2005 Spanilá cyklojízda po vlastech moravských - díl druhý

27. ledna 2008 v 0:29 | JR |  cestopisy

Den druhý, neděle 24.7.2005

V noci pokud nám bylo známo nepršelo, v závětří za garážemi nebyla ani moc zima, takže jsme se vyspali královsky, jak se na "outdoorový" grandhotel sluší, snad jen sprcha a snídaně chyběly.

Sprcha jako taková by ovšem bez toho byla zcela zbytečná, neboť nás čekal strašlivý krpál nahoru na hrad Sovinec, kdy jsme se hned po ránu pořádně zapotili. Nahoře jsme si nejprve dali snídani, která se stávala z opékané klobásy a piva (cornflakes s mlékem prostě nebylo kde koupit), poté jsme zaparkovali a uzamkli kola před hradní bradou, tedy branou. K uzamčení kol jsme nevědomky učinili ještě jedno bezpečnostní opatření. V bezprostřední blízkosti stojánku na kola (zákeřně v hluboké trávě) totiž kdosi, či cosi zanechalo něco nevoňavého, co jsme si pak na botách i na pláštích kol ještě odvezli s sebou. Potenciální zloděj by jistě doslova ohrnul nos nad našimi bicykly, které i nám posléze příliš nevoněly a nevynechali jsme pak jedinou kaluž a trávu, kde bychom naše podrážky i kola neočistili od této biologické ostudy.
Samotná prohlídka hradu Sovinec nesla se ve znamení čilého zájmu všech účastníků výpravy o vystavené exponáty, jak dokazuje následující snímek:
Protože jsme se tak pěkně "rozstoupali" cestou sem, museli jsme samozřejmě zdolat i hradní věž, z které jsme letmo zkontrolovali, že k našim kolům se skutečně nikdo neodváží ani přiblížit.
Rovněž jsme nevynechali prohlídku místní mučírny, avšak zklamali jsme se v ní docela, neboť cyklistické sedlo, jsme mezi expozicí mučících nástrojů hledali marně.
Po prohlídce jsme si dopřáli hradní gulášovou polévku, tedy polévku z bufetu na nádvoří a takto občerstveni jsme se přemístili do nedalekého švédského ležení, kde jsme se stali svědky přesvědčivě sehrané bitvy evokující dobu třicetileté války.
Dostatečně odpočati i kulturně vyžiti, vydali jsme se dál na Rýmařov a Malou Morávku, kde jsme si dali pořádný oběd, vědomi si toho, že odsud už nás čeká jen a jen stoupání na Praděd, kam jsme měli z neznámého pomatení mysli namířeno. K obědu nám poměrně nahlas hrálo rádio Frekvence 1, nebo Impuls, teď už si přesně nepamatuji, jen si vzpomínám, že tato rádia nás provázela po celé cestě v kterémkoli restauračním zařízení jsme se ocitli. Zřejmě místní krajový zvyk, poslouchat pokud možno nahlas hity přenášené těmito stanicemi, nejspíš s tím jediným účelem zapudit inteligentní hosty, nebo je alespoň zblbnout natolik aby jedinou jejich starostí bylo ztišení rádia a nikoliv kvalita podávaných nápojů a pokrmů. Kromě decibelů přitroublé hudby pronikly k našim uším však i smutné zprávy jako že došlo k nějakým bombovým útokům v Egyptě, a také že ministr Dostál podlehl rakovině.
Po obědě jsme pokračovali v pozvolném výšlapu po silnici vedoucí lesem až k restauraci Hvězda, kde jsme se na finální výstup vybavili nezbytnými tatrankami, a pak už nás nečekalo nic jiného, než 6 kilometrů drsného stoupání na Ovčárnu pod Pradědem. Z cesty toho není k citování mnoho, snad jen, že s přibývající nadmořskou výškou přibývaly technické pauzy, kdy pod heslem "pod kopcem mužstvo fasuje kořalku" znatelně ubývalo z nedotknutelné železné zásoby slivovice.
Nebyly to ovšem jen tyto primitivní opilecké důvody, kvůli kterým jsme čas od času a čím dál častěji sesedali ze sedel. Byly to i důležitější věci, jako třeba fakt, že jsem na svém novém kole překonal slavnostní 1111tý kilometr, což jistě uznáte, je důvod k oslavě.
Nyní je v deníku záhadná poznámka: "Pavel poprskal (protijedoucí Pežot) silnici." Nevím co to přesně má znamenat, ale vím, že jsme se tomu v kopci notně nasmáli. Ono, zkoumat psychiku lidí, kteří si právě sahají až na dno svých sil, jak by napsal literát (a jak by normální člověk řekl: lidí, kteří melou z posledního) je jistě velice zajímavé, a má-li někdo z čtenářů zájem, rád mu rukopis tohoto deníku zapůjčím.
Cesta vzhůru byla skutečně vysilující a fyzicky i psychicky náročná, avšak vpřed nás hnala vidina útulné restaurace, která tam nahoře prostě musí být! Bylo cca 20:15, když jsme dorazili na Ovčárnu pod Pradědem a zprvu to vypadalo špatně (všechno bylo zavřené), ale nakonec jsme přeci jen nalezli otevřenou oázu, ráj na zemi, manu nebeskou, zkrátka fungující restauraci. Pravda, obsluha tu nebyla zrovna z nejvlídnějších, a ani k jídlu zde nic neměli (ještě že jsme se zásobili těmi tatrankami), ale bylo zde teplo, měli tu pivo i grog, takže nám vlastně nic nechybělo. Kromě nás byly v restauraci ještě dvě pěkné "hosti", leč nálada naší skupinky momentálně nepřála oněm přízemní a pudovým záležitostem, jako jsou hovory o ženách, nýbrž jsme tentokrát, snad pod silným dojmem z oné až transcendentní cesty vzhůru, zapředli rozhovor ryze duchovní, až spirituální, dalo by se říci. Již dlouho jsme takto nezabředli v diskusi na téma zda bůh je či není, a nyní, s odstupem času, to vidím jako logický důsledek toho, že jsme se po cestě nahoru opravdu mysleli na to, co nás čeká po smrti, neboť ten okamžik zdál se v tom kopci tak blízko.
S noclehem jsme si nedělali příliš starosti, také jsme využili veškerých dostupných uspávacích prostředků (vzpomínám si, že jsme si dokonce museli objednat lahvové černé pivo, neboť nám již normální nechtěli nalít), prostě jsme jen obešli restauraci a ustlali si na louce za ní, s báječným výhledem na Praděd, který nám připadal již na dosah ruky.
Bilance: 44,8 km; průměr 11,9 km/h; čas jízdy 3:45:54; max. rychlost 59, 4 km/h

Den třetí, pondělí 25.7.2005

Oproti předchozímu nocležišti mělo toto několik nevýhod. Předně tam setsakramentsky profukovalo, vždyť jsme také byli v dobrých 1300stech metrech, a člověku dalo dost práce, aby našel tu správnou závětrnou polohu v které by mu nefoukalo do spacáku. Daleko horší ovšem bylo, když se k ránu spustil déšť. Zachumláni ve vyhřátých spacáčcích trpěli jsme svorně syndromem Bobka, králíka z klobouku, a za žádnou cenu se nám z nich nechtělo. První jemnou dešťovou přeháňku jsme proto přestáli s prostým přetáhnutím "kapuce" spacáku přes hlavu a otočením se na druhý bok. Bubnování drobných kapiček deště mělo spíš příjemný uspávací účinek, bohužel jen do toho okamžiku, než kapuce provlhly a déšť zesílil. Pak už nebylo zbytí a museli jsme vstát. Naštěstí už pomalu začínalo svítat, avšak vstává-li cyklovandrovník takto brzy, po noci ne právě klidné, vstává jaksi ve špatném rozmaru, a ne zrovna dobře naladěn. Pokusili jsme se vylepšit si náladu posnídáním zbylé tatranky od včerejška, ale moc to nepomohlo. Dnešní den zkrátka nezačal dobře.
Příliš dlouho jsme se nezdržovali a když déšť trochu ustal, vyrazili jsme na poslední etapový úsek Giro de Praděd. Aby nebyl všem nepříjemnostem konec, krátce po startu mi na kole praskl drát. Již předchozího večera se mi zdálo že s mým kolem není cosi v pořádku a že šmajdá nad rámec obvyklé šmajdavosti, přikládal jsem to však vlastnímu vyčerpání a únavě smyslů. Kolo bylo ale přinejmenším stejně unaveno jako já, nyní rovněž rozespalé a po ránu prokřehlé, a proto mu prdnul drátek z výpletu zadního kola. Vojta mi jej pomohl vyndat a musel jsem pokračovat vzhůru se stále se zvětšující osmou. Teprve po několika stech metrech usilovné dřiny, kdy jsem měl pocit, jako bych šlapal a zároveň držel brzdu, mne napadlo, že by nebylo marné vypojit zadní brzdu (bez toho ji do kopce člověk nepotřebuje), což se po realizaci ukázalo jako výtečná myšlenka a hned se mi jelo lépe.
Ač se vrchol Pradědu s charakteristickou věží zdál na dosah, nebylo ještě vůbec jednoduché se k němu dostat. Nejen že to bylo pořád ještě pěkně do kopce, ale také proti větru. A nebyl to jen tak obyčejný vítr, tohle byl onen strašlivý protivítr z hor, který Cimrmanově kočovné divadelní společnosti dokázal odvát i Babákovic chalupu. Nám odvál veškeré síly, které jsme ještě měli, a dorazit k cíli bylo nesmírně náročné, nejen fyzicky, ale i psychicky, protože pohled na tachometr, který ustavičně ukazoval rychlost mezi mínus 5ti až plus 1,5 km/h a na nohy, které zabíraly co to jen dalo, člověka přiváděl k šílenství. Na nejlehčí převod, s největším nasazením, člověk zkrátka zabíral jako vůl a dopředu se sunul jak hendikepovaný hlemýžď po týdenním flámu. Takový to byl vichr.
Odměnou za tyto strasti nám bylo dobytí RAJe - 1492 m.n.m., tedy nikoli projekce profláknutého hollywoodského filmu, nýbrž podniku bývalých Restaurací a jídelen, situovaném přímo uvnitř pradědského vysílače. Kdo by to byl řekl, že zde na konci světa nalezneme tak příjemné místo, kde bylo teplo (obzvláště poté co jsme si dali grog na zahřátí), měli zde výtečné pokrmy (posnídali jsme míchaná vajíčka s čerstvými rohlíčky), dobré pivo (dokonce mou oblíbenou značku Kozel) a přívětivou, sympatickou obsluhu něžného pohlaví. Učiněný RÁJ na zemi, co více si člověk může přát, že?
Nebudete se proto divit, když na tomto místě suše oznámím, že právě zde se nám stala ta nehoda, že jsme seděli a pili jedno pivo za druhým, psali jsme pohledy, koukali jak je venku sychravo a nevlídno a jak je nám zde dobře. Čas v takových chvílích ubíhá krásně, člověk je rád na světě a štěstí a spokojenost těch chvil, měla by se uchovat na horší časy a ve škole stát předmětem výuky v občanské nauce hned vedle Listiny základních práv a svobod.
Hodiny míjely a nám se stále nikam nechtělo, ostatně stále jsme měli co dělat, Pavel kupříkladu musel napsat několik pohledů, což u něj věru není otázka minut. Krom toho jsem jím byl přinucen, abych na pohledy domaloval obrazový výjev z našeho cyklistického putování, což jsem v minimalistickém stylu, osvěžen několika sklenicemi rezavého moku, předvedl ve formě nevídané a skoro až hezké. Museli jsme také okusit místní bylinný likér, zvaný jak jinak Praděd, ale moc nám nechutnal, mně osobně to připadalo jako laciný plagiát Becherovky, jen o něco sladší a nechutnější. Takto jsme se protloukli až do času oběda, který jsme si zde ale tak úplně nedopřáli, s tím, že nám to bylo trochu hloupé snídat i obědvat ve stejném lokále.
Nevím přesně kdy ani kdo byl tím hlavním zosnovatelem odchodu z restaurace a opuštění tak pracně dobitých pozic, je však jisté, že jsme brzy odpoledne přeci jen vylezli ven, odemkli bicykly a pustili se dolů, vybaveni rozličnými radami od personálu, kterak je možno si zkrátit cestu přes různé terénní zkratky a horské cyklostezky.
Krátce poté, ještě před odbočením z asfaltové cesty na cyklostezku, mi praskl další drát. Sjezd se tedy pro mne ukázal jako mnohem méně atraktivní záležitost, než se předpokládalo, bohužel. Musel jsem jet opatrně, zadní brzdu jsem si raději opět zapojil a jel velmi, velmi opatrně. Bylo jasné, že dole v civilizaci bude nutné vyhledat odbornou pomoc.
Strmá cesta dolů po šotolině drátkům moc neprospívala a praskaly postupně další, dohromady jich bylo tuším pět. Nelze se tedy divit, že jsem si sjezd moc neužíval a ani Pavlem navrženou zkratkou, která vedla bažinami a neskutečným blátem, jsem moc nadšen nebyl. Byla to sice kratší, ale opravdu dost outdoorová cesta, kterou jsem většinou tlačil, než bych se to pokoušel projet. Radši jsem kolo vedl, než na něm jel, protože jsem měl pocit, že bych si takto za chvíli odrovnal i zbylé dráty. Takový postup byl však neúnosně pomalý (zvláště když to bylo pořád s kopce), a tak jsem nakonec přeci jen nasedl a k Červenohorskému sedlu to opatrně sjel.
V Sedle jsme marně pátrali po nějakém cykloservisu, ale na to jsme byli přeci jen ještě hodně mimo město. Následoval tedy další sjezd, už po krásné silnici, kdy jsem úplně cítil, jak mi to vzadu hází na všechny strany a radši jsem držel rychlost kolem dvacítky, maximálně pětadvaceti kilometrů za hodinu.
Cesta dolů nás vedla přes Domašov, Bělou pod Pradědem a dál, širokým údolím podél říčky Bělá až do Jeseníku. Zde se nejprve sháněli po cykloservisu, přičemž v prvním jsme neměli úspěch a obsluhující zde byli vtělená neochota, když šlo o pouhé centrování a výměnu prasklých drátků. Odkázali nás na druhý servis ve městě, kde byli naštěstí podstatně ochotnější a kolo tam do opravy vzali.
Mezitím, co se mi spravovalo kolo, my jsme potřebovali spravit pocit prázdnoty, který se uhnízdil v našich žaludcích. Město Jeseník, v porovnání s předchozími místy našeho putování, se bohužel neukázalo v nejlepším světle a jediná vhodná restaurace široko daleko, kde bychom mohli být na zahrádce i s koly a přitom trochu chráněni před případným deštěm (obloha se už zase černala), byla opět taková divně nóbl s podivnou obsluhou a celkově málo přívětivá a neútulná. Nezůstali jsme tam proto dlouho a po uplynutí hodinky stanovené na opravu jsme se vrátili do servisu. Tam to ještě nebylo hotové, tak jsem počkal chvíli před krámem a kluci si šli koupit nějaké potravinové zásoby na později.
Zdařilá operace, a už vyrážíme dál, pryč z tohoto proklatého města směrem na Javorník. Bylo to někde v kopci kus za městem, kde nás chytla strašlivá průtrž mračen, natlačili jsme se do malé autobusové zastávky a ani citace známého "chčije a chčije" nám na náladě nepřidala. O to se musela postarat opět slivovice v umírněném zahřívacím množství. Byl to opravdový liják se vším všudy, silnice připomínala spíš potok a s námi to vůbec nevypadalo dobře.
Naštěstí nad námi někdo tam nahoře přeci jen držel ochranou ruku a asi po půl hodině lijavec ustal a my se mohli vydat dál. Bylo to pozvolně s kopečka taková ta cyklistická "odměnovka" táhlý, pohodlný sjezd, kdy člověk několik kilometrů téměř nemusel šlápnout do pedálů.
Na večer jsme dorazili do Javorníku, kde jsme si nejprve za světla obhlédli terén a za nocležiště si zvolili tribunu fotbalového stadionu po cestě z města. Pak jsme se ale vrátili zpátky do centra a usídlili se v příjemné hospůdce, kterou jsme museli chvíli hledat (nebylo jich moc, kam bychom si mohli vzít s sebou kola). Jmenovala se U Potoka a uvnitř byla taková příjemná až domácí atmosféra. Paní vrchní zvládala své řemeslo dokonale a leckterý logistik by jí mohl její praktickou aplikaci metody JIT (Just In Time) závidět. Na pivo jsme skutečně nemuseli čekat ani pár vteřin, pokaždé při posledním hltu z jedné sklenice, čekala nás již sklenice druhá, pěkně plná jak se sluší a patří. Bohužel s večeří to zde nebylo valné a paní hostinská měla pouze pár druhů chuťovek k pivu, jako klobásy a utopenci. Myslím, že jsme si dali od každého druhu kus abychom se nasytili.
Paní hostinská však byla také poměrně přísná, co se zavírací doby týče (ostatně byl normální pracovní den), takže jsme se dočkali jen asi půlhodinového prodloužení ze slušnosti a snad ještě před desátou nás po skleničce borovičky už vyhnala na kutě. Ustlali jsme si na oné kryté tribuně, jak jsme si předsevzali, i když tu noc to už tolik na déšť nevypadalo, a ještě než jsme zalezli do spacáků, chvíli jsme debatili na prázdné tribuně o nesmrtelnosti chrousta, nebo o jiných podobně významných věcech, už si přesně nevzpomínám.
Bilance: 70,9 km; průměr 15,1 km/h; čas jízdy: 4:41:56; max. rychlost 56,9 km/h
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DJ DJ | 30. ledna 2008 v 22:21 | Reagovat

No, konečně slušná maximálka. Vypadá to drsně, takhle chlastat na kole, kam se hrabou ty abstinetské Dolomity..

2 JR JR | Web | 30. ledna 2008 v 22:36 | Reagovat

No zase to nezveličuj.... ;-)

ten alkohol, myslím, ty "sportovní" výkony samozřejmě klidně zveličuj!

3 JR JR | 31. ledna 2008 v 21:29 | Reagovat

Já jsem na kole dříve zásadně nepil, ze strachu ze zranění, protože jsem padal hodně. Na koločundru jsem to začal porušovat a fungovalo to. Teda nepadal jsem.

Od doby tandemu a změny pravidel silničního provozu s tou strašlivou věcí, že dostaneš pokutu, když se zraníš na kole, jsem to omezil silně.

Přitom to byl zážitek, vyjet u nás se ženou večer na jedno  a pak zase zpátky. Teď se bojím, jsem obecně předpisový posera. :)

Ten výšlap, jsi dobrý :)

4 JR JR | Web | 1. února 2008 v 0:39 | Reagovat

Jé, koukám, že pan DJ se taky podepisuje pod pseudonymem (mně se to taky dneska povedlo)

Jinak teda, jestli se jednou dostanu k tomu prvnímu cyklovandru a ke kapitole "Jak jsme byli v Českém Krumlově", tak to se teprve dočtete věci....

5 DJ DJ | 1. února 2008 v 9:56 | Reagovat

ono se to samo nabídlo v prohlížeči, u druhého příspěvku jsem se již opravil. Přiznávám se k autorství :o)

Přejdi na píše.cz, tam se to nestává :)))))) nám, registrovaným.

6 JR JR | 1. února 2008 v 9:58 | Reagovat

My konzervy, nikam nepřecházíme. A kromě toho se mi to tam stalo taky :-)

7 DJ DJ | 2. února 2008 v 19:01 | Reagovat

No, protože nejsi tam registrovanej. Jak chceš. Nám je tam dobře :)

8 Sargo Sargo | 2. února 2008 v 23:49 | Reagovat

Čeho bylo víc - piv, nebo kilometrů? :-)))

9 JR JR | Web | 3. února 2008 v 1:46 | Reagovat

si přečti na konci... tolik piv jsme nedali ani dohromady!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama