Alpy - Taurská cyklostezka 22.-27.6.2004

9. února 2008 v 13:28 | JR |  cestopisy
Poněkud překvapivě jste si za pokračování mé cestovatelské retrospektivy zvolili Alpy, Taurskou cyklostezku. Zřejmě jste chtěli opět číst o cizím neštěstí. Budiž, má to ovšem jeden háček, byla to kraťoučká dovolená, pět dní včetně víkendu, takže z toho jsem si žádné poznámky nedělal, existují pouze fotografie a moje (velmi děravá) paměť.

Taurská cyklostezka byl vlastně Gabči nápad ono Alpy obecně jsou spíš její záležitost. Já se vlastně do hor bojím, natož na kole! Takže mě k tomu musela nějakou dobu přemlouvat s tím, že na Grosglocknerstrasse opravdu nepojedeme. Tenhle výlet byl taky náš poslední organizovaný zájezd s cestovkou. Vlastně, pokud jsme někdy byli s cestovkou, tak právě s Kudrnou. Celkem třikrát a pokaždé na to mám ty nejlepší vzpomínky, protože to je "trochu jiný" způsob cestování, než hotely s polopenzí atd. Jelo se autobusem a spalo se ve stanu, tečka. Žádný luxus, tím pádem jsou účastníky zájezdu lidé podobného ražení jako my. Takže pokud se obáváte cestování na vlastní pěst, jeďte klidně s Kudrnou, je to cenově dostupné a navíc je s nimi legrace.
Dneska už v katalogu tento zájezd nemají, nejpodobnější je tomu tenhle: odkaz
Tak co si všechno pamatuju... jeli jsme z Českých Budějovic, někdy v noci (zájezd vyrážel z Brna, jelikož Kudrna je brněnská cestovka), bohužel měli neskutečné zpoždění (na někoho se čekalo), takže jsme tam v noci mrzli na autobusovém nádraží asi 4 hodiny (a to jsme měli za sebou dlouhou cestu do Budějic), čili nezačlo to nejlépe.
Ráno v Zell am See jsme se polámaní a nevyspalí vyskládali z autobusu, z vlečňáčku vytáhli kola a hurá do sedel! Počasí bylo zprvu mlhavé, ale pak se rozjasnilo. Cesta na první den byla pohodová, údolíčkem kolem Zell am See, s minimálním převýšením přes Griessenpass do Kitzbühlu (asi 65 km). Pak se popojelo autobusem do Hollersbach in Pinzgau, kde byl malebný kemp.
Pro každý den byla i alternativa pro tvrdší bikery (včetně Grossglocknerstrasse), ale tu jsme nikdy nevyužili. Celkově to nebylo zase tak moc organizované, prostě jsme každý den ráno nafasovali mapu s tím, kde bude autobus a kde se bude spát a hotovo. Nevím ani, jestli jsem tenkrát měl s sebou mobilní telefon, jestli ano, tak jsem ho určitě nepoužíval (ceny roamingu mi nevoní ani dnes), nebylo to potřeba.
paráda, co? Po tom se to jezdí, panečku!
Druhý den jsme se nechali busem dovézt do Krimmlu, kde jsme si pěšky prohlédli nejvyšší vodopády v Evropě a pak nás čekal báječný sjed dolů širokým údolím, prakticky bez šlápnutí. Konec etapy byl pak v Kaprunu po cca 67 kilometrech. Jenže, jak už to u nás chodí, vždycky je v tom nějaké to ale. Takže jaké pohromy nás postihly tentokrát?
Pohled na Krimmelský vodopád zhruba z prostřední části
Je to věc, tenhle ten Krimmelský vodopád... jak se to řítí dolů, je to hukot!
Zde nebohý autor, nevědoucí co he ještě čeká. Jé, to jsem měl na nohách ještě moje oblíbené botky z USA (za pět, slovy pět dolarů)
Předně, na začátku zájezdu náš průvodce, tuším taky Jarda, vyhlásil dvě soutěže: O největšího píchače (a bohužel se nejednalo o žádnou výkonnostní sexuální soutěž) a O největší držkopád. Asi vás nepřekvapí, když vám prozradím, že jsem obě soutěže s velkým náskokem vyhrál!
Píchnul jsem (tedy způsobil si defekt) asi 5x, takže jsem neustále měnil duši a večer neustále lepil. Teprve později jsem zjistil, že mi pacholci v cykloservisu dali o něco větší duši, takže se "nevešla" a tím pádem docházelo k častějším defektům (na detaily se neptejte, nerozumím tomu), to mě samozřejmě neskutečně štvalo, protože jsem si tím pádem toho pohodového cyklování moc neužil, neustále jsem musel hlídat kolo, jestli neuchází.
Ohledně té druhé soutěže, to bylo tak... zrovna ten den toho krásného sjezdu jsme si tak pěkně šlapali, ještě se i drželi ve skupince s ostatními, no a on si na obloze poletoval nějaký paraglaidista. Mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než se na něj koukat a na chvíli zpustit oči z cesty, do které z ničeho nic vyrostl, nebo se materializoval z vesmíru jeden takový betonový obrubník. PRÁSK! A ležel jsem na zemi, odřený jak něco, kapánek dezorientovaný, s lehce naraženým žebrem a kapánek v šoku.
Naštěstí se mi nestalo nic vážného a kolo taky jakž takže přežilo. Teda až na tu osmu, a skoro zlomená řídítka (tuším je vidět na snímku, již po narovnání). Tož tak.
Zde jsou vidět následky držkopádu, Gabča mi zašívá roztržené tričko
No a aby to nebylo málo, tak poté, co jsem se vzpamatoval a pokračovali jsme v cestě, tak nás chytla bouřka s kroupami. Já nevím, jestli jste někdy někdo jeli na kole, když padaly kroupy. Nedoporučuju! To bolí jako (s odpuštěním) sviňa! Helma byla jedinou ochranou, mlátilo to do ní jako kulometná salva. Zrovínka nebylo kam se schovat a zrovínka jsem zase píchnul! To jsou takové ty situace kdy by poblíže nemělo být žádné malé dítě, aby nedošlo mravní úhony poslechem slov naprsto neslušných, až sprostých.
Po nějaké době jsme našli strom, pod kterým jsme se aspoň trochu schovali, když přešlo to nejhorší, tak jsme v dešti a s vyměněnou duší pokračovali do Kaprunu, kde mezitím zametali z cest a silnic celé vrstvy krup velkých asi jako mentosky.
kroupy-mentosky
Ten den si se mnou G myslím užila, popadla mne nesnesitelná protivnost, kterou jsem pak poněkud rozpustil večer u táboráku a vínečka, takže výsledkem bylo, že následující den si dáme cyklopauzu a místo Grossglocknerstrasse si uděláme výlet na Kaprunské přehrady.
Tak se taky stalo, perličkou bylo, že jsme tam stopovali a vzali nás dva mladí manželé, s kterými jsme se snažili nejprve komunikovat německy, ale to jim moc nešlo, tak jsme přešeli na angličtinu, abychom asi po dvaceti minutách zjistili, že jsou oba češi! I takové věci se stávají :-)
Výlet na přehrady byl zajímavý, jede se tam takovým autobusem a pak takovou velikou zdviží k druhému autobusu, který dojede až k hrázi té vrchí přehrady. Nahoře byla i v červnu pěkná kosa, kolem ležel sníh a cca po půl hodince tam dorazila z údolí mlha, takže bylo prd vidět. Mezitím to ale stálo za to.
autobus před zdviží - viděli jsme fotky podle kterých občas transportují ten autobus NA té zdvižce (jinak by se nahoru nedostal)
už přijíždí.. a na tohle mám jako vlézt?
podobně vypadá i pohled ze skokanského můstku...¨
Je to úctyhodná stavba, smutnější je, že ji stavěli za války totálně nasazení a zajatci, na oběti se příliš nehledělo...
Za chvíli po tomto snímku se z údolí zvedla mlha a celé to zmizelo ve velkém bílém nic.
Další den, už se umoudřilo počasí i moje nálada a my usedli opět na ocelové oře a vyrazili směrem na Schwarzach a odtud do soutěsky Kitzlochklamm, kterou jsme si prolezli pěšo.
odkvétající pampelišky... alergici pozor, z této fotky byste mohli kýchat!
V soutězce Kitzlochklamm
Dále se pokračovalo do městečka Werfen, kolem hradu a pak po celkem nepříjemné frekventované silnici až do St. Nikolaus, kde byl poslední kemp.
V neděli jsme už popojeli na kolech jenom kousek a jelo se zpátky.
Celkem jsme podle záznamů ujeli na kole 237 km za těch pár dní. což lze vzhledem k okolnostem považovat za úspěch. Dneska už si stejně pamatuju jen to dobré, tj. ty parádní vysafaltované pohodové cysklostezky po kterých je radost jezdit (vím, že za tohle rčení mne majitelé horských kol ukamenují, ale mě se to prostě takhle líbí, když to tolik "nedrncá")
Celý příběh má ještě smutnou dohru: krátce po návratu jsem si nechal kolo opravit - nová řidítka, nový ráfek a výplet na předním kole, správné duše atd. No a asi týden po opravě nám vykradli sklep a vzali obě kola. Budiž jim burza lehká :-(
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 DJ DJ | 10. února 2008 v 23:17 | Reagovat

Pěkné, jednou to chci taky zkusit, takhle si nechat vozit stan. Nenašel jsem lepší variantu. Díky za recenzi. Jen mne napadá, že bych těm řídítkám obzvláště po rovnání nevěřil a můžeš mluvit o klice, že Ti neprdly. Matroš se chová vcelku předpovídatelně. Uf.

Ta duše, napadá mem, že musím přezout tandem, aby na léto byl v cajku.Letos bude hojně používán.

2 JR JR | Web | 10. února 2008 v 23:42 | Reagovat

DJ: jo s těma řidítkama mi to bylo jasný, ale co jsem měl jinýho dělat? Dojít to pěšky? To bych tam byl asi ještě dneska.

Dneska byl taky už vyloženě cyklistickej den. My jsme ho teda strávili pěšmo v okolí Žlutic, ale celou dobu jsem si říkal: jo, dneska už by to šlo.

3 LittleKey LittleKey | 11. února 2008 v 8:35 | Reagovat

Paráda, o tom si ani nějak moc nemluvil, nebo si to nepamatuji. Reálně jsem o tom výletě začal uvažovat, tak za rok. Alpy jsou krásný. Píchač :-), to je fakt pech.

4 JR JR | 11. února 2008 v 8:47 | Reagovat

LK: Podle mě je to na dovolenou s dětma ideální - nejezdí se po silnicích a přitom pořád na pohodlném povrchu. Cenově to dneska už taky není tak hrozný, myslím.

5 JR JR | 11. února 2008 v 8:47 | Reagovat

ještě dodatek: akorát vám nesmí padat kroupy! To by se Péťovi asi moc nelíbilo....

6 Sargo Sargo | 18. února 2008 v 22:13 | Reagovat

Aaaach, Alpy, už dávno se na vás chystám...

ale bez kola teda! :-))

7 JR JR | 19. února 2008 v 8:01 | Reagovat

Sargo: na kole klidně, jenom tě nesmí potkat to co mě :-) Jinak se tam ale jezdí nádherně.

8 Veronika Veronika | 22. března 2009 v 13:55 | Reagovat

Ahojky, letos se taky chytáme na Taurskou cestu - jen prosím o radu, jelikož pojedeme na takový cyklovýlet poprvé - co si vzít všechno s sebou??? (kromě teda asi 10 duší :-)

9 JR JR | 30. března 2009 v 18:37 | Reagovat

Veronika: gratuluji k výběru destinace, stojí to opravdu za to. Já bych s sebou dnes nebral nic vyjímečného - samozřejmě duše, lepení, nářadí na kolo, případně drátky do výpletu. Jinak "pro lidi" je asi nezbytná větrovka, doporučuju cyklistické rukavice, helmu a jinak už to záleží na tom, s kolika tričky a ks spodního prádla člověk vydrží, přece jenom se u toho obvykle zapotíte.

Jinak taky záleží na tom, jestli je to organizovaný zájezd a budete mít zajištěné bydlení (my měli stan) a jídlo (to jsme zajištěné měli - snídaně a večeře).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama