Okradeni v Buenos Aires aneb Jak nám začala dovolená

21. dubna 2008 v 22:53 | JR |  Patagonie 2008
Na Buenos Aires, stejně jako na strastiplný začátek naší dovolené nemám a nikdy nebudu mít hezké vzpomínky, na druhou stranu je třeba se s tím nějak vyrovnat, abych pak ve vyprávění mohl pokročit už jen k těm příjemnějším zážitkům z jižní polokoule. Tak ať to máme za sebou.

Celá cesta byla od počátku provázena určitými riziky. Letenky jsme si kupovali s odletem z Frankfurtu, protože to cenově vyšlo o více jak deset tisíc korun (!) lépe, než z Prahy. Neslo to s sebou ale problém cesty do FRA a parkování. Ze všech možných řešení jsme nakonec zvolili tu nejlevnější a zároveň nejriskantnější variantu - jet sami, vlastním autem, které jsme měli v úmyslu nechat zaparkované na vlakovém nádraží v blízkosti letiště. Odlet jsme měli až ve 22:30, takže jsme ten den (byla to středa) byli ještě normálně v práci a v půl druhé jsme z Varů vyrazili na cestu.
Měli jsme převelikou časovou rezervu, protože jsem se obával zatvrdnutí v zácpách. Mé obavy se potvrdily, u Würzburgu se opravuje silnice a čekali jsme tam asi hodinu v koloně. Nervozita stoupala, ale nakonec jsme parkovali auto už kolem sedmé. Autobus na letiště pak jel za chvíli a v půl osmé už jsme byli na terminálu.
Takhle na nás autíčko (Mike) čekalo celý měsíc v Německu. Měli jsme štěstí, nikdo ho neukradl, takhle vypadalo po našem návratu z jižní polokoule!
Letěli jsme s TAM Airlines (brazilská aerolinka), z Frankfurtu do Sao Paula a odtamtud s LAN Chile do Buenos Aires. Odbavení i samotné lety byly v klidu a pohodě, dost jsem toho prospal a budil se jen na jídlo. Ani jsem si za těch 13 hodin, co trval první let, nepustil žádný film.
V Sao Paulu jsme měli na přestup spoustu času - šest hodin, které se pak protáhly až na osm, jelikož letadlo mělo nějakou technickou poruchu a tak "chvíli" trvalo, než to dali do kupy. Čas strávený na brazilském letišti jsme využili hlavně tím, že jsme si dali "dobrou brazilskou kávu", má nervozita spojená s cestou postupně mizela, a konečně jsem začal mít pocit, že začala ta vysněná dovolená.
Ze Sao Paula do Buenos Aires to byly ještě další čtyři hodiny a po přistání a vyzvednutí zavazadel jsme konečně stanuli před letištěm s bágly na zádech, plni očekávání exotických zážitků, s myslí veselou.
Něco málo jsme z Buenos Aires přeci jen viděli, fotografie jsem si vypůjčil z tohoto webu, a ukazují skoro přesně to, co jsme viděli i my.
Do centra jsme jeli městským autobusem, což byl nejlevnější způsob, ovšem trvalo to neuvěřitelné dvě hodiny, než jsme tam (se všemi těmi zastávkami) dojeli. Mezitím se setmělo (v těchto zeměpisných šířkách to jde celkem rychle) a my projížděli rušnými ulicemi jednoho z největších a nejnebezpečnějších měst světa. Gabča se snažila sledovat mapu, abychom věděli kde vystoupit, ale nebylo to ani třeba, řidič nás mile upozornil, že se blíží naše zastávka. Celkově byl dojem z lidiček, které jsme kolem sebe viděli velmi dobrý - takový ten "americký" - tj. že když někdo vidí tápajícího turistu s mapou v ruce, snaží se mu pomoci (to jsme zažívali hodně intenzivně třeba v New Yorku), nikdo neotravoval (jako v Indonésii), atmosféra veskrze přátelská.
Downtown Mate hostel, kde jsme měli předem zamluvenou noc jsme našli rychle, byl to hostel v takovém starém baráku, vysoko po schodech v takové "nudli", plný lidiček, ale celkem sympatický. Ubytovali jsme se, uložili velké batohy a šli se ještě krátce podívat na Avenidu de 9 Julio, což je neskutečně veliká silnice s 12ti pruhy (2+6+6+2) - jenom ji přejít napříč, je štreka snad na půl kilometru. Ve městě to celkem žilo, ale my byli unaveni, koupili si vodu a něco malého k snědku a vrátili se zpět na hostel, kde jsme se uložili k zaslouženému spánku.
Avenida de 9 Julio (9-tého července), tak zhruba nějak takhle jsme ji viděli. Bydleli jsme kousek vedle ní (ale zase ne tak moc aby byla slyšet). Je to samo o sobě neuvěřitelné, tak širokánská ulice. (foto staženo z webu)
Den "D" byl až druhý den, kdy jsme dopoledne vyrazili do města "na lehko" tj. bez velkých batohů, které jsme nechali v hostelu, jen s malými baťůžky, přičemž můj baťůžek byl speciální fotografický, plný mé kopletní fotovýbavy, s telefonem, a bohužel i s mojí částí (větší polovinou) peněz, všemi kreditkami, a všemi mými doklady. Normálně tyto věci nosím v kapsičce na krku, ale tentokrát jsem udělal tu chybu, že jsem je z obavy před horkem a pocením se, dal i s kapsičkou dovnitř baťůžku "vždyť přece jdeme do centra, kde je spousta lidí a nemůže se nic stát". Stejná chyba byla i to, že jsme chtěli rozdělit kreditky, ale "až pak". Zkrátka po bitvě je každý generál a je jasné, že si za to, co se stalo, z velké části můžeme sami. Bohužel, stalo se.
Právě, zde, resp. naproti přes ulici se to stalo... (foto z webu)
Tak se tak procházíme po městě, kolem nás davy lidí (byl pátek dopoledne), něco jako na Václaváku, občas vytáhnu foťák a fotím... jdeme si jdeme.... a najednou na mě něco s vrchu kápne, jako když vás (s odpuštěním) pokaká pták. Ohlédnu se přes rameno a skutečně - jsem na celých zádech potřísněn "čímsi" bílým a koukám, že Gabča také. Zastavuji a zkoumám "rozsah škod" - kolemjdoucí lidé se zastavují, upozorňují nás, že jsme špinaví, nějaké paní podávají papírový kapesníček, koukám nahoru, odkud to mohlo spadnout (protože to nesmrdí, spíš voní po broskvých", mezitím mne ženské kolem pomáhají očistit, Gabču zase jiní lidé... naznačují mi, abych si sundal baťůžek, což činím... pokládám ho na chvilku na zem... otáčím se dozadu... dopředu.... a baťůžek je fuč!!!!!
Rozhlížím se kolem, volám na Gabču, ale nikde není nic vidět, všude je spousta lidí, někdo někam ukazuje, tak se tam rozbíhám, ale nikoho s baťůžkem nevidím, klesám na kolena, sprostě nadávám, a zažívám největší pocit zoufalství v životě. Fujtajbl, ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu!
Bylo mi hned jasné, že to celé bylo "nahrané", a že baťůžek je nenávratně v p..pryč! Byl jsem bez pasu, měli jsme jen půlku peněz a žádnou kartu, neměli jsme telefon, foťák... situace více než zlá, přímo katastrofální. Gabča naštěstí zachovala o něco chladnější hlavu, a hlavně měla svůj baťůžek celou dobu na sobě (přestože to i na ni zkoušeli), takže bylo aspoň něco - letenky, druhá půlka peněz a třeba taky klíčky od auta, byly naštěstí u ní. V největší depresi jsme se vydali hledat policejní komisařství (naše španělština tak tak stačila na doptání se na cestu), kde jsme napřed museli počkat na někoho, kdo mluví (aspoň trochu) anglicky, pak jsem od něj dostal bezplatné číslo na blokování platebních karet, což jsem pak musel provést z automatu v průjezdu, kde byl hrozný kravál, trvalo to neskutečně dlouho, zřejmě příliš dlouho, protože po návratu domů jsem zjistil, že mi ještě vyčerpali kreditku do limitu, čímž zasadili našim financím víceméně finální úder.
Asi teď tak nějak přeskočím, protože mi tohle líčení strastí stále ještě jitří rány, zdaleka nezhojené, proto tento text píši bez nadsázky a bez humoru, jinak mi vlastního, protože tohle zkrátka legrace nebyla a stále není.
Na komisařství jsme dostali protokol, pak adresu našeho velvyslanectví (díky bohu za to, že máme v Buenos Aires velvyslanectví!) a museli jsme jít do turistických informací se zeptat, jak se k velvyslanectví dostaneme. Nebylo to naštěstí zase tak daleko, pár stanic autobusem, když jsme tam ale dorazili, bylo zavřeno a dlouho nikdo neotevíral. Potom přišel jakýsi španělsky hovořící pán, s tím, že paní konzulka je pryč, ale že se tak za hodinu vrátí (asi byla na obědě). Vrátili jsme se tedy za hodinu, pak jsem se ještě musel nechat za rohem vyfotit, ale zhruba za půl hodiny jsem měl nový pas, tedy "cestovní průkaz" neboli "emergency passport". Vypadá podobně jako ten klasický, ale je zelený, mnohem tenší a co je nevětší odlišnost: byl psán ručně (což pak působilo ještě na hranicích trochu problémy).
Shodou okolností je kousek od naší ambasády v BUE slavný hřbitov Recoleta, kam jsme stejně měli namířeno. Je to velice zajímavé místo, hrobky jsou koncipované, jako takové malé vily. Bohužel v náladě v které jsem se tam procházel, by bylo nejlépe se do některé z nich rovnou uložit. (foto z webu)
Věčně zde odpočívá také Evita, snad právě kvůli ní je na hřbitově plno turistů. Myslím, ale, že bez návodu v knižním průvodci bychom její hrobku asi nenašli. (foto z webu)
Relativně snadné získání nového pasu bylo to největší štěstí v neštěstí, tím pádem jsme mohli pokračovat dál (přestože jsem si těsně po krádeži myslel, že je dovolená ztracená a že se budeme muset okamžitě vrátit). Hned druhý den v 5:40 ráno, jsme totiž měli další letenku na jih do Ushuai, což by bez pasu nešlo. Tedy opravdu štěstí v neštěstí (nemluvě o tom, že byl pátek a tedy jsme stihli ještě pracovní den, v sobotu bychom asi byli nahraní).
Mezitím jsem se přes VISA a Mastercard pokoušel vyřídit nějakou "nouzovou hotovost" a novou kartu, ale vše si museli ověřovat s českou pobočkou mé banky a u nás bylo již časovým posunem bohužel pozdě cokoliv řešit.
Den, který jsme měli strávit pohodovou prohlídkou Buenos Aires se tedy setsakramentsky změnil, na ruby převrátil, stejně jako nálada, kterou jsem (tuším, že dokonce i zde na blogu) ráno charakterizoval jako 1A se dílem okamžiku změnila na 5Z a zlepšovala se jen velmi pomalu.
Tolik tedy k události, díky které se nám dovolené prodražila na dvou, až téměř na dvou a půl násobek původní nehorázné sumy a výčet škod, zřejmě není konečný. Co mě děsí a ze sna budí je fakt, že zločinci mají k dispozici můj pas spolu s dalším dokladem (řidičákem). Jen čekám, kdy zazvoní exekutor a přijdeme o všechno :-(
Takto jsem tedy(opět) přišel o digitální zdrcadlovku, takže fotky, které budu posléze publikovat jsou z nouze cnost a mají jen dokumentární charakter. Zvažuji, zda nevyhlásit sám na sebe dobročinnou sbírku, tedy na koupi nové zdrcadlovky, ale ono by se stejně asi mnoho přispěvatelů nenašlo, nezbývá tedy než dál makat a šetřit.
Místní Capitol jsme sice viděli jen v noci, kdy byl pěkně nasvíce, ale fotku sem dám (z webu)
Díky událostem, které následovaly a o kterých napíšu zase někdy příště, se nám nakonec podařilo výpravu uskutečnit prakticky podle původního plánu, pouze jsme se uskromnili ještě o něco více, než obvykle (přestože v původním plánu bylo "užívat si", jelikož to měla být /byla?/ poslední dovolená na dlouhou dobu). Co se míst, která jsme chtěli vidět, týče, tam jsme ztráty neutrpěli, což je podstatné, stejně jako to, že každá zkušenost i ta zlá, je k něčemu dobrá. Trochu víc jsem přemýšlel o tom co je v životě důležité a co ne, ale nebojte, těmito zásadními úvahami vás nehodlám zatěžovat.
Podle toho, co jsme se dozvěděli na polici, na ambasádě i od dalších cestovatelů, nejsme zdaleka jediní, kdo se stali obětí podobného triku, prý je to velmi stará finta, navíc jsme prý vlastně měli opět štěstí, že nás nepřepadli se zbraní v ruce, lidský život prý nemá v Buenos Aires valnou cenu. Tož tak.
Abych Argentincům a Buenosairanům nekřivdil, musím udělat ještě dvě poznámky:
1) Nejsympatičtější lidé, které jsme pak po cestě potkali byli dva maníci z Buenos Aires. Strávili jsme s nimi část našeho pěšího putování n.p. Torres del Paine a bylo by mi ctí, považovat je za přátele.
2) Téže noci, kdy nás okradli, a kdy jsme čekali na letišti přes noc na odlet do Ushuai, nás ve vestibulu letiště oslovil pán středního věku se ženou. Neuměl anglicky, jeho žena trochu (asi jako my španělsky) ale přes trochu složitou domluvu jsme vyrozuměli, že prý to viděl, jak nás okradli. Byl v autě a nemohl nic dělat. Potom udělal něco, co mě celkem dostalo: omluvil se nám, za celou Argentinu a poprosil nás, abychom podle tohoto činu nesoudili všechny, protože Argentinci zdaleka takoví nejsou. Uvědomil jsem si, že nevím, zda bych se i já dokázal takto pěkně zachovat, kdybych byl svědkem podobné události u nás. Dnes doufám, že ano.
Musím říci, že krom té jediné výjimky jsme skutečně potkali v Argentině ale i v Chile samé dobré lidi, v Patagonii pak obzvláště srdečné a milé, čím jižněji, tím intenzivněji jsem měl ten pocit. U nás bychom pro ně použili krásný byť trochu zobecňující výraz "pohodáři".
Nuže od příště už to bude jenom pozitivní! Podíváme se společně do Ushuai na Fin del Mundo, neboli "Konec světa" a do Ohňové země.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Littlekey Littlekey | 22. dubna 2008 v 8:12 | Reagovat

Můžu ti říct, že číst to, je ještě horší, než když jsi to vyprávěl. Člověk má víc prostoru si to představovat. Proto opakuji co už jsem řekl ve čtvrtek. Klobouk dolů, zvládli jste to statečně.

2 JR JR | 22. dubna 2008 v 10:22 | Reagovat

LK: Si, ono to totiž opravdu bylo hrozné. Dneska s měsíčním odstupem už to v hospodě u piva můžu vyprávět celkem v klidu, ale v "próze" tam ta děsuplnost okamžiku holt nesmí chybět.

Díky za pochvalu, z velké části patří Gabče.

3 RO RO | Web | 22. dubna 2008 v 10:32 | Reagovat

tak to je opravdu silný kafe, zvlášť když člověk takhle naletí. Máte můj obdiv, že jste měli dostatek sil to jakžtakž přejít a užít si zbytek dovolený...

4 DM DM | 22. dubna 2008 v 13:27 | Reagovat

Zdary, taky se připojuji k obdivu a uznání, jak dobře jste to zvládli. Prosím vyřiď mnoho pozdravů i Gabče, věřím, že byla oporou v časech zatím asi nejtěžších.

Pokud vyhlásíš tu sbírku, platim rum.

5 DJ DJ | 22. dubna 2008 v 22:08 | Reagovat

na vojně jsem zažil na sebe namířený odjištěný nabitý samopal, ale stejně mi to čtení nedělá dobře. v půlce to vzdávám. Dočtu v lepší náladě. Jsem zrovna v podivném pracovním vypětí. Tím chci říct, že jste frajeři.

6 JR JR | Web | 22. dubna 2008 v 22:16 | Reagovat

Hergot, to mám takovou sílu slova, resp. to má mé slovo takovou sílu? Asi to přeložím do španělštiny a pošlu do Buenos Aires na "everyone" :-)

7 JR JR | Web | 22. dubna 2008 v 22:19 | Reagovat

vážení "čtenářové": nebojte, bude líp!

Zbytek cesty už skutečně byl náramně příjemný.

8 DJ DJ | 23. dubna 2008 v 22:37 | Reagovat

se mi o tom v noci zdálo. Sílu máš, jsi důvěryhodný. Pro mne. :)

9 JR JR | 24. dubna 2008 v 8:19 | Reagovat

DJ: tak to tě po přečtení dalších článků čekají krásné sny. Jen najít čas to sem dát...

10 jm jm | Web | 24. dubna 2008 v 12:01 | Reagovat

Já sem strašně samonasírací. Kdyby se mi to stalo, tak bych měl zbytek totálně zkaženej.

11 JR JR | 24. dubna 2008 v 13:21 | Reagovat

JM: Já měl zkaženej první týden, tak nějak hodně, ale jelikož se to ale následně kompenzovalo fantastickými zážitky a krásným počasím, tak nějak jsem nemohl být pořád "ubručenej", což kdo mě zná, pochopí, jak to na mě muselo zapůsobit!

12 Proky Proky | E-mail | Web | 26. dubna 2008 v 2:20 | Reagovat

Dostal jsem se k tomuto strastiplnemu cteni az dnes a take vas velmi oba obdivuji, ze jste to pak vsechno dobre zvladli. Plus si z toho beru ponauceni pro cestovani po svete...

Mejte se fajn, PROKY

13 Eliska P. Eliska P. | E-mail | 28. dubna 2008 v 19:20 | Reagovat

Jak jsem ti už psala, jste fakt stateční. Když to člověk takhle čte, běhá mu mráz po zádech a já bych to nejspíš vzdala. Tvoje vyprávění je vždy barvité a o to víc zapůsobí. Tak už si radši půjdu číst ty veselejší zážitky.

14 Sargo Sargo | 1. května 2008 v 14:16 | Reagovat

Jak již bylo řečeno, číst je to horší, než slyšet.

Měli jste fakt smůlu a kliku zároveň - vyslanectví po ruce, klíčky od auta...

Drahá zkušenost, ale jestli vás to potěší, určitě se poučím :-D

15 JR JR | 1. května 2008 v 23:06 | Reagovat

Sargo: Tak teď nevím, jestli je to kompliment, nebo urážka...

Rozhodně jsem rád, že se z toho lidi poučí, ale nedělám si iluze, že by zloději nebyli vždy o krok napřed a neznali jiné finty.

16 Sargo Sargo | 2. května 2008 v 22:28 | Reagovat

JR: mám sklony k jisté lehkomyslnosti. Takže ani kompliment, ani urážka, prostě konstatování :-)

17 Bob Bob | E-mail | 2. září 2008 v 12:41 | Reagovat

Dobré vyprávění. Do Argentiny bych chtěl jet s kamarádem po novém roce, takže si to, co tu píšeš, přectu abych věděl, co čekat.

18 Bob Bob | E-mail | 2. září 2008 v 12:41 | Reagovat

Dobré vyprávění. Do Argentiny bych chtěl jet s kamarádem po novém roce, takže si to, co tu píšeš, přectu abych věděl, co čekat.

19 JR JR | 2. září 2008 v 22:39 | Reagovat

Bob: tak si hlavně dávej bacha v Buenos Aires, jinak mohu jen doporučit!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama