou jsou tam "průvodci" kteří vám určitě nezapomenou připomenout, že by bylo jaksi vhodné přispět chrámu nějakým darem


Tento mládenec byl asi mnich čekatel, nicméně ten už nás směřoval k posvátnému prameni, kde člověk (po patřičné donaci) dostal požehnání od dalších mnichů.


Pro Indonésany určitě platí to, co pro ostatní asijské národy - jsou šikovní, zruční, skromní, velmi společenští, přátelští, ale také (s dovolením) vyčůraní, šibalští a šizunkové až hanba! Rozhodně jsme se setkali se všemi těmito rolemi, přičemž člověk musí s tím kategorizováním lidiček hodně, hodně opatrně, protože ono není vůbec fér soudit lidi na druhém konci světa podle našich "západních" měřítek, která ve své podstatě vůbec nemusí, a zřejmě ani nejsou, měřítky většiny lidí světa.
Nad těmito souvislostmi jsem se poprvé začal zamýšlet v době, kdy jsem četl a později poslouchal vyprávění našeho kamaráda a světoběžníka Vojty, který mi tuto myšlenku vnukl a musím říci, že jsem mu v Indonésii dával za pravdu prakticky denně. Nestavme naše chápání světa na piedestal toho, jak má vlastně svět vypadat, protože nás je vlastně jen pár a "moc si o sobě myslíme" s tou naší televizí, internetem a splachovacím záchodem s mísou a prkýnkem. Berme to, jak tam lidé žijí, s nadhledem. Já jsem se o to ostatně celou dobu snažil.


Toto byla nějaká slavnost, byť na poněkud zvláštním místě - ano, ty popsané kameny jsou náhrobky. Dost možná to byl pohřeb. Místní mají velmi specifické pohřební zvyky.

Na jaké lidičky jsme vlastně natrefili my? Asi bych to měl rozdělit na "balíky" a floresany, protože jsou to dvě dost odlišné civilizace. Bali, jak jsem již zmiňoval, je velké turistické centrum, kde jsou lidé už tak trochu "načuchlí" západní civilizací, je pro ně normální koukat doma na televizi a občas chodit do supermarketu (mají tam např. Carrefour), ale samozřejmě ne pro všechny, nicméně to, co jsme viděli my, to byla velká města nerozlišitelně přecházející jedno v druhé, v nich spoustu lidiček snažících se probít životem jak se dá, ať už obděláváním rýžových políček, řemeslem, nebo (a s tím jsme se logicky setkávali nejčastěji) živících se cestovním ruchem. Takhle to zní vznešeně, ale v praxi to funguje tak, že se vás prostě snaží oškubat, co to půjde. Někteří slušně, někteří hodně otravně, v každém případě ale všichni a pořád.


Paní s psíkem ve vesničce Moni (Flores), byla jedna z těch vděčnějších objektů pro objektiv


Mně osobně to působilo z celé cesty největší problémy, takové to: všechno půjde v pohodě, ale musíš se neustále otřásat jako ten oslíček a sypat ze sebe rupie. Jakmile přestaneš, přijdou potíže, budeš se muset dohadovat, smlouvat, poslouchat vymyšlené historky atd. atd. zkrátka do tebe budou hučet a hučet, dokud nedáš, nebo neodejdeš. Když jste tlustý bílý turista ze západu, ani to jinak nejde. Leda byste byli hubený bílý turista, pak byste to měli všechno o něco levnější, ale v zásadě by to bylo stejné. Někomu tento styl vyhovuje (myslím to věčné smlouvání a dohadování), já jsem z těch, které to otravuje. Budu-li upřímný, tohle mne od další cesty do Asie zrazuje, ne že by to bylo nějak drsné, nebo že bych se cítil moc oškubán, to určitě ne, ale prostě to nemám rád a neumím to dost dobře ignorovat.
Problém je, že se tomu "oškubávání" prostě nevyhnete, není kde "odbočit z cesty" není kam se "zašít" všude je někdo, pořád jste na očích. A jsme zpátky na začátku a spokojme se s tím prvním konstatováním, že Indonésanů je prostě hodně.
Na Bali jsem v tom jednání s lidmi, které bylo vesměs pohodové cítil v pozadí takvou tu "obchodnickost". Neupřímnou snahu se zavděčit a být "kamarád" ovšem hlavně za účelem co nejvíc vydělat. Na Floresu bylo tohle o něco lepší, řekl bych. Ale to je jenom logické, vzhledem k tomu, jak je tam turismus ještě v plenkách.

Náš průvodce z Kelimutu, ano ten, co tam nahoře klepal kosu v červené flísce. Poté co nás provedl džunglí zpět do vesnice, pozval nás k sobě domů na čaj. To je místní zvyk. Obecně v každém hotelu podávali tzv. "welcome drink" což byl právě čaj, nebo kafe. Dalším zajímavým místním zvykem bylo, že se vás všude snažili usadit - považují totiž za nezdvořilé, když návštěva stojí.

Arnoldus něco, něco alias Renault - náš řidič. Popsat náš vztah s ním, to by bylo na samostatný blog. Vlastně to byl ale náš největší "učitel" resp. představitel Floresanů, protože jsme s ním strávili nejvíc času.

Fijů, fijů, fijů, takhle tam ludé žijů. Tedy na ulici, abych tak řekl. Tohle je okraj nějakého tržitště, ale v zásadě se to tak neliší od toho jak vypadá jinde.


Zevlování - asi nejobvyklejší denní činnost většiny floresanů.


Naprostá většina těch co jsme tam viděli dělala zhruba toto: zevlovala. Ale neberte to prosím jako něco negativního, oni prostě doopravdy nemají nic jiného na práci, ačkoli jsem přesvědčen, že by brali práci jakéhokoliv druhu.
On jim tam také za nic nedělání nikdo nic nedá. Žádný štědrý systém sociálních dávek jako u nás - tam se musí postarat rodina. Proto jsou rodiny také ta početné, prostě čím víc dětí, tím větší šance, že se některé z nich dobře "ujmou" a v budoucnu uživí rodiče a zbytek rodiny. Tak to prostě je.
Abych tu ale jenom tak planě neřečnil, odbočím od sociologické studie, kterou jsem tu nevědomky a neuměle začal patlat a uvedu jeden velmi autentický zážitek.
V Maumeere, onu poněkud šokézní první noc, jsme po ubytování v hotýlku vylezli ještě ven posedět s místními u piva a když už se končilo, tak jsme se pak šli už jen sami s Gabčou podívat naproti, kde byly mezi domky (no, mezi plechovými boudami) nataženy plachty a pod nimi očividně probíhala nějaká zábava. Šli jsme se tam trochu "ochomítnout" a hned nás zvali dovnitř a dle zvyku: návštěva nesmí stát, nás usadili na židličky, kterých tam byla spousta. Na nich seděla taky spousta lidí, odkudsi hrála muzika a na takovém vyvýšeném pódiu seděli nějací slavnostně oblečení pánové a celé to blahosklonně pozorovali.
Nikdo, slovy NIKDO nepil alkohol (většina obyvatel na floresském pobřeží jsou muslimové), nikdo nic nejedl a nikdo se taky nějak extra nebavil s ostatními, většina jen seděla, poslouchala hudbu a koukala na ty lidičky na pódiu…přitom se všichni evidentně dobře bavili (protože se usmívali). Bylo to velmi zvláštní. Teď do toho jsme tam ještě vstoupili my, "white skins" a nikdo samozřejmě neuměl anglicky. Po chvíli se někomu povedlo sehnat maníka, který trošičku anglicky uměl, a tak jsme se od něj dozvěděli, že je to svatba. Kdo se ale žení (protože na podiu byli dva chlapi) jsme se už kvůli jazykové bariéře nedozvěděli. Tak jsme ještě chvíli poseděli, pak se zvedli, poděkovali a šli pryč. Všichni nás opět pozdravili, zamávali a bylo.
Vskutku zajimavá historka, že? Bez pointy, bez příběhu… no ale přesně tak se to odehrálo.
Na svatbě jsem nefotil, přišlo mi to nevhodné, tak se pokochejte alespoň obrázky z naší návštěvy nočního tržiště v městě Ende.

Takto se prodává rýže. Ruku do ohně za to nedám, ale to černé je rovněž tato místní základní zemědělská plodina.

Když už jsem vyfotil jedny prodavačky rýže, musel jsem i druhé- "přece nejsou o nic horší, že?"

Tito kluci byli nadšením bez sebe, když jsem jim pak fotku ukázal na displeji.

"Mr. Chilli pepper" jinak se tato fotka snad ani nedá nazvat.

Pozn. Sem někam jsem to dopsal už před více jak týdnem a teď na to koukám je to celé takové nesourodé. Nevím jak to dál uchopit, dokončit, co chci vlastně sdělt.
Doplním tedy alespoň pár dalších obrázků a nechám toto téma otevřené. Uvidíme, co blog snese.

Další příklad lelkování, neboli zevlování. Všichni čekají.... na příležitost dělat něco jiného než takhle čekat.

Děcka jsou samozřejmě vděčným terčem objektivu. Na Floresu se většinou styděli a na Bali to zase brali na způsob modelingu, tedy "za prachy". To jsem nechtěl podporovat a tak jsem děti na Bali nefotil.

Tato žena tká Ikat ("tkát-ikat" hele! Právě jsem vymyslel nový jazykolam) - to je taková pevná, zdobená látka, z které se dělá sarong (místní obdoba sukně), ale dá se použít různě.

Je to umělecká práce a neuvěřitelná piplačka.



Tak nějak tak.
Příště to zkusím od jinud. Po menším kouscích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hablina Hablina | Web | 6. srpna 2007 v 19:51 | Reagovat

Napadá mě paralela mezi asijským pouličním zevlováním a našim evropským zevlováním u PC...

2 JR JR | Web | 6. srpna 2007 v 21:18 | Reagovat

Něco na tom bude, ovšem je to přece jenom paralela velmi vzdálená. :-)

3 Proky Proky | E-mail | Web | 7. srpna 2007 v 0:08 | Reagovat

Fotky pekne a povidani taky. Musela to byt paradni zkusenost...

Jinak ohledne "zevlovani" bych to videl trochu jinak. Spis bych to prirovnal jako paralela s koukanim na TV. Ja osobne jsem s ni letos skoncil asi vic nez pred purokem a vubec si nepripadam ochuzen. To radeji jdu ven, do bazenu, posilovny, za kamarady, upravuji fotky na PC atd.

4 jm jm | Web | 7. srpna 2007 v 9:44 | Reagovat

Velice pěkně napsáno.

Ta látka na poslední fotce vypadá perfektně. A ten kluk u kokosů by měl jít k filmu.

5 JR JR | Web | 7. srpna 2007 v 10:13 | Reagovat

Děkuji, děkuji....

příště se pustím do poněkud méně kontroverzní látky - do ještěrek, které skončily na druhém místě v anketě.

Co se fotek týče, opět se potvrdila známá věc, že lidé jsou na fotkách nejzajímavější. Bohužel já jsem ten ostýchavý typ, který nemá tu odvahu strkat lidem objektiv před obličej, pokud si to vysloveně nepřejí, nebo se předem nedohodneme.

Jinak si myslím, že opravdický fotograf by se tam právě na lidech pěkně vyřádil.

6 Sargo Sargo | 7. srpna 2007 v 13:43 | Reagovat

Jenom rychlý výkřik - tak jsem si KONEČNĚ prohlédla fotky a opravdu stojí za to! :-)))

Abych si přisadila s tím zevlováním - v nějaké knížce o Asii byla zmínka o tom, že na naše poměry se tam opravdu hodně klábosí a pozoruje a tak dále. Ale že tam pro ně je to nezbytnost, vzhledem k tak rozvětveným rodinám na malém prostoru. Že totiž musí být vážně umění se vzájemně nesežrat a se všemi vycházet :-D

7 DM DM | 7. srpna 2007 v 16:00 | Reagovat

Moc pěkné fotky, též komentáře jsou inspirativní.

K tématu zevlování: zajímavý postřeh od Sargo, jistě s tím má souvislost. Naše společnost je v tomto směru atomizovaná, každý má svůj pokoj nebo alespoň postel, své pracoviště s svůj PC (doslova Personal Computer), svůj vůz, mail, svoje bankovní konto a pomalu i svůj blog.

Na druhé straně bych to zjemnil tím, že srovnáváme průměrného Baliho se značně nadprůměrným Čechem (JR, Proky, ostatní neznám).

Já jsem průměrnější a chodím do průměrných hospod s průměrnými lidmi a musím Vám říct, ono se u nás také dost zevluje (s půllitrem, na diskotéce…)

Přeji pěkný den

David

8 JR JR | Web | 7. srpna 2007 v 18:16 | Reagovat

DM: díky za komentář, to jsi celkem trefil hřebík na hlavičku s tím "naším" zevlováním.

Jinak nevím, proč zrovna TY se považuješ za "průměrnějšího", jo leda v mariáši... no ale tam jsi místy až podprůměr ;-)

Sargo má ovšem taky pravdu s tím, že v asii musí být lidi v porovnání s našinci neuvěřitelně tolerantní, jinak by se sežrali. Na tom taky něco je.

Já bych snad ještě jenom dodal, že čím míň toho lidi mají, tím míň si toho můžou závidět a tím pádem tak nějak víc drží při spolu.

9 Hablina Hablina | Web | 7. srpna 2007 v 19:51 | Reagovat

Není to vzájemné žraní se typická vlastnost našeho národa? Jako že v tý Asii jsou normální a my ti divní?

10 jm jm | Web | 7. srpna 2007 v 22:41 | Reagovat

Takoví jsme my Češi, nežerem se. Až potom na drsném severu...

11 Sargo Sargo | 7. srpna 2007 v 23:03 | Reagovat

Zkusím tu knihu a pasáž v ní najít - přišla mi výstižná a podnětná :-))

Hablina: myslím, že češi by byli sice rádi za jakoukoli výlučnou vlastnost, ale obávám se, že jsou výluční hlavně v tom, jak jsou obyčejní :-DD

JR: tam jim spíš nic jiného nezbývá, než držet pohromadě, u nás je to nadstandart, u nich životní nutnost. Myslím, že si závidějí velmi podobně, jenom holt trochu jiné věci...

12 JR JR | Web | 7. srpna 2007 v 23:13 | Reagovat

No, těžko říct, ale co jsme tak měli zkušenosti, tak si celkem tolerantně dopřávali navzájem na nás vydělat, abych tak řekl.  Příklad: měli jsme pronajatého průvodce, ale všude kam jsme přišli, tak jsme stejně ještě potřebovali "local guide" - chápal jsem to taky jako nutnost, proto aby se "kořist" rozdělila mezi všechny.

Ono to všechno balancuje na tom, že nemůže existovat dlouhodobě rovnováha mezi chudými a bohatými, pokud se "nůžky moc rozvírají". To platí asi na celém světě, tam v Asii je to ale daleko lépe patrn, protože chudých (opravdu chudých) je tam hodně, bohatých jen pár. Musí ale dát všem "příležitost" se uživit. Celé to pak asi na oko funguje jako tolerantní a soudržná společnost.

Ovšem já nejsem sociolog, ani nemám takové ambice, takže se spokojím s tím, že jsou prostě jiní a nebudu srovnávat kdo je lepší, zda my, nebo oni, to je soutěž bez vítěze.

JM :-)

13 DM DM | 9. srpna 2007 v 8:31 | Reagovat

Ahoj Jardo,

Musím Ti bohužel napsat, že to takhle funguje i v cestovním ruchu u nás. Akorát se toho jako místní neúčastníme.

Tak například přijede skupina němců do Prahy - na týden. Dostanou tam průvodce, který jim ukáže Prahu. Pak je zájezd do lázeňského trojúhelníku KV, Frantovky, Mariánky.

Na to se veme průvodce z Varů. Ten zařídí obědy ve známé hospodě: Menu 15 - 2 tj. hosti zaplatí 15 EUR a z toho 2 jsou provize pro průvodce. Musí se zařídit oběd i pro řidiče, jinak je řidič naštvanej a zorganizuje (hlavně u levnějších zájezdů z DDR), že se udělá piknik – zastaví se někde po cestě a řidič ohřívá párky a vaří pro lidi kafe – tomu je třeba předejít !

Pak se němci varují před směnárnami v centru a dohodí se tím kšeft známému směnárníkovi za „lepší kurz“, to se odehrává za jízdy v buse.

Když ty chudáci přijedou do Varů, většinou se autobus nechá na Kome, kde je domluveno se stánkařem, že všichni koupí becherovku a oplatky na zpáteční cestě, aby to nemuseli tahat po Varech. Samo za provizi, akorát byl problém s prodavačem - Vietnamcem, který na začátku nemohl pochopit, že tu provizi nemá dávat před těma turistama, ale až potom.

Znám taky průvodce, který organizoval prodej pohledů za „lepší ceny“.

Pak se také organizují speciální prohlídky (Becherovka, Podzemí pod kolonádou, divadlo) a shánějí se lístky na kulturní akce. Tam je to podobné.

Tímto způsobem se z Prahy jezdí též do Krumlova a podobně, asi to tam bude stejné, ale zkušenost nemám.

Jsou tam určitě kulturní rozdíly v úrovni služeb a otrkanosti všech zúčastněných, viz. ten problém s Vietnamcem. Ale princip je myslím všude stejný – je to business. Peníze musí proudit a rovnováha musí zůstat zachovaná (Dune) – v tom máš pravdu.

14 JR JR | Web | 9. srpna 2007 v 9:46 | Reagovat

No vida! Děkuji za příspěvek, to mě ani nenapadlo, jak pěkně to u nás taky funguje! Ale je to jenom logické. Spice must flow.

Trochu z jiného soudku je příhoda, kdy jsme tu měli ve firmě na návštěvě velkého mocipána z USA. který při obědě v nóbl restauraci pro jisotu odmítal led do nápojů  (to víte, voda z kohoutku....) - taky jsme v některých očích stále ještě rozvojová země.

15 DooFooS DooFooS | Web | 9. srpna 2007 v 15:16 | Reagovat

Potěšil jste mě, jak se nerad dohadujete a smlouváte. Už jsem měl za to, že jsem v tom sám, páč kolem sebe mám jen lidí, kteří se na to smlouvání a dohadování vyloženě těší a snad i doma připravují :-)

16 Hablina Hablina | Web | 9. srpna 2007 v 17:10 | Reagovat

Smlouvání je sport, když mám náladu, tvrdě požaduji slevu i od místních vietnamských obchodníků, jelikož vím, jakou na svém zboží mají provizi. Musíš to brát jako zábavu a divadýlko.

17 JR JR | Web | 10. srpna 2007 v 8:12 | Reagovat

Hablina: to ti věřím a naprosto to chápu, ale mě to prostě nebaví :-)  

asi nejsem obchodnicky založený člověk.

18 DJ DJ | 10. srpna 2007 v 10:36 | Reagovat

Louskal jsem to několik dní. jednak jsme to nechtělk odbýt a jednak je to hutné téma, včetně komentářů.

- Padám na zem z těch fotek, to je nádherný výběr, to se Ti povedlo.

- nerad smlouvám, mám rád jedničky a nuly a ne nějaký imaginární nebo komplexní čísla :o) dodneška se směji odmocnině z mínus jedna, přestože mám matfyz gympl třídu

- zevlování, to je strašný. Já neumím odpočívat, nesnáším lelkování a pořád mám nutkání, že musím něco dělat. Když vydržím lelekovat, tak jsem pak nerudnej, že jsem den proflákal. Hrozná vlastnost, musím se něco přiučit.

- stále myslím na to, zda-li náš způsob žití je ten lepší, než způsob žití jinde na světě. Protože stále nemám zodpovězenu otázku, jestli je lepší pást kozy nebo bejt menažérem, akorát si mi zkomplikoval rozumování :o))))

Zkrátka, pro mne to splnio fci blogu, pěkné koukání, několik nových témat a nových poznatků. Jen to čekání na ten článek, to bylo úmorné :o))))))))))))) Díky

19 JR JR | Web | 10. srpna 2007 v 11:57 | Reagovat

DJ: ó děkuji, to zahřeje u srdce!

O způsobu žití netřeba moc přemýšlet, je třeba jej žít! Na tom jsme se včera tuším shodli s panem Lékárníkem na mariáši (po druhém rumu) a to se mi líbí, tak to je.

Vlil jsi mi opět do žil trochu té zopodvědnosti, abych dokončil další blog s názvem "obojživelníci". Musím to stihnout, než odletím za móře.

P.S. Navrhuju založit spolek lidí, kteří neradi smlouvají a mohlo by se to jmenovat třeba "nesmlouvaví", až po tom skočí Hollywood, bude tu další pěkná role pro Conneryho a Kostnera :-)

20 DJ -> JR DJ -> JR | 10. srpna 2007 v 13:34 | Reagovat

Re P.S. ANO! Nesmlouvaví, jen mi pak říkají, že jsem namyšlený. Tak občas udělám ústupek a jakože smlouvám, byť vím, že cena je předem definována :o)

Vlastně smlouvám, ve chvílích, kdy vím, že protějšek "neprosá", to mne vyhecuje k obchodu :o))))))))))))))

Souhlasím s tím postojem k žití. Je to dostatečně široká definice :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama