2005 Spanilá cyklojízda po vlastech moravských - díl čtvrtý

27. ledna 2008 v 1:31 | JR |  cestopisy

Den pátý, středa 27.7.2005

Noc byla příjemná, opět bez deště, a ráno nás opět vzbudilo sluníčko. Vstali jsme kolem osmé, ranní hygienu s věcmi souvisejícími se nám podařilo spáchat ještě v Sokolovně, a pak už hurá dolů do města na snídani. Tu jsme si dali tradičně u samošky, před kterou ovšem sekal nějaký svérázný pán s křovinořezem trávu, takže to nebylo právě poetické klidné prostředí. Nicméně díky jadrné mluvě onoho chlapíka jsme si konečně definitivně uvědomili, že jsme už zase doma v Čechách.

Potom nás čekal pořádný stoupák do Zlatohorské vrchoviny celých 350 metrů převýšení na Petrovu horu. Dole mi bohužel opět prdnul drátek z výpletu zadního kola (tentokrát jiný), čímž kalich mé trpělivosti s tímto výpletem (který byl z tenčích drátků, než měli kluci) definitivně přetekl. Pavel s Vojtou se mi nahoře zatím ještě pokoušeli aspoň trochu vycentrovat kolo, zatímco já jsem v lese prakticky realizovat to, co jsem měl v tu chvíli obrovskou chuť udělat s celou cyklistikou. Když jsem se pak se zbytkem toaletního papíru vrátil, bylo kolo v o něco lepším stavu, takže jsme vyrazili dolů na Jindřichov (tam jsem si vyndal další prsaklý drát), pokračovali jsme do Janova a dál už víceméně po rovince do Města Albrechtov, před kterým jsme si ještě stihli dát jedno pivo v hospodě u silnice, protože jsme byli totálně vyprahlí. Počasí se za ty dva dny úplně otočilo a místo deště začly pořádná horka.
Měli jsme sice už hlad, ale já potřeboval pokud možno co nejdříve najít cykloservis, takže jsme pokračovali bez zastávky dál až do Krnova.
Tam jsme strávili další hodinu hledáním servisu, v prvním mne opět odmítli a v druhém měli otevřeno až od dvou odpoledne. Zašli jsme si tedy mezitím do blízké hospůdky, kde bohužel neměli nic pořádného k jídlu, jen utopence. Naštěstí za chvíli už otevřeli servis, tam byl docela ochotný chlápek, se kterým jsme se domluvili na kompletním novém výpletu zadního kola, s tím že to bude podle toho, jak mu budou chodit lidi, nejdřív však za půl hodiny. Zatím jsme si nechali doporučit hospodu na jídlo - vlastně to byl takový bufet se zahrádkou, kam jsme se na onu potřebnou chvíli, než bylo mé kolo opraveno uchýlili. A byl to azyl více než příjemný, seděli jsme pěkně ve stínu, měli tam výborné a laciné jídlo, dobré studené pivo, zkrátka místo pro nás jako stvořené. Bohužel jsme byli nějak uondaní z toho horka a všem se nám chtělo spát (Vojta dokonce opravdu usnul). Po hodině jsem kluky nechal na dobytých pozicích a vrátil se do servisu, kde už byl výplet úspěšně vyměněn. Doufal jsem, že tím mé trable s drátky definitivně skončily. Vrátil jsem se za kluky, kteří si mezitím vyměnili role a tentokrát spal pro změnu Pavel.
Dali jsme si ještě jedno pivo na probuzení a vyrazili jsme dál na Horní Benešov. Bylo ukrutné horko, kdy se tavil asfalt, a i my samotní jsme měli pocit, že se z kola tak nějak roztékáme a tečeme po silnici.
Cesta vedla mírně do kopečka podél potoka, ale skoro pořád na přímém slunci, nikde žádný stínek. Asi v šest večer jsme s více jak 70ti kilometry v nohách (a zadcích) dorazili do Horního Benešova, kde jsme se samozřejmě ponejprv sháněli po restauračně-resuscitačním zařízení. To jsme nalezli na neobvyklém místě, u autobusového nádraží (nadneseně řečeno, pro ten jeden autobus co tu jezdil) a byl to objev v pravdě památný. Celé městečko nám při našem průjezdu připadalo nějak mrtvé a opuštěné, jako město duchů v místech bývalé zlaté horečky, zato v hospůdce "Na konečné" to bylo docela jiné. Tam to žilo! Srdečný pan hostinský se nás hned ujal a vida, jak jsme utrmácení a vyprahlí, zásoboval nás převelice bohatě. Když nám nesl třetí pivo, neopomněl zdůraznit, že jako cyklisti musíme dodržovat pitný režim a že nás nebude nijak šetřit. Nešetřil nás, stejně jako jsme se nešetřili my sami. Já s Pavlem jsme zabředli do nějaké osvětové debaty, Vojta ovšem usnul, dnes již podruhé.
Horní Benešov ovšem nebyl cílem dnešní etapy, tou byla až vodní nádrž Slezská Harta, vzdálená od Benešova asi pět kilometrů. Bylo nám jasné, že tam za světla už nedorazíme, avšak byli jsme plni optimismu, který do nás hostinský Na konečné doléval měrou vrchovatou. Vyrazili jsme skutečně až za tmy, přičemž já jsem krátce po startu předvedl výjev z filmu Slavnosti sněženek a spadl jsem z kola. Jen velmi lehce ovšem, v minimální rychlosti, kdy neobratný manévr, při kterém jsem se ohlížel po Vojtovi, který neměl světlo, zda jede za námi, neudržel jsem rovnováhu a seznámil se s benešovskou dlažbou "po papežsku".
Myslím, že celá naše cesta na Slezskou Hartu, musela velmi připomínat výše uvedený film, protože jsme jeli pomalu z mírného kopce, já s Pavlem se zapnutými světli, Vojta za námi bez světla, jen s blikačkou a ze všeho nejvíc mi utkvělo v paměti, jak jsem po cestě blahořečil tomu, kdo na té silnici maloval dopravní značení, protože prostřední bílá přerušovaná čára byla přesně to, čeho jsme se všichni potřebovali držet a bezpečně nás dovedla až k Slezské Hartě, kde kupodivu byla ještě otevřená restaurace, do které jsme hned zapluli.
Už jsme toho, pravda, nevypili mnoho, Vojta dokonce potřetí usnul, ale my s Pavlem jsme ještě živě diskutovali, tuším že o našem rozdílném vztahu k oblasti bývalých Sudet.
Spát jsme šli řádně unavení, tak že si ani všechny detaily nepamatuji, třeba to kdy a jak to vlastně bylo. Ustlali jsme si blízko vody, jen pár metrů od hospody.
Bilance: 78,5 km; průměr 16,1 km/h; čas jízdy 4:52:53, max. rychlost 59,5 km/h

Den šestý, čtvrtek 28.7.2005

Ráno jsme se probudili s pěknou kocovinkou, kterou jsme rozehnali koupelí ve vodní nádrži (podstatně čistší, než byla ta v Polsku).
Na snídani jsme si zašli opět do oné restaurace, kde jsme se včera tak dorazili, zjistili jsme, že se jmenuje U šneka. Moc se nám na kolech do té sluneční výhně nechtělo, zadky nás stále ještě od sedel bolely a sedět na dřevěné lavici a popíjet kofolu, nebo čím jsme se to léčili bylo mnohem příjemnější.
Vyrazili jsme tedy opět pozdě, až kolem dvanácté, kdy bylo samozřejmě to úplně největší vedro. Objeli jsme nádrž a pak u hráze sjeli dolů po prudké cestě na kterou byl cyklistům vjezd zakázán (což jsme nechápali, protože tu měla vést cyklostezka). Pokračovali jsme dál údolím mírně skopce po "cestě v havarijním stavu", jak říkala cedule na začátku. A vskutku tolik výmolů a děr na jednom místě jsem už dlouho neviděl. To bylo něco pro naše zadnice...
Pokračovali jsme dál nahoru a dolů lesem až ke hrázi přehrady Kružberk, a po celou dobu do nás sluníčko pralo jako o život. Nastala doba "vedrová" a my jsme, obzvláště když to začlo být hodně do kopce, trpěli jak lední medvědi na Sahaře. Zejména pak zimofil Pavel na tom byl špatně a chtěl to vzdát, s tím že v těchto podmínkách prostě nemůže jet. Rozhodli jsme alespoň pro zastávku v nejbližším městě, kterým byl Vítkov, tam jsme si na náměstí sedli pod slunečníky do hospůdky a s vyplazenými jazyky rozdýchávali to horko. Určitě si vzpomenete, že právě konec července byly ty nejteplejší dny, doslova tropická vedra. No a to muselo potkat právě nás. Nezbylo než poněkud slevit z původního plánu trasy a po zbytek odpoledne jsme se upíchli na místní koupaliště, kde jsme se natáhli do stínku, dali si pivko a klobásu a vynalezli jsme nový cyklistický styl zvaný "ležící Mexičan". Zkrátka jsme si udělali takovou delší siestu. Dlouhou chvíli jsme si krátili pozorováním přírodních krás Vítkovského koupaliště, kterých zde díky bohu bylo podstatně víc, než v Polsku.
Zvedli jsme se a v cestě pokračovali až v 18:45 večer, kdy už to nebylo s horkem tak zlé. Plán cesty jsme zkrátili na minimum, Oderské vrchy jsme z itineráře zcela vyškrtli a vyrazili přímo na západ, nejkratší cestou k autu (kdyby se počasí umírnilo, mohli jsme si udělat ještě nějaký okruh na Hané). Vrátili jsme se tedy kousek zpět do Svatoňovic a odtud jeli dál na Budišov nad Budišovkou, kde jsme si dali večeři v krásné domácí hospůdce s pěknou mladou obsluhou, kterou bohužel posléze vystřídala stará škaredá obsluha. Dal jsem si místní specialitu - "kuřecí šavličky" a popravdě, ostřejší jídlo jsem snad nikdy neměl! Byla to síla, připadal jsem si, jako bych snědl samotný šavlový tanec!
Večer opět trochu pokročil a setmělo se, takže jsme se už zase museli poohlížet po nějakém noclehu. Na mapě jsme kousek naším směrem viděli modrou tečku se zkratkou "plov." - že by plovárna, říkali jsme si? Nebylo to ovšem nic moc, rybníček tam sice byl, ale všude kolem spousta komárů a smrděl tu kravín, takže jsme radši pokračovali ještě kus dál po silnici a ustlali si na malé odbočce u silnice, na poměrně nepohodlném, vyasfaltovaném místě. Nic lepšího se však nedalo sehnat, kolem byly samé kopce a hustý listnatý les.
Někdy se stanou osudné chyby v okamžiku trvajícím jen pár vteřin.Vojta zamkl své a Pavlovo kolo tak, že nešly odemknout! Vojta totiž zámek jen tak zacvakl a nyní nemohl najít klíč! Chvíli jsme ho při světle baterek hledali, ale marně, rozhodli jsme se to radši nechat na ráno. Vojta nesměle připustil, že je možné, že ten klíč ztratil už někdy ráno, protože ho neměl tam, kde ho obvykle vozí. To by tedy byla opravdu prekérní situace, s koly zamčenými k sobě se jet nedá.
I večer bylo stále hrozné horko a usínalo se nám špatně. Kromě toho všude kolem neustále tence bzučely ty krvežíznivé komáří bestie.
Bilance: 42,2 km; průměr 15,0 km/h; čas jízdy: 2:49:25; max. rychlost 55,4 km/h

Den sedmý, pátek 29.7.2005

Vstali jsme brzy, krátce po šesté, chtěli jsme toho co nejvíc ujet ráno dokud nebude horko. Bohužel ani za světla jsme nenašli klíč od zámku a tak došlo k paradoxní situaci - nemohli jsme odjet. Vojta tedy odmontoval Pavlovo přední kolo (naštěstí bylo zamčené jen to) a takto "vystrojen" jel dolů do vesnice najít někoho s kleštěmi, či alespoň pilkou na železo. Byli jsme s Pavlem zvědavi, jakou věrohodnou historku si vymyslí, až bude vysvětlovat, jak se mu to stalo.
Vrátil se poměrně brzy - úspěšný. Dílny v širokém okolí byly prý ještě zavřené, ale měl štěstí a natrefil na nějakou paní, která mu z dílny půjčila kleště a když to s nimi nešlo, tak pilku na železo. Zámek byl nyní pravda nepoužitelný, ale zato jsme mohli jet dál.
Od probuzení mne bohužel trápili klasické střevní potíže, takže jsem nebyl zrovna ve své kůži a nebylo mi moc do zpěvu při pohledu na tenčící se zásobu toaletního papíru.
První ranní etapa bylo táhlé dlouhé stoupání na Guntramovice a pak po malých "hupících" do Staré Libavé, kde jsme si koupili snídani, tedy ti šťastnější z nás, mně musel stačit suchý rohlík a čerstvá ... zásoba toaletního papíru. Tentokrát jsem byl na chcípnutí zase já.
Pokračovali jsme na Moravský Beroun, celou cestu mlčky šlapali do kopce, akorát v Berouně jsme svorně řekli "Beroun" - a měli jsme vystaráno! Další trasa byla s kopce do kopce (to hlavně) až těsně před Šternberk, do kterého jsme si naopak užívali krásný pětikilometrový sjezd. Zde jsme hned na začátku města natrefili na koupaliště, takže jsme měli ušetřenou práci a nemuseli už nikam jezdit. U vody jsme opět strávili větší část dne, ukryti před paprsky té strašlivé supernovy, v kterou se naše jinak solidní sluníčko v ty dny proměnilo. Volný čas jsme trávili zevrubným odpočinkem na lehátcích, či karimatkách, prokládaným krátkými exkurzy do přeplněného bazénu a frontami u (rovněž přeplněného) bufetu. V zásadě nám ale nic nechybělo, věnovali jsme se četbě novin a posléze i hře královské, protože nedaleko nás byli veliké šachy, které jsme si s Pavlem zahráli, přičemž jsem v této partii slavně zvítězil jsa o něco málo soustředěnější v těchto horkých podmínkách, než můj ctěný soupeř.
Opět jsme se zde zdrželi až do pozdního odpoledne, když už nebylo horko tak strašné a teprve poté jsme se vydali dál, po rovině až do Olomouce. Tam jsme se nejprve zastavili v hospůdce u domnělého nádraží - ona byla sice hned u trati, ale na opravdové nádraží to byl ještě kus. Pan hostinský se ukázal jako znalec lidí a dobře nás odhadl, když se nás zeptal: "Je velká žízeň? Dáme rovnou dvě?" Pavel pil ovšem už druhý den pouze víno (prý se do něj pivo v takovém horku prostě nevejde) a Vojta nás na chvíli opustil, protože se jel na nádraží podívat kdy mu zítra jede vlak směrem domů.
Ona se nám totiž nálada v kolektivu v tom horku lehce rozklížila, tedy ne že by nás přepadla ponorková nemoc, ale výprava jaksi ztratila smysl, když jsme už vlastně nejezdili, jen jsme potřebovali někde přečkat horko a Vojtovi to přišlo jako škoda času, což bylo pochopitelné a tak se raději rozhodl, že vyrazí ještě na víkend domů aby navštívil rodiče. Ani my s Pavlem jsme už neměli žádné velké plány, z předpovědí nám bylo jasné, že horko potrvá ještě pár dní, takže žádné sportovní výkony už podávat nebudeme, a proto jsme se rozhodli, že až nás Vojta opustí, vrátíme se nejkratší cestou do Litovle k autu a zajedeme pro Gabču na Vsetín, což už není daleko a společně se pak můžeme vrátit do Prahy.
Na tomto plánu jsme se tedy dohodli, páteční večer jsme ale ještě hodlali trávit společně a pořádně si ho užít. Projeli jsme centrem Olomouce, dostali jsme se různými oklikami až ke katedrále, kde se s námi dal do hovoru nějaký pán, který nám pak poradil kudy z města ven naším směrem a také nám prozradil daleko podstatnější věc, a sice kde tam máme hledat hospodu.
Tu jsme také našli, jmenovala se U nás a popíjeli jsme tam až do zavíracích hodin. Pak jsme si vyhlídli krásnou loučku, na které jsme se chtěli vyspat, ale protože jsme se ještě necítili dostatečně "připravení" ke spánku, zapátrali jsme ještě po jedné hospůdce, kde jsme si před zavíračkou stihli dát ještě dvě piva. Pak už jsme se vrátili na loučku a uložili se ke spánku.
Bilance: 58,3 km; průměr 18,2 km/h; čas jízdy 3:11:48; max. rychlost 53,8 km/h

Den osmý, sobota 30.7.2005

Asi ve čtyři ráno nás vzbudila bouřka s trochou deště. Neradi jsme se museli narychlo přemístit pod nedaleký most, kde jsme se v dusném smradu pokoušeli dospat do rána. Nepršelo, asi to byla jen malá přeháňka, klasická bouřka z horka. Komáři nás žrali, na mě opět přišly střevní potíže, zkrátka poslední noc nestála za nic a nevzpomínám na ni právě v dobrém.
Vstali jsme časně a rozloučili se s Vojtou způsobem vskutku netradičním (společně vykonanou velkou potřebou v nedalekém lesíku). Zatímco Vojta jel zpátky do Olomouce na nádraží, my s Pavlem jsme pokračovali na Chomoutov, kde jsme posnídali a pak už jsme se drželi směru na Litovel a snažili jsme se tam dostat v tom dusnu a vedru co nejrychleji. Cesta byla doslova otravná, vůbec to neubíhalo, a tak jsme byli rádi, když jsme do Litovle konečně dorazili.
(dokončení v komentáři)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JR JR | Web | 27. ledna 2008 v 1:32 | Reagovat

Tentokrát řešil Nerudovskou otázku „kam s ním“ Pavel a otevřenou toaletu našel až v hospodě Na Myslivně, té z které jsme před osmi dny vyráželi. I tentokrát nám posloužila veskrze výborně a tam jsme tedy udělali takovou pěknou tečku za tím naším cyklovýletem, který byl bohužel tak poznamenaný nepřízní počasí.

Následoval už jen přesun k autu, Pavel si po cestě koupil krásnou brašničku do rámu, pak jsme už jen rozebrali kola a za trvajícího horka odjeli za Gabčou na Vsetín.

Bilance: 29,4 km; průměr 19,2 km/h; čas jízdy 1:31:57, max. rychlost 37,9 km/h

Celkem jsme ujeli 423 km.

sepsáno 26-28. prosince 2005

2 DJ DJ | 2. února 2008 v 19:29 | Reagovat

Holomóc, tam jsem byli na cykločundru o rok dva dříve. Rovina.

Ani se mi při dnešních teplotách nechce běřit, že Vám mohlo bejt vedro :)

3 JR JR | Web | 3. února 2008 v 1:45 | Reagovat

Bylo, a stašný.

Normálně se člověk jízdou na kole aspoň trochu ochladí tím jak fouká vítr, tehdy ale ani to nepomohlo.

4 jm jm | Web | 8. února 2008 v 12:30 | Reagovat

Zemedělci hlásí sklizeno! Já hlásím dotčeno! Výtečné, romantické, vynikající!

A ty literární kvality - slunce se proměnilo na supernovu:-))

5 JR JR | 8. února 2008 v 13:11 | Reagovat

JM: děkuji! Jsem rád, žes v tom objevil hlavně tu romantiku... tu naší chlapskou romantiku.... :-)

6 jm jm | Web | 8. února 2008 v 20:22 | Reagovat

Může být romantičtější příběh, než popis, jak se sere kolo, jak se člověk nemůže umejt, jak chcípá horkem, jak má sračku, a přesto se úplně krystalicky nad tím klene něco velkého a krásného! Co už my, kteří jsme nic podobného nepodnikli, již nedoženeme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama