2005 Spanilá cyklojízda po vlastech moravských - díl třetí

27. ledna 2008 v 1:31 | JR |  cestopisy

Den čtvrtý, úterý 26. 7. 2005

Tentokrát jsme se v noci opět vyspali královsky, nikdo a nic nás nerušilo, až teprve ráno nás probudily dotěrné paprsky slunce, které jsme ale přeci jen po těch upršených dnech rádi uvítali, netušíc, že je to začátek jiných trablů, ovšem nepředbíhejme.

Abychom zcela zahnali trudnomyslnost, která se o nás předchozí den trochu pokoušela, Vojta vytáhl a nafoukl míč a pinkli jsme si, aby byla nálada. A nálada byla!
Na hřišti bylo též otevřené WC, kde bylo umyvadlo u kterého jsme spáchali ranní hygienu a na snídani do města jsme tedy mohli vyrazit zcela zcivilizováni a plni optimismu vstříc novým zážitkům.
Ještě před návštěvou místní samoobsluhy, jsme udělali malou odbočku k poště (krásná starobylá budova), kde jsme potřebovali poslat pohledy a dokoupit pár známek na další. Potom už nás čekala snídaně v parku u sámošky, pravda, uvnitř nebyl zrovna velký výběr a kobliha kterou jsem si koupil já, jistě nebyla z nejčerstvějších, ale v tak krásný a slunečný den jako byl tento, nebyl důvod se nad něčím dlouho mračit, vždyť dnes nás měl čekat zahraniční výlet!
Kousek za vesničkou Bílý Potok jsme totiž posléze překročili Česko-Polskou státní hranici, když nás předtím zkontrolovali celní úředníci. Jak se ukázalo, byla to kontrola ledabylá, neboť Pavel, zvaný Alias se pár metrů za čárou vytasil s pašovaným cyklistickým zvonkem!
Náš amatérský pašerák Pavel Alias, logicky předpokládal, že se za takové zboží zde v Polsku bude plotit zlotem, avšak časy se mění a s plocením to tu vůbec nebylo tak jednoduché jak se později ukázalo.
Po kopcovitém až hornatém kraji, v kterém jsme se předchozích pár dní pohybovali byla tato část etapy najednou placatá až hanba. Od nevidím do nevidím rovina, jak je v Polsku zvykem, což koneckonců není pro nás cyklisty na škodu, alespoň jsme se nemuseli namáhat do kopce a mohli si v klidu užívat jízdy. Po pravdě ale nutno říci, že cestou k Otmuchówskému jezeru jsme si cyklování moc neužili, spíš naopak. Silnice to byla docela frekventovaná a hlavně měla prapodivně zvlněný asfalt, chvílemi jsme si připadali jako na rozbouřeném moři a měli jsme v tom provozu, kdy kolem nás svištělo jedno auto za druhým celkem plné ruce práce s řízením.
Když už jsme se dostali na dohled k jezeru, nebylo vůbec jednoduché, najít k němu přístup. Všechno, co vypadalo jako cesta k vodě, většinou po několika metrech končilo zamčenou branou nebo něčím podobným. Nakonec jsme se tam dostali docela krkolomným způsobem přes takový kamenný násep, podél plotu až k místu, kde plot chyběl. Na pláži, dá-li se tomu ošklivému, kamenitému pobřeží vůbec říkat pláž, jsme původně, proč to nepřiznat, očekávali poněkud pestřejší společnost, než kamení, písek a chaluhy. O parných letních dnech, jako byl tento se u vody obvykle zdržují polonahé krasavice vystavující své tělesné půvaby hřejivým paprskům sluníčka a čumilům jako jsme my. Proto jsme byli dost zklamáni když nebylo široko daleko živáčka, kromě nějaké rodinky s malými dětmi, notabene, když jsme z blízka prozkoumali kvalitu vody, která byla tak zelená, že by si na ní člověk spíš zahrál golf, než by si připustil, že by se do něčeho takového měl ponořit, aby smyl prach z cest.
Jediným hazardérem, který chtěl stůj co stůj navázat přátelské vztahy s polskými sinicemi byl Vojta, který do toho žabince skutečně vlezl, zatímco my s Pavlem jsme se povalovali na dřevěném molu a do vody se odvážili ponořit jen a pouze své dolní končetiny, u kterých byla jakás takás záruka, že ze sebe ten zelený sliz prostě sešlapou.
U takovéto "vody" jsme přirozeně nevydrželi dlouho a rozhodli jsme se dát našim polským sousedům šanci na napravení reputace tím, že někde okusíme místní pivo. Potíž byla trochu v tom, že jsme neměli zloté a nepočítali jsme s tím, že by nám jeden cyklistický zvonek na tři piva stačil. Díky bohu už v prvním lokále, kde jsme zkusili štěstí - docela pěkné hospůdce udělané uvnitř staré vysloužilé lodi, s pěknou mladou servírkou, která uměla trochu anglicky, se nám podařilo (nakonec spíš šišlavou českoslovenštinou, než angličtinou) dohodnout, že zaplatíme v českých korunách. Bohužel cena odpovídala nadstandardu této služby - 160 korun za tři piva, nebylo věru málo! A pak že Polsko je křesťanská země! Nu což, za ochutnání to stálo, popíjeli jsme pivo značky Okocim, chuti nevalné a poněkud přebublané, což spolu s tenkým sklem půllitrů mělo ten zajímavý (a nežádoucí) efekt, že tradiční přiťuknutí na zdraví znělo tak nějak tupě.
Tak jako mají chladiče aut svůj ventilátor, který spíná, jeli v autě příliš horko a motor se nestíhá proudem vzduchu ochladit, tak má i Pavel svůj "spínač" který jej vypne, kdykoli je na něj moc horko - navenek se to projevuje prostě tím, že usne, většinou u stolu v restauraci a stává předmětem posměšků kamarádů a pohoršení ostatních hostí. Myslím, že Pavel může hovořit o štěstí, že se narodil v mírném podnebném pásmu, kde do podobných komatoidních stavů upadá pouze několik dní v roce, kdyby se narodil kupříkladu někde ve střední Africe, myslím, že by se brzy "vypnul" natrvalo.
Protože se nám nechtělo dávat 160 korun za další pivo, nasedli jsme opět na kola a jeli do blízkého města Otmuchów v naději, že zde snad natrefíme na nějakou směnárnu a budeme si moci užívat osvěžení za trochu přijatelnější ceny. Je to zvláštní, ale v Polském příhraničí, zřejmě nejsou na turisty z Čech zařízení, protože směnárna nikde nebyla k nalezení. Dokonce ani v bance, či nějaké finanční instituci, nebo co to bylo nám nechtěli koruny vyměnit! Ani v informačním turistickém centru nám moc neporadili, pouze jeden pán nám říkal, že musíme (doslova): "šukat kantor". Inu, nevím, co jsou pro rychlou směnu peněz ochotni dělat Poláci, my jsme se do žádného sexuálního dobrodružství s místním učitelským sborem pouštět nehodlali a raději jsme jeli dál na Nysu.
Opět to byla ta nepříjemná frekventovaná cesta, plná výmolů a asfaltových vln, Poláci se navíc chovají za volantem docela bezohledně, takže jsme si rádi oddechli u odbočky na koupaliště. Tedy ne přímo u vody, protože se tam platilo docela vysoké vstupné, usadili jsme se v jedné z malých restaurací na parkovišti. Zde se nám také podařilo směnit peníze, sice opět v nevýhodném kurzu - cca 10 CZK/PLZ místo oficiálních 7,50 CZK/PLZ, ale vem to čert, hlavně když bylo co pít, tentokrát to bylo pivo značky Zywiec, o něco málo lepší, než to předchozí. Pavel stále toužil po zakoupení nějakého pohledu, ale zdá se, že na nic takového tam nejsou zařízení.
Chvíli jsme se bavili pohledem na veliký billboard, který byl přímo naproti nám a inzeroval jakýsi obchod s parfémy pod názvem "Swjet zapachów", což nám připadalo komické, už jen proto, že jsme sami mohli být prodejním artiklem číslo jedna.
Po pár kilometrech jsme dorazili do Nysy, městečka s pěkným starobylým centrem, kde jsme si na náměstí dali oběd z vlastních zásob, já jsem jedl v horku rozteklý trvanlivý salám, který ať si třebas byl předtím poličanem, nebo čím, v tuto chvíli byl rozhodně jen strašně mastnou a odpornou hmotou a spolu s drolivým chlebem to zkrátka nebyl oběd z nejpodařenějších.
Jeli jsme dále po rovině na Glucholazy, tentokrát zde již nebyl takový provoz, ale zato byly na silnici všude malé drobné kamínky, které nám pěkně pily krev, protože neskutečně zpomalovali jízdu, kromě toho foukal i slušný protivítr, zkrátka všechny okolnosti nás nutili k tomu opustit polské území pokud možno co nejrychleji.
Ve čtvrt na pět jsme dorazili do Glucholaz, kde jsme nejprve dlouho kroužili a hledali hospůdku se zahrádkou, přičemž byla naše snaha nakonec korunována úspěchem a my se usadili v takové zapadlé putyce se stříškou, kde jsme si z široké nabídky čepovaných piv dali to nejlevnější - Harnas. Bylo dokonce tak levné, že nám zbyly zloté ještě na druhé a proto mohu bez pochyb prohlásit, že to bylo nejlepší pivo, které jsme v Polsku pili (protože ho bylo za ty nekřesťanský peníze aspoň nejvíc).
Při odchodu se na nás nečekaně obrátila paní hostinská s tím, že by nám ráda, jakožto cizincům dala na památku nějaký suvenýr - nabízela nám každému půllitr (prázdný) se značkou Harnasu a také plakáty s polskými pivy. Milá to paní, svěřila se nám, že do Čech každých čtrnáct dní jezdí za nákupy. Půllitry jsme nakonec s krvácejícím srdcem odmítli v obavě, že by se nám mohly rozbít (bez toho jsme je neměli kam dát), zato plakát jsme si já a Vojta vzali, stále přemýšlím, kde si jej mám doma okázale vystavit.
Poté už nás čekalo definitivní opuštění území našich severovýchodních sousedů a po prvotním krátkém zakufrování (spletli jsme si směr) jsme brzy vystoupali kopeček na hranici a hned za čárou jsme zapadli do první české hospody (bylo to asi 250 metrů), kde jsme se pořádně navečeřeli (Pavel opět usnul!). Hrozně nás už bolely zadky, dnes jsme toho naseděli v sedle poměrně dost, ale do cíle naší dnešní etapy - Zlatých Hor už to byl jen kousek.
Ve Zlatých Horách jsme se upíchli v hospodě Sokolovna vedle hřiště pro nohejbal a všelijakých dětských prolézaček. Byla tam veliká zahrádka, kde seděli místní a my tam docela dobře zapadli. Snad jedinou nevýhodou tohoto podniku byla zde čepovaná značka Gambrinus, toto odporné inflační pivo, které svou absenci jakékoli opravdové chuti účinně maskuje přemírou bublinek CO2 a já jsem na něj již zcela zanevřel. Leč ve chvílích kdy není jiné volby, jaksi slevuji ze svých železných zásad, abych nemusel sušit hubu.
Během večerního sezení, jsme učinili chabý pokus hrát mariáš, ale Vojta se až do setmění necítil dost silný v kramflecích na to, abychom mohli hrát "na ostro", takže z toho nic pořádného nebylo. Také jsme byli docela unaveni a vlastně jsme se těšili, až v hospodě zavřou, hosté se rozejdou a my budeme moci jít spát. Tak se také stalo, ustlali jsme si hned vedle volejbalového hřiště, tradičně blízko pískoviště pro děti a dětských prolézaček.
Bilance: 71,4 km; průměr 18,0 km/h; doba jízdy: 3:57:56; max. rychlost 54,0 km/h
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DJ DJ | 31. ledna 2008 v 21:44 | Reagovat

Tolik jsme na koločundru snad nikdy neujeli. Málo rozjebávačů jste měli.

Vím, nejde již editoval, ale místo smyl prach z cest navrhuji úpravu: "smyl flek z nohavic"...

2 JR JR | Web | 1. února 2008 v 0:46 | Reagovat

Až přijde na řadu Slovensko 2003, tak se budu moci pochlubit i 100 km za den (s plnou polní), to ale byl tak nějak můj rekord, ovšem stalo se to vícekrát. Když člověk jede celej den (5-6 hodin v sedle) tak to ani tak nepřijde.

Dneska by mi to teda přišlo.

3 DJ DJ | 2. února 2008 v 19:04 | Reagovat

To je pravda, od padesáti vejš, u mne, je to jen otázka času. Jednou jsem jel z Plzně do Varů a tak mi to sedlo, že jsem to vzal dále do Nových Hamrů a protože se mi nechtělo domů, ještě jsem objížděl Vary dokola. Ale kilo s brašnama jsem nikdy nedal. To třeba smeknout.

4 JR JR | Web | 3. února 2008 v 1:44 | Reagovat

neni třeba smeknout, myslím. Já tomu taky nevěřil, vždycky mi to přišlo jako hodně, ale když jsi celej den v sedle a nezastavuješ se tolik po hospodách, tak to je v zásadě logický, že ujedeš tolik. Brašny, nebrašny.

5 DJ DJ | 3. února 2008 v 9:07 | Reagovat

je pravda, že to je jen o rychlosti (brašny). Jenomže mne baví ta rychlost.  Když jsem zkoušel rychlostní rekord - Andělka Šemnice, tak jsem měl na nosiči kanystr s vodou :).

6 JR JR | Web | 3. února 2008 v 9:14 | Reagovat

DJ: a kolik to bylo? Já mám rekord 75 cestou z Kletě do Budějic, nevím přesně jak se ta víska jmenovala, ale to už jsem měl tak trochu v kalhotách...

7 DJ DJ | 3. února 2008 v 21:49 | Reagovat

78, opakovaně. Jednou v Jáchymově, tím se ale moc nechlubím, kdyby tam vběhl pes nebo třeba dítě...

Jako dítě mám na analogovém tacháčí rekord 85na starý Pražský, ale tomu moc nevěřím, i když jsem byl blázen.

S tandemem se dá téměř vždy docílit 70. Tenkrát a té Andělce jsem měl 75, ale je to tam moc krátký, anžto to končí zatáčkou a srázem jako někde v Alpách.

Jednou ybch chtěl dát kilo, prý u Ústí nad Labem je příhodný terén. Všechno to bylo na horském kole. na silničním by to asi bylo rychlejší....

8 JR JR | Web | 3. února 2008 v 23:28 | Reagovat

DJ: sušný, i když je fakt, že tohle jsou rekordy "o hubu". My máme trekový kola, na těch je to přeci jen rychlejší.

9 DJ DJ | 4. února 2008 v 22:45 | Reagovat

Jo, ten náš tandem je původně taky trekovej, co má drapáky, tak už tolik nemastí :)

No, to máš pravdu, asi to kilo už nedám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama