2005 Spanilá cyklojízda po vlastech moravských- díl první

26. ledna 2008 v 23:43 | JR |  cestopisy
Tentokrát to bude trochu experiment - pokusím se převést jeden celý deník v originálním znění (bez titulků) do webové podoby. Je to svým způsobem samo o sobě dost hloupý nápad, ale za pokus to stojí, už jen proto, že text je už jednou v elektronické podobě napsán.
Je to tedy text z konce roku 2005 a uvádím jej zde bez jakýchkoliv korektur. Fotek nebude mnoho, když člověk cykluje, tak moc nefotí. Jejich kvalita je pak čistě dokumentární a nedělá si ambice na nic jiného, než na dokreslení již tak celkem barvitého vyprávění.

Spanilá cyklojízda po vlastech moravských

léto 2005
věnuji kamarádům Pavlovi a Vojtovi, nejlepším společníkům na cestě i mimo ni
Prolog
Jak už se stalo špatným zvykem, přepisuji tento deník s určitým, ne právě malým, zpožděním od doby, kdy se naše spanilá cyklojízda fakticky uskutečnila, tj. po šesti měsících, nyní krátce před koncem roku. V počáteční fázi se člověk sám pro sebe vymlouvá, že "je to třeba nechat uzrát", a proto není dobré přepsání deníku z ručně psané (v mém případě čmárané) podoby, do kultivovanější, obvykle mnohem delší, a rozvernější podoby, uspěchat. Tato fáze trvá cca měsíc, pak následují výmluvy na to, "že mám moc práce" aby to nakonec postupně přešlo do fáze, kdy "už je to tak dávno, že už to skoro ani nemá cenu".
Naštěstí, do té poslední a nejnebezpečnější fáze, obvykle vstupuje vyšší moc v podobě vánoční svátků, kdy je člověk na měkko a kdy se tak nějak očekává, respektive přátelé v skrytu duše doufají, že snad "když jsou ty vánoce", že se s tím třeba přeci jen vytasím.
No tak to tu máte, ale nevkládejte do tohoto literárního útvaru, s nadsázkou nazývaném "deník", či snad ještě fantaskněji "cestopis", přílišné naděje, neboť po půl roce člověku leckteré detaily vyšumí z paměti a kde reálie selhávají, je třeba vypomoci si trochou "umělecké" nadsázky. Proto pokud si někteří zúčastnění pamatují zde popisované události jinak, či snad si je nepamatují vůbec, je možné, abych citoval klasika, s tím nesouhlasit, je dokonce možné proti tomu protestovat, ale to je tak všechno co se s tím dá dělat.
26. prosince 2005
Ještě než doopravdy začnu, dovolím si malou poznámku, s jakými střípky zaznamenaného materiálu jsem musel pracovat: kupříkladu k tomuto datu zahrnuje originál deníku pouze tuto lakonickou, heslovitě psanou větu (cituji): "Praha, Nusle Na Lučině + Non stop bar Šumavská, do dvou do rána."
I z takto stručné poznámky je zřejmé, že jsme se na cestu řádně připravovali a brífink spojený s plánem naší cesty byl důkladný, přičemž žádnou maličkost jsme nechtěli ponechat náhodě. Proč ovšem, když na to teď vzpomínám, mám pocit, jako bychom za celý, jinak pestrý a diskusně objevný, večer téměř ani nevytáhli mapy z pouzdra? Bylo-li tomu skutečně tak, pak jedině proto, protože itinerář a kompletní trasu výpravy zpracovával Pavel, tradičně nejschopnější a nejpreciznější plánovač všech výprav. Ostatní z respektu, a proč si to nepřiznat, trochu z vlastní lenosti, prostě považovali celý plán a priori za výtečný a nebylo k němu žádných námitek.
Jeden můj kamarád, častý účastník výprav a akcí všeho druhu, které však jen zřídka kdy sám pořádá, charakterizuje podobné případy takto: Vždy se najde někdo, kdo na sebe vezme těžké břímě zorganizování výletu s podrobným naplánováním trasy od prvního šlápnutí do pedálu, do posledního protočení kola na volnoběh, přidržíme-li se cyklistické terminologie. Mezi účastníky těchto výprav se ovšem pokaždé najde někdo, respektive skupinka lidí, kteří tento program systematicky narušují a kazí, například zastavením v první hospodě po ujetí dvou tří kilometrů. Nejsou to lidé povahou zlomyslní, vše dělají v dobré víře, že takto bude výlet zajímavější, když se nebude v naplánovaný okamžik na naplánovaném místě. Odborně se těmto lidem říká "rozjebávači" a obvykle je jejich zásluhou výlet opravdu zajímavější, často i životu nebezpečný, vrací-li se kupříkladu celá výprava z původně desetikilometrového odpoledního výletíčku po pěti kilometrech, pozdě v noci, bez světel, neznámým a technicky náročným terénem s veselou náladou, podporovanou úměrně vysokou hladinou alkoholu v krvi.
Naše výprava se rozjebávačů v pravém slova smyslu však nemusela bát, neboť Pavel ve své moudrosti s podobnými případy počítal a pokaždé měl v zásobě nějakou alternativu pro případ, že by se nám někde stala "ta nehoda", jak o ní mluvil už Josef Švejk, totiž, že bychom "pili jedno pivo za druhým". Tyto nehody se nám samozřejmě stávali a nutno říci, že jsme se jim nikterak nevyhýbali, zlí jazykové by dokonce mohli říci, že jsme je vyhledávali. To je však smyšlenka, protože kdo už to párkrát zkoušel a úmyslně se pokoušel "nehodu" vyvolat, nedocílil nikdy kýženého efektu. Ale zpátky k deníku.

Den první, sobota 23.7.2005

Po úsporném spánku, na který nám po návratu z brífinku nezbylo mnoho času, jsme ráno dobalili potřebné cyklistické vybavení (kola, helmy, brašny se spacáky, tekutým oblečením atd.) vyvstal tradiční, přímo hlavolamový úkol - jak dostat tři kola a tři cyklisty dovnitř do jednoho auta? Protože jsme tento problém již jednou před dvěma lety řešili (při naší spanilé výpravě ke slovenským sousedům) nebylo to tak těžké ani časově náročné. Pro dálkovou přepravu na výchozí místo, jsme zvolili Pavlovo, nepatrně komfortnější vozidlo značky Citroen Xantia, zvané "Trolejbus". Kola bylo nutno samozřejmě zcela demontovat, tedy přední i zadní kolo a sedačku. Zbytek už se dovnitř vešel spolu s hubeným Vojtou na zadním sedadle. Po kompletním rozebrání a naskládání se do auta, jsme jen doufali, že v místě určení budeme již/ještě natolik střízliví abychom vše dokázali poskládat do původního stavu.
Předtím jsme ještě museli odvézt mé vozidlo do Čakovic k Pavlově babičce do bezpečí garáže, neboť bych se nerad dostával na kole až zpátky domů.
Čakovické zastávky jsme využili k dokoupení proviantu a několika drobností na cestu v nejmenovaném superhypermarketu, který se nachází nedaleko. Kluci si navíc potřebovali dokoupit cyklistické rukavice a Vojta ještě láhev na vodu. Při tom došlo k jisté smutné příhodě: Když si Pavel vybral jeden pár rukavic, zaplatil jej, a pokračoval v nákupu rohlíků, někde po cestě tyto rukavice ztratil. Musel si je tedy koupit znovu (už jiné, ne tak pěkné) a učinil tak nepotvrzený zápis do knihy rekordů v "opotřebování" jednoho páru cyklistických rukavic v čase několika málo minut. Rovněž se tím učinilo za dost tradici ztrácení rukavic o cyklovandrech, kterou jsem započal já v Českém Krumlově za podstatně veselejších okolností, o kterých jste se mohli dočíst ve starším vydaní jiného cyklocestopisu. Pavlovy cyklistické rukavice byly pak častým předmětem vtipů a trefných poznámek ostatních účastníků výpravy.
Po dokoupení tří párů rukavic pro dva lidi jsme pokračovali v cestě na východ směr Poděbrady, Pardubice a dál až do výchozího místa - Litovle. Počasí nám už během cesty naznačilo, že to nebudeme mít jednoduché, pršelo, obloha se na nás mračila od nevidím do nevidím. Ani dobrý oběd po cestě nerozehnal chmury, které nás s pohledem na kmitající stěrač našeho trolejbusu přepadaly. Do Litovle jsme dorazili ve čtyři odpoledne za stálého deště. Chvíli jsme kroužili městem ve snaze najít nejpříhodnější místo pro týdenní ustájení trolejbusu, tak aby se mu pokud možno nic nestalo. To jsme pak našli na poměrně frekventovaném plácku u jakési restaurace na křižovatce, kde to vypadalo v celku bezpečně. Kola, resp. jejich součásti jsme vyložili cestou v autobusové zastávce, Pavel odjel zaparkovat a pak se k nám vrátil.
Společnými silami jsme pak po několika komických pokusech typu namontovat dvě přední kola na jeden bicykl a podobně, dali všechna kola do původního, pojízdného stavu. Venku však stále pršelo, takže jsme si dovolili ještě ten luxus, že jsme promazali řetězy a převody olejem ve spreji a sebe samotné slivovicí nikoli ve spreji, nýbrž v plastové lahvi, která se pro cestovní účely na kole ukázala jako nejvhodnější, jelikož je téměř nerozbitná, což z důvodu řidičských schopností nosiče tohoto životabudiče, je věru nezbytná vlastnost. Z neznámých příčin SE MI totiž stává, že občas (zejména takhle v noci po zavírací hodině) ztrácím balanc a dvě kola k udržení rovnováhy v pomalých rychlostech, kterými se tou dobou obvykle pohybuji, prostě nestačí.
Tak tedy, promazali jsme co se dalo a déšť nepatrně zmírnil. Neváhali jsme a vyrazili na cestu, která věřte nevěřte, vedla po dvou kilometrech kolem hospody Na Myslivně, kde jsme usoudili, že je nejvyšší čas na první zastávku, abychom si nenamohli svaly zatuhlé dlouhým sezením v autě. K hospodě Na Myslivně jsem si v deníčku poznamenal: 1A, čili výtečný podnik! Seděli jsme na zahrádce pod velkým slunečníkem (dočasně fungujícím spíš jako deštník), a pro pivo jsme si dovnitř museli zprvu chodit. Místní litovelské pivo se ukázalo jako velmi chutné, dali jsme si též nějaké klobásky, neboť je známo, že hladový cyklista daleko nedojede. Tuším, že již po třech pivech se počasí vylepšilo, nebo se alespoň zvýšila naše odolnost a "nepromokavost".
Vyrazili jsme směrem na Úněčov a dále po rovince na Dlouhou Loučku, kde jsme si udělali další přestávku. Zde jsme, jako již tolikrát, natrefili na srdečnost a bodrost lidu moravského, když se s námi dali do řeči místní dobrovolní hasiči, hasící především žízeň ve stejném kulturním zařízení, jako my. Byli to právě oni, kteří nám pomohli rozřešit zásadní otázku dne, tj. kde budeme dnes spát. Přesněji: kde bude na naší cestě poslední otevřená restaurace kde bychom se na nocleh mohli "připravit". Poradili nám jet dál na Sovinec až do restaurace Na Vyhlídce. Bystrého člověka samozřejmě napadne, nás hloupější na to připravili ti hasiči, že "na vyhlídce" nebude dole v údolí, ale někde na kopečku, a taky že jo. V našem prvním stoupáčku k hospodě Na Vyhlídce jsme se pěkně zapotili (netušíc, že je to pouhá předzvěst toho co nás čeká druhý den) a ke stolu jsme dorazili doslova s jazyky na vestách. Hospoda to nebyla zrovna našeho typu (na nás poněkud zbytečně nóbl) ale byli jsme rádi, že tu mají ještě otevřeno, bylo už docela pozdě na večer. Dali jsme si pořádnou večeři, odměňujíc se tak za výkon, který jsme toho dne podali. Pavel totiž na první den plánoval maximálně 15 km a my ujeli celých šestadvacet!
Restaurace Na Vyhlídce bohužel nebyla z toho ranku hospůdek, kde by se člověku snadno stala nehoda, neboť nás asi v deset slušně vypakovali s tím že končí. Nebylo divu, byli jsme tam sice dobří, avšak téměř jediní hosté. Venku už nastala tmavá noc, takže nezbylo než hledat nějaké slušné nocležiště. Se zapnutými svítilnami jsme obkroužili přilehlou vesnici, tak zvláštně položenou v několika "patrech" ve svahu, na první pokus nic moc, nikde žádný altánek, kde bychom se případně mohli schovat před deštěm, který sice v průběhu odpoledne ustal, ale mohl se kdykoliv vrátit.
Zde bych si dovolil malou odbočku: podle mne, by se v každé obci mělo zákonem přikázat zbudování zastřešeného altánku pro případné vandrovníky, jako jsme my, aby bylo v případě nepřízně počasí kde v suchu hlavu složit. Toto bych nařídil z moci úřední, stejně jako jasné a zřetelné označení takových míst, aby s tím člověk neměl tolik útrpné práce a ztrátu času, která není nic jiného, než mrhání časem, který jsme mohli prospat.
Zde jsme měli při druhém kolečku štěstí a zapadli jsme kamsi mezi garáže vedeni jasnozřivým tušením nejmenovaného člena výpravy, který má na nacházení nocležišť zřejmě vrozený talent. Nebylo to od cesty vůbec vidět, ale stačilo se podívat za ony garáže kde JSEM NALEZL amatérsky vybudovaný, avšak útulný, přístřešek sloužící místním zřejmě ke grilování, či uzení (byla tam i venkovní udírna) a podobným kulturně společenským událostem. V naší situaci to bylo lze přirovnat ke grandhotelu Pupp s veškerým luxusem a komfortem, kterého jsme docílili drobným pohýbáním dřevěných lavic a uvelebením se pěkně pod střechou v suchu a pohodě.
Denní bilance tedy: 27,8 km; průměr 17,2 km/h; čas jízdy 1:36:29; max. rychlost 33,5 km/h

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JR JR | 27. ledna 2008 v 13:20 | Reagovat

No, teď jsem si to po sobě znovu celé přečetl a obávám se, že to bude trochu moc "hutné" čtení, zejména pro čtenáře neznalé postav. Uvidíme jaké budou ohlasy, budou-li vůbec nějaké.

Takovýchto deníků jsem totiž napsal několik. Na blog se to ale moc nehodí, blog je stručnější žánr.

2 DJ DJ | 28. ledna 2008 v 21:36 | Reagovat

Mé osobě to konvenuje. Odnáším i několik postřehů:

1. rozjebávač. znám. s kamarády ze studií jsme pořádali koločundr.Zpočátku jsem se vezl, později jsem žezlo převzal od mého nevidomého spolužáka já. Rozjebávači se začali množit a do too se začali přikrádat penzionkáři... oni prostě přijeli bez stanu a spacáku. To rozhánění se a shánění se byl hnus, že jsem se na to vyprdl. Letos plánuji nový pokus.

2. chlast - ověřil jsem si teorii, když už nemůžu chodit můžu jet. Nechápu, ale nemám to sám. Skoncoval jsem s tím od té doby, co máme tandem. Sice jsem jej řídil po šesti plzních, ale žan měla tři a to se pak sčítá. sICE BEZ PÁDU, ALE NĚKOHO ZRANIT.

3. nízká maximální rychlost. Pokud je to pod pade, flákali jste se notně.

4. pohoda. anise mi nechce věřit, že jste někam dojeli :).

Díky, já budu číst dál.

3 DJ DJ | 28. ledna 2008 v 21:39 | Reagovat

ještě jeden komentář. Návštěvnost, pěkný!

4 JR JR | Web | 28. ledna 2008 v 22:15 | Reagovat

Díky, zrovna tenhle jeden článek nějak blbne s tučností písma, nevím proč.

Návštěvnost je pěkná, ale komentářů je málo, ještě že tě tu mám :-)

5 JR JR | Web | 28. ledna 2008 v 22:17 | Reagovat

Jo, ještě pozor, pozor, pozor! Tohle rozhodně nemá být vytahování nějakých sportovních výkonů, to vůbec ne! Jsem si vědom, že jsme toho moc nenajezdili, ale já na ty výkony prostě nejsem. Mně jde o tu "cestovatelskou" poetiku...

K cyklovýkonům se dostanu, až (jestli) budu líčit Slovensko 2003, ale to bude ještě chvíli trvat.

6 dj dj | 29. ledna 2008 v 7:10 | Reagovat

jasně, ono na podobných akcích asi nejde ujet nějaký km. Nás jezdilo tak okolo deseti, i víc. Nakonec kvůli rozjebávačům se to zkracovalo na polovinu, i víc.

Já myslím, že kometáře přijdou. Jen to musíme dočíst :).

7 Proky Proky | E-mail | Web | 29. ledna 2008 v 9:11 | Reagovat

No, me se to Jardo libi. Jen pis dal. Dobre poctenicko, neformalni, pekne a rozsah tak akorat :o)

Zitra si prectu ty dalsi...

PROKY

8 jm jm | Web | 29. ledna 2008 v 11:49 | Reagovat

Hlásím, že je to vynikající, už mám kus přečtenej.

Ale je to holt na delší čtení, tak nebude tolik komentářů, ale to snad neva.

9 JR JR | 29. ledna 2008 v 13:35 | Reagovat

ech, přátelé, vy víte, jak mi zalichotit :-)

10 LittleKey LittleKey | 31. ledna 2008 v 10:36 | Reagovat

Já už to četl, v originále! :-) Je to výborný, zvlášť, když člověk zná protagonisty.

11 Sargo Sargo | 2. února 2008 v 23:43 | Reagovat

Výtečné čtení :-D

12 Pavel (přezdívku nemám a nechci :-)) Pavel (přezdívku nemám a nechci :-)) | 4. února 2008 v 21:53 | Reagovat

Teorii "když už nemůžu chodit můžu jet" jsem také důvěřoval, ba jsem ji považoval téměř za axiom, ovšem do minulého léta, kdy jsem se z tejdeního pivo-cyklo-putování vracel se sádrou na noze. I když možná že kdybych šel, tak bych toho polámal víc

13 DJ DJ | 4. února 2008 v 22:48 | Reagovat

Pavel: zajímavá zpětná vazba :). Slovo axiom je použito velmi vhodně :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama