Indonéské střípky - část šestá: Jak jsem měl pech

21. září 2007 v 0:04 | JR |  Indonésie 2007
Jestli si myslíte, že nejhorší věc co se mi stala o dovolené v Indonésii, bylo utonutí aparátu fotografického, máte v podstatě pravdu. Jenže... jenže ona to zdaleka nebyla jediná smolná věc, co se mi přihodila. Z předchozích zkušeností vím, že neštěstí cizího nejlépe čtenáře pobaví, tedy slyště vyprávění o tom, jak jsem měl pech.

kapitola první - Problémy s obuví
Všechno to začalo hned druhý den tím, že se mi rozpadly sandále. Pravda, nebyly zrovna značkové, koupil jsem je v roce 2004 v Hypernově za tři stovky, ale od té doby už se mnou leckde byly. Na Havaji například. Byly už trošku "načaté", ale říkal jsem si, že vydrží. Nevydržely, potvory. Rozpadly se hned druhý den, tedy rozpadly... na pravé se udělal strašlivý žralok, asi tak do půlky chodidla, s tím se prostě nedalo chodit.
Nevadí, řekl jsem si já starý zálesák, a ráno místo pochrupování v posteli s nebesi (doslova) jsem vytáhl šitíčko a jal se napravovat co čínský švec odfláknul. Jenže - už jste někdy zkoušeli propíchnout gumový sandál obyčejnou jehlou? Není to jednoduché, jelikož však jsem ostříleným borcem podobných situací, věděl jsem, že je potřeba na jehlu tlačit čímsi kovovým např. mincí (dřív jsem to zkoušel něčím měkkčím a propích jsem si palec). Čili dostat jehlu skrz se podařilo. No jo, ale jak ji na druhé straně protáhnout ven, když z ní kouká jen půlka a druhá beznadějně vězí v pevné gumě? To už byl oříšek, který jsem nakonec po delším váhání rozlousknul podobně jako Marfuša - zubama.
Stačí zatnout a táhnout.... zkrátka, abych vás dlouho napínal poškodil jsem si sklovinu na předním řezáku (nebo jak se tomu "veverčímu zubu říká". Nicméně jehla byla skrz. Celý postup jsem opakoval asi 10x (už s větší opatrností) a botu si zašil.
Zde na tomto jinak nepříliš zajímavém snímku jsou mé milované sandále vidět (již po prvním zašití).
P.S. Že právě popíjím čerstvý kokosák jste asi poznali
Fungovalo to parádně až do osudné chvíle na ostrůvku Suraya, kde jsme šnorchlovali a bydleli v takových krásných bambusových bungalovech hned na pláži. Jelikož tam bylo v moři dost ježků a ostrých korálů, chodili jsme do vody radši v sandálech. Moje nevydržely.
Paráda - byli jsme na ostrůvku, kde se kromě piva a jídla v místní restauraci, nedalo nic koupit. Takže nezbylo než znova šít. Naštěstí jsem si vzpomněl, že mám v batohu ještě univerzální nástroj, který je z poloviny taky kleštěmi, takže další dentistické dobrodružství se nekonalo.
Toto je prakticky celý ostrov Suraya jako na dlani, no uznejte, že to je romantika (foto mobil)
Zlomil jsem ovšem jehlu. Škarohlídům teď zkazím radost, protože jsem měl náhradní a botu v klidu došil. Jenže, hned následující den ve vodě byl pro sandále fatální. Rozpadly se tentokrát obě a v místech, kde nešly zašít, ba ani nešlo je obout aby držely na noze aspoň silou vůle. Zkrátka úplný konec, sandály definitivně dosloužily a odebraly se k čínskému bohu levného obuvnictví. Beztak přesluhovaly.
Zůstal jsem tedy bos, pouze s druhým párem bot, které jsem měl s sebou. Možná uhodnete, že to byly férové "horské" trekové boty v kterých jsem za celou dobu byl akorát nahoře na Kelimutu. No, super - venku 32 stupňů, žhavé slunce, pláž, písek... a já v horských botách. Samozřejmě jsem v nich na ostrově chodil jen tam, kde to bylo nezbytně nutné, ale i tak jsem v nich musel třeba absolvovat cestu lodí zpátky.
Na Suraya beach bylo nejlépe bez bot - pohled z naší "verandy" (foto mobil)
V Labuanbaju jsem se hned sháněl po jiné obuvi. Bohužel, v Indonésii jaksi zřejmě neslyšeli o sandálích s páskou přes patu, všude sice měli boty, ale pouze jeden druh - klasické žabky "vietnamky". Dalším problémem byla velikost. Ono se řekne koupit si boty, ale běžná evropská velikost (9a1/2) je na druhé straně světa poněkud nedostatkové zboží. Dlouho jsem obcházel všelijaké stánky, než jsem natrefil na jedny "sloní", které mi byly sice malé, ale dalo se to vydržet. Tedy to jsem si tehdy myslel. Ku cti floresských stánkokvých prodavačů budiž řečeno, že byly neuvěřitelně laciné, stály asi jeden dolar, nebo tak nějak.
Abych se zase moc nerozkecával o hloupých sandálích a žabkách - po dni nošení se mi udělaly strašné puchýře (tam kde ta "žabka" drží nohu), oddělal jsem si nohy a od té doby jsem je nemohl nosit, zbytek dovolené (naštěstí už jen 2 dny) jsem strávil zapařený v trekových botách.
kapitola druhá - Problém s opicí
Nebojte se, ušetřím vás popisu následků mého srdečného seznámení s místní pálenkou zvanou Arak, nebudu líčit, jak mě z toho bolela hlava a podobně, to bylo zcela standardní v zásadě velmi podobné, jako když mne pan Lékárník MB zatáhne po mariáši do Dobré duše na rum. Takové banality jako migrény, spálená záda a nohy sem vůbec tahat nebudu, zde zmiňuji pouze významé, tedy významně pechoidní události.
Opičky jsme viděli hned třetí den pobytu na Bali, mají tam takový speciální les, kde jich je plno, je tam i opičí chrám a celkově je to moc pěkné místo, o tom se snad ještě někdy zmíním. Událost, kterou zde popíšu, se stala v den odjezdu, kdy jsme měli spoustu času, jelikož jsme odlétali někdy v noci. Udělali jsme si tedy ještě výlet na pár míst, mimo jiné na západ slunce k pobřežnímu chrámu Ulu Watu. Místo je to krásné, jen co je pravda, vysoké strmé útesy padající do krásně modrého moře, zapadající slunce v tropickém ráji... co romantičtějšího si přát?
Popisovaná událost se odehrála zrovma na onom výstupku útesu. (foto mobil)
Ulu Watu je kromě chrámů vyhlášené i výskytem opic, tzv. white monkey. Ty jsou pak zase vyhlášené drzostí a loupeživostí vůči nebohým turistům. Všude doporučovali si dávat pozor na lesklé věci a celkově na to, co by se mohlo v nestřeženém okamžiku "ztratit". Samozřejmě nabízeli také různé pamlsky pro opice - banány, oříšky, ananas... abyste měli opičce co nabídnout, až vám něco čmajzne, za co by to vyměnila.
Koupil jsem si krájený ananas, ani ne tak proto, že bych se bál okradení, ale protože byl levný a tak jsem si říkal, proč místním opičákům trochu nepřilepšit, že. Vyrazili jsme k útesům, opic jsme moc neviděli (v porovnání s tím prvním setkáním) a tak ostražitost lehce polevovala. Když jsme ale potkali jednu paní, jak házela kamení po opici na stromě, která měl v ruce její lodičku (botu), opět jsem zbystřil. Pokaždé, když jsem uviděl opici, pro jistotu jsem si přidržel brýle jednou rukou. Brýle jsou totiž prý oblíbeným lupem místních primátů, zřejmě proto, že jsou leské, či primáti krátkozrací.
Našli jsme si pěkné místo u kamenného zábradlí na místě, odkud bylo vidět zapadající slunce a vedle toho kontrastující chrám (ach bože, jak já trpěl, bez foťáčku, jen s mobilem) a krmili okolní opice, kterých se tam vyskytovalo docela dost. Nejroztomilejší byla jedna taková malinká, ještě mládě, ostýchající se vzít si ananas přímo z ruky, zkrátka ťuťu, ňuňu... a ostražitost polevila.
Jé opičky...
A tahle je taková malinká... tumáš buráček...
Pomóóóóc, lupičíííí! Toto je velmi autentické foto vteřinu po "akci" (všechny jsou z mobilu)
Byla to jen vteřina, možná ještě méně, zrovna jsem se nechal Gabčou fotit (mobilem) jak si ta malá nakonec vzala z ruky aspoň burák, když v tom cosi přiběhlo zezadu a.... "Moje brejle! Chyťe jí!" zařval jsem a reflexivně se ohnal rukou. Cítil jsem, že jsem jí/ho trochu "líznul" ale zmizela v křoví za zábradlím. Upozorňuji, že to bylo v místě, kde je od zábradlí ještě asi metr a pak hned asi třicetimetrový sráz dolů. Kdyby mi tam spadly brýle, nikdy by je už nikdo nenašel. NAŠTĚSTÍ je ta potvora upustila těsně za zábradlím a NAŠTĚSTÍ nespadly na kámen ale do trsu trávy, takže se nerozbily.
Bohužel, to já netušil, neboť bez brýlí se brýle špatně hledají. Ostatní stáli kolem mě jako opaření, neschopní jakékoliv reakce, až se nějaký domorodec odvážil za zábradlí a brýle mi podal. Tedy šťastný konec, protentokrát, ale řeknu vám, že by se ve mně krve nedořezal. Ono pět a půl dioptrie mít a nemít, to už je přece jenom trochu rozdíl.
Na druhou stranu škarohlídy mohu opět ujistit, že jsem měl kdyžtak ještě jedny náhradní.
kapitola třetí - Departure card
Poslední záležitost, kterou zde zmíním se sice stala jako první, ale důsledky měla zase až na úplný konec. To bylo tak (v pozadí přeběhne indonéský chlapec žena obruč)...
V Indonésii je pro občany ČR ale v zásadě pro všechny cizince, vízová povinnost, což mimo jiné znamená, že po příletu a kontrole víza dostanete tzv. departure card, takový útržek formuláře, kde je zaznamenáno kdy jste vstoupili do země. Tento ústřižek pak musíte celou dobu uchovávat a při odletu odevzdat. Tato praxe je mi dobře známá z výletů do mnohem civilizovanějších zemí, takže jsem prostě departure card založil do pasu a hlídal ji stejně jako pas, tedy jako oko v hlavě.
Až do výletu na Kelimutu, kdy jsem měl pas v kapse kolem krku a strašlivě jsem si ho propotil (i skrz tu kapsičku). Üplně jsem se toho lekl, jak byl provlhlý, proto jsem jej přendal do kapsy u kalhot a jelikož to moc nepomohlo, tak do fotobaťůžku. Departure card jsem z toho vyndal. Potom došlo ještě k několikerým manipulacím, protože cestou z Kelimutu před pěším sestupem dolů do vesnice a k vodopádu jsem se stavoval v autě a nechával tam nějaké oblečení a věci možná i tu propocenou kapsičku, to už právě nevím.
Zkrátka a dobře - když jsme se dole opět s autem shledali, kapsičku jsem neměl a departure card s ní. Verzí jak k tomu došlo je několik, jedna z nich je i ta, že jsem ji možná opravdu nechal v autě a jelikož řidič nechal auto čistit, mohlo se stát, že nenechavé ruce místních domorodců kapsičku vysublimovali s vidinou tučného zisku (kromě departure card tam ale byly asi jen dvě poštovní známky - silně propocené a ústřižky z letenek, jinak nic). Stejně pravděpodobná je ale i varianta, že jsem kapsičku ztratil někde v džungli při manipulaci s fotobatůžkem, to už bylo jedno, protože v momentě, kdy jsem to zjistil, už nemělo smysl se vracet.
Pas mi naštěstí zůstal, stejně jako peníze a všechno ostatní podstatné. Ten den jsem se s tím ještě trápil, ale pak jsem se smířil s tím, že na Floresu s tím stejně nic neudělám a pustil jsem to z hlavy.
Po návratu na Bali jsme tedy nejprve zašli na letišti na imigrační (no teda do toho chaosu, kde jsou imigrační přepážky) chvíli se nechali posílat od čerta k ďáblu, až se nás nakonec ujal nějaký vyšší úředníček, který uměl trochu anglicky. Vysvětlil jsem mu problém s tím, že nemám departure card. Zamyslel se, chtěl vědět kdy odlétáme a když jsme mu to řekli, něco si v duchu počítal. Po chvilce mlčení řekl... pondělí, jo, to bych měl mít službu, to bude v pořádku, nedělejte si s tím starosti jenom to nahlašte to na check-inu.
Z letiště jinak fotky nemám, ale jednu přece - byla tam taková zajímavost - tato speciální kuřácká místnost, kterou v praxi využil i pan KM
S tím nás poslal pryč, a tak jsme si skutečně žádné starosti nedělali. Jak se však blížil čas odletu, začaly se mne opět zmocňovat obavy. Kolik to asi tak bude stát, říkal jsem si, ani na moment nepochybuje, že to NĚCO stát bude. Nakonec jsem dal na radu Gabči a nechal si asi třináct dolarů v drobných, stranou ostatních peněz, a vydal se vstříct osudu.
Na check-inu byli v pohodě, dali mi vyplnit novou departure card, která ovšem neměla razítko, samoztřejmě. Zavazadla odbavili, šlo se přes security kontrolu a pak přes místo kde se platila odletová taxa (taky zajímavý vynález zejména pro ty co to neví a nenechají si patřičný obnos v rupiích - ti pak musí měnit v letištní směnárně za draho). Potom jsme se už postavili do fronty na imigrační (resp. "emigrační"), kde byl jediný úředník (bylo to v noci).
Bohužel to nebyl ten "náš" který o nás měl vědět. Tento byl klasicky úřednicky neoblomný -. "Vaše kartička nemá razítko a číslo není v počítači!" Vysvětlil jsem mu, že jsem originál ztratil v džungli. - "To je BIG problem, sir. Budete muset zaplatit sto dolarů!"
"Nemám" řekl jsem a chtělo se mi dodat: "nemám miláčku, regiment numero ein und neunzig - poslušně hlásím, že jsem se mi stala ta nehoda, že jsem pil jedno pivo za druhým a všechny dolary jsem propil", ale myslím, že pan indonéský imigrační úředník Švejka nečetl, proto jsem si to nechal pro sebe.
"ááá to very big problem.... to nesmíte odletět.... bla bla bla....."
"No, ale já vážně nemám sto dolarů," trval jsem na svém
Po chvíli dohadování nakonec přišla spásná věta: "A kolik teda máš?" byla vidět snaha se dohodnout, v Indonésii se dá zkrátka smlouvat všude i s ouředními osobami.
Vyndal jsem těch několik ušmudlaných dolarů a dal jsem mu je. Znechuceně si těch 13 dolarů vzal, napsal mi stvrzenku na deset a dal na kartičky milosrdné razítko. Byl jsem volný a dlouhá řada lidí za mnou se konečně pohnula.
Tolik tedy "temná strana" letošní dovolené, mám pocit, že jsem byl skutečně pechfóglem výpravy, události zde popsané + utopený foťák jsou jen těmi nejvýraznějšími z mnoha, ostatní se vyjádřili slovy, že bylo moc dobré mít mne s sebou, neboť takto se mohla veškerá smůla koncentrovat jen a jen na mne a ostatní si mohli nerušeně užívat. Doufám, že jsem si to vybral na všechny dovolené dopředu.
Dodatkové foto - obětina bohu smlůly, aby mi už dal pokoj
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DM DM | 21. září 2007 v 9:02 | Reagovat

Ahoj Jardo,

super vyprávění, nádhera, s těma úřadama konče je to úplně nejlepší. Je to snad tím, že včera nebylo působení? To snad bychom měli přehodnotit, co je plodnější.

Měj se dobře

David

2 JR JR | Web | 21. září 2007 v 9:24 | Reagovat

Ale kdepak, já to mám rozepsaný už tejden, ale nebyl jsem schopnej to dotáhnout. Včera se ve mě ale něco vzepřelo a já se do toho pustil po návratu z koncertu. Taky jsem končil někdy o půlnoci (viz. čas publikování). Holt jsem zvyklej chodit ve čtvrtek pozdějc spát :-)

jinak děkuju za pochvalu, jsem rád, že jsem ti zpříjemnil ranní čaj u monitoru.

3 DJ DJ | 21. září 2007 v 14:48 | Reagovat

Připomíná mi to tu naši příhodu, jak nám na cyklodovolené se ženou ukradli kola. Jako jediným z celého pelotonu, přestože byla všechy svázána dohoromady a naše byla uprostřed.

Musím říct, že od tý doby to není tak hrozné, tak hlavu vzhůru!

Pěkný čtení vkusně proložený fotkama. Díky :o)

4 Sargo Sargo | 21. září 2007 v 21:32 | Reagovat

Výtečné počtení :-))

A konečně vidím fotky! Paráda :-)

5 VF VF | 22. září 2007 v 10:55 | Reagovat

Parada, pekne!

Prihoda s botama mi pripomnela, jak jsem si kupoval zabky v Iranu. Duvod byl trohu jiny - kozene sandaly mi v tom vedru a vlhkosti zacaly strasne (ale fakt STRASNE) smrdet a ani pomalu kazdodeni prani nepomahalo... takze nasledovala uplne stejna zkusenost, najit obri zabky nebylo vubec jednoduche. To co nasledovalo dalsi dny se da srovnat snat jen s botou spanelskou. Mezera mezi prsty rozedrena do krve, nohy oblepene naplastmi, celkova bolest nohou. Ale cloveci telo je houzevnate, po nejakem tydnu kuze na potrebnych mistech zatvrdla, zesilily potrebne svaly a dalsi dva mesice jsem v nich odchodil jakoby nic.

6 VF VF | 22. září 2007 v 10:58 | Reagovat

Jo a akcni serie fotek s opickami je super! :-)

7 Sargo Sargo | 22. září 2007 v 16:11 | Reagovat

Podle toho, co píšete začínám chápat, proč si na tržištích zpravidla na sebe nic nekoupím. :-))

8 Hablina Hablina | Web | 23. září 2007 v 15:15 | Reagovat

No a já začínám chápat, proč nejedu na dovolenou dále než do Beskyd, je v tom nějaká předtucha či co.

9 JR JR | Web | 24. září 2007 v 9:09 | Reagovat

Samozřejmě jsou i daleko horší věci na tom světě, ale mít takový pech na jedné dovolené...  i když prava, ono ani na té Aljašce co nebylo tak úplně ideální, ale to se snad ani nehodí psát.

Koukám, že podle pana VF je potřeba s žabkami pouze vytrvat, no.. už jsem si radši pořídil nové sandále :-)

Sargo: Myslím, že v Asii mají úplně jiný pojem o "konfekčních velikostech"

Hablina: dokud nezkusíš, nedovíš se to ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama