Patagonie 2008 – část třetí - Mezi tučňáky

18. května 2008 v 8:29 | JR |  Patagonie 2008
Dneska nám opět nevyšel cyklovýlet, a to již podruhé tím stylem, že už jsme byli oděni v slušivé cyklooblečky, lahve s vodou naplněné, přilby na hlavách, a v tom se spustil liják a nic z toho nebylo. Tak po celodenním náhradním programu bych snad konečně mohl pokročit i v počmárkování o naší patagonské cestě. Na tučňáky jsem se moc těšil, měl to být jeden ze zlatých hřebů výpravy, posuďte sami zda tomu tak skutečně bylo.

Ushuaiu a posléze i Ohňovou zemi jsme opustili po několika dnech v docela dobré náladě, avšak v deštivý den. Pršelo celou cestu přes Rio Grande, kde jsme přesedali do jiného autobusu, stejně jako pršelo při přechodu Argentinsko-Chilské hranice, kde se dosti podivovali nad mým ručně psaným pasem a počasí se uklidnilo až pozdě odpoledne, kdy se vytrvalý déšť transformoval v občasné přeháňky při soustavně zatažené obloze.
Náš autobus před argentinsko-chilskou hranicí
Na trajektu při plavbě z Ohňové Země (ostrova) do Punta Arenas (kontinent), jsme viděli skákat delfíny, u kterých jsme si nejprve nebyli jisti, zda se nejedná o malé kosatky, vzhledem k jejich jasně černobílému zbarvení. Nejspíše šlo o, v tamních vodách hojně se vyskytující, druh delfína zvaný Plískavice jižní Lagenorhynchus australis.
Ale k věci, totiž k tučňákům. Kromě Antarktidy, kde jich je samozřejmě nejvíce, je bylo možné podél naší cesty spatřit jen na několika místech, nejdostupnější to pak bylo z Punta Arenas, což je široko daleko největší město v Patagonii (přes sto tisíc obyvatel), není nikterak malebné, postavené spíš pro účel, než pro krásu. Odtud se dá jet za tučňáky na dvě místa a to buď do poněkud menší, ale laciněji dostupné, kolonie v Seno Otway, nebo na Isla Magdalena - mnohem větší, ostrovní kolonie, čítající na 60 tisíc hnízdících párů, kam se ale za nimi musí jet dvě hodiny lodí (dvě tam a zpět další dvě hodiny). Oproti prvně jmenované kolonii je tato národní rezervací a platí zde přísnější pravidla, nicméně přesto jsme se pro ni rozhodli a myslím, že jsme udělali dobře.
Na pomníky si v Chile (ale i Argentině) celkem potrpí, tohle samozřejmě není nikdo jiný, než Franta Magellan (čti Magejan) objevitel, mořeplavec. Noha domorodcova je výrazně světlejší, to proto, že kdo se jí chytne, má naději, že se do Punta Arenas vrátí. Ale to známe, tyhlety pověry...
Cestu jsme si zaplatili v cestovní kanceláři na hlavním náměstí, odjezd byl druhý den poměrně brzy ráno z přístavu ve východní části města. Přesun tam by byl pěšky docela dlouhý, proto jsme využili místní "colectivos" - hromadnou dopravu, která však překvapivě není nic jiného, než řada "taxíků", tedy aut s číslem na střeše, které jezdí po pravidelné trase, jako u nás autobusy a na zastávce na ně stačí mávnout a přistoupíte si. Zastávka je pojem značně široký, přišlo mi, že je to prakticky libovolná část chodníku po cestě, po které colectivo jede. Ceny jsou mírné, řidiči přátelští.
To jsou colectivos - trochu nezvyk, ale v zásadě docela rozumné řešení pro relativně malé město
Městský hřbitov v Punta Arenas jsme si prošli v podvečer, byli jsme tam docela sami a mělo to zvláštní atmosféru.
Nevěděli jsme, jak dlouho nám to bude trvat, takže jsme byli v přístavu s předstihem, a tak jsme měli dost času se procourat kolem, leč nebylo až tak moc na co se dívat. Nedaleko stála na suchu malá vojenská loď, coby pomník námořníkům, jinak tam nebylo skoro nic.
Jestli jsem cedulku přečetl správně (byla tuším jen v ESP), jedná se o torpedový člun chilského námořnictva
Cestu trajektem nám pak zpříjemňoval výklad paní průvodkyně, která patřila ke správcům národního parku. Výklad byl velmi podrobný a díky bohu dvojjazyčný (španělsky a anglicky), takže jsme se o tučňácích i něco dozvěděli, z čehož mi bohužel jen naprosté minimum zůstalo v hlavě dosud. Jedna věc přece: tučňáci žijí v párech a zůstávají si věrni po celý život (z čehož je vidět, že to nemají v hlavě v pořádku, jak by řekl pan Zemánek).
Na trajektu Melinka jsme strávili dvě+dvě příjemné hodinky pomalé plavby
Na Isla Magdalena žije jak jsem již zmiňoval velmi početná kolonie těchto prapodivných ptáků, druhu Spheniscus magellanicus neboli Tučňák Magellanův. Nejsou sice tak pěkní ani velcí jako tučňáci císařští, ale jsou to krásní reprezentanti své čeledi. Měli jsme trochu strach, jak to bude celé probíhat, protože nám bylo známo, že jsou tučňáci chráněni a zda se k nim tedy dostaneme dostatečně blízko, zda je vůbec uvidíme (jestli třeba nebudou na lovu, nebo tak něco), zkrátka, jestli to bude stát za to? Tyto obavy se posléze ukázaly jako naprosto malicherné.
Isla Magdalena z povzdálí (ještě než jsme se v pravou chvíli do věci vložili)
Když jsme se blížili malému, holému ostrůvku, na kterém byl zdálky vidět pouze maják, říkal jsem si, co je to tam za ty bílé tečky? Napřed jsem myslel na racky, nebo tak něco, rozhodně mne nenapadlo, že by snad... a opravdu! Poté, co jsme připluli trochu blíže, už to bylo jasné - ten ostrov byl přímo POKRYTÝ tučňáky! A ty zvuky, co vydávali! O zápachu ani nemluvě, ten byl cítit až na loď!
Je to skutečně monumetnální, nic naplat, tohle doma prostě nemáme
Po ostrůvku vedla úzká, špagáty vyznačená, cesta k majáku, ze které jsme my turisté nesměli sejít, vedla ale přímo skrz hnízda a zákaz evidentně neplatil pro tučňáky, kteří cestu přecházeli ze strany na stranu dle libosti. Bylo to něco fantastického, být uprostřed hlučícího davu hýkajících ptáků ve fraku. Tohle v zoo prostě nezažijete doufám, že se mi sem podaří dát videa a zvuky, které jsem tam na ten malý foťáček nahrál. (Nejdřív mě to ale bude muset někdo naučit)
Fórum tučňákum
Mláďata právě ztrácela prachové peří, které se povalovalo všude kolem, takže to celé působilo dosti nepořádným dojmem, který umocňoval ještě onen zápach, před kterým jsme byli varováni, ale který zase není tak strašný a za chvíli si na něj zvyknete (slabší odvárek pavilonu opic).
Tak teď nevím, helejďse pozor, jo? - Já potřebuju přejít na druhou stranu, jdu na ryby, stará mě doma leze na nervy...
Hele, proč se na nás tak blbě kouká? Neviděl nikdy Vrchní prchni?
Typický pár ve fraku
Cestou jsme šli samozřejmě velice pomalu, protože jsme se co chvíli zastavovali, fotili a "ochali" nad tučňáky, kteří na nás z bezprostřední blízkosti víceméně jenom hloupě čučeli. Nemohl jsem si pomoci, ale přes jasné sympatie, ve mne vyvolávali pocit určité... ano, určité tuposti. Ten jejich ptačí pohled, ustavičné kroucení hlavou ze strany na stranu... a přitom tam stojí a čučí na mě, jako by ještě nikdy neviděli českého turistu! Jeden z nich to zřejmě vycítil a nečekaně po mě vystartoval a klovnul mě! Naštěstí jen do kalhot. Jelikož jsou to ptáci přísně chránění, nemohl jsem mu to oplatit :-)
To je onen agresor - čučňák "klovavý". Naštěstí to odnesla jen kapsa u kalhot a to ještě bez trvalých následků.
Pobřežní útesy ostrůvku jsou obsypané kormorány, tučňáci dávají přednost méně strmým místům.
Šli jsme pomalu po cestičce nahoru k majáku, který byl bohužel přístupný jen z části, neboť nedávno vyhořel. Uvnitř bylo pár dalších informací, ale celkově nic extra. Na druhou stranu jsem rád, že tam nebyl stánek s plyšovými tučňáky a dalšími suvenýry podobně kýčovitého druhu, tak jak bychom to čekali jinde. Vůbec dojem z návštěvy tohoto ostrova byl velmi příjemný co se týče "turističnosti" - bylo nás tam jen pár, žádné davy (už končila sezona), žádné stánky, nebo něco takového, prostě jen veliká loď kotvící u břehu, maják a spoooooousta tučňáků!
120tisíc tučňáků - co dodat?
Na ostrově jsme se zdrželi něco přes hodinu a pak šup zpátky na loď, při odplutí nás vyprovodilo pár tučňáčích plavců a kousek dál od břehu další delfíni. Byla to krása i počasí nám vyšlo. Špatně se to popisuje, bylo to prostě takové blízké setkání pinguiního druhu, atmosféra jinde nenapodobitelná a ohromující především tím množstvím. Budete-li někdy v těch končinách, rozhodně si tento výlet nenechte ujít. Stojí to za to!
Já jsem čučňák Magellanův kdo je víc?
Další obrázky najdete v galerii
Tak se mi povedlo dát sem i filmeček! Sice je asi moc malinký, ale líp to neumím.
Zde panoramatický pohled na část ostrova od majáku směrem k lodi, která nás přivezla. Ty tečky, to jsou všechno čučňáci. Ty zvuky, ač rušené větrem jsou autentické.
A příště si povíme něco o našem pěším putování v Torres del Paine, které považuji za jeden z nejsilnějších zážitků z cest vůbec, máme se tedy věru nač těšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dj dj | 18. května 2008 v 23:32 | Reagovat

Ty brďo! Colektývos mi připomínají ukrajinský mašrutky alias mašrutnoje taxi. Jen menší.

Ten článek je ohromující, první z putování po jihu, který jsem se zatajeným dechem přečetl najednou a i filmeček zhlédl. Jen vůně, pane JR, ty ještě chybí.

Pěkné.

2 JR JR | 18. května 2008 v 23:37 | Reagovat

Koukám, že vysedáváme on-line ve stejný čas a navzájem si čteme blogy... no, za mladších let bychom to probrali v hospodě :-)

3 dj dj | 18. května 2008 v 23:44 | Reagovat

Ještě dva loky a mám gambáč v sobě. :)

Jak máme nový komp a nové připojení a televizi nad počítačem, pereme se o místo - všichni tři chodící členové rodiny.

Ale až budu pracovat ve Varech, těším se na mariáš.

4 JR JR | 18. května 2008 v 23:48 | Reagovat

Málem jsem byl já na Kladně - v pátek mi volali nějací lovci lebek, že by tam o mě mohl mít kdosi zájem. Ale to je na mě moc daleko a navíc jsem ve stávající práci spokojený.

Jinak myslím, že uploadnout ještě tu "vůni" nenavštívil by tento blog již jediný čtenář (ani čtenář-čichač).

5 jm jm | Web | 19. května 2008 v 10:06 | Reagovat

Velice pěkné.

Z dlouhodobého hlediska je asi zásadní to klovnutí, ne?

Aneb instantní Jižní Amerika: klovnul mě čučňák.

6 JR JR | 19. května 2008 v 11:00 | Reagovat

JM: to jako myslíš, že bych mohl dopadnout nějak jako spiderman (pinguinman) - no, pokud jde o to "tučnění" si myslím, že už mě musel klovnout dávno.

Ale jinak je to klasika - v Indonésii mi opice ukradne brejle, v patagonii mě klovne čučňák... kde se to zastaví?

7 Littlekey Littlekey | 19. května 2008 v 11:15 | Reagovat

A co smelloscope z Futuramy, tem by mohl pomoci, ne? :-) Sis furt stěžoval, jak budeš mít špatný fotky, vždyť jsou výborný.

8 JR JR | 19. května 2008 v 11:32 | Reagovat

LK: děkuji za pochvalu. A teď si představ, že bych to všechno fotil foťákem ne za 4 tisicíce, ale za čtyřicet....

To je pořád ještě velkej rozdíl. Tenhle "prcek" fotí celem slušně při ideálních podmínkách tj. slunce v zádech, dost světla, ale ne zase moc velký kontrast, pak je to ok. Tady byly relativně dobré podmínky.

Furt to bolí...

Smelloscope bych v tomto případě opravdu nedoporučoval :-)

9 RO RO | Web | 22. května 2008 v 8:44 | Reagovat

pěkný... já bych toho tučňáka taky klovnul, resp. aspoň kousnul - i když jsou přísně chráněni, tak bys použil stejné zbraně jako on, tak by ti neměl nikdo co vyčítat. Fotky jsou fajn, ne sice že by nebyl cítit lehký technický handicap kompaktu, ale jde především o fotonáladu a ve tvém případě velmi slušnou kompozici. Pak už nějaké technické drobotiny, které se dají upravit v počítači, člověk v žádném případě nevnímá. A když jo, tak by to byl hnidopich, který by si zasloužil dostat balíček vakuově uzavřeného peří z onoho ostrova, aby si to mohl vychutnat všemi vjemy. :-)

10 JR JR | 22. května 2008 v 12:30 | Reagovat

RO: handicap, kompozice... zrovna kompozice se mi s tím kompaktem dělala hrozně špatně - nemá to hledáček, na tom displeji je všechno moc mrňavý... kdepak, já už dlouhodobě bez zrdcadlovky prostě nevydržím.

A pak se tam vrátím a "dofotím to" :-)

11 Pro Pro | E-mail | Web | 23. května 2008 v 13:52 | Reagovat

Prima clanecek a fotky! Taky bych se tam rad nekdy podival. Uz se tesim na pokracovani :o)

12 Sargo Sargo | 23. května 2008 v 15:18 | Reagovat

Pah, průtrž mračen a už nejedete na kole? Padavky... (Ne, nejde mi to, přenechám tento žánr i nadále panu DJ. :-D) Hlavně že byl čas důstojně využit ;-)

Článek paráda, čutňáci vážně IQ nic moc, když se ani netrefí - to to u mě trochu projeli. Pořád se mi velmi líbí colectivos :-)

13 JR JR | 23. května 2008 v 16:17 | Reagovat

Proky: no, ty to máš blízko! :-)

Sargo: jak jsme (teď už vlastně měsíc) zpátky v civilizaci, tak jsme hrozně změkli. Přijde májový přívalový deštíček a my hned házíme kolo do žita, teda do sklepa. Kdybychom byli bývali byli ráno dlouho nesnídali, mohlo nás to zastihnout na cestě a pak už by to třeba bylo jedno.

Zítra je zase sobota, tak snad pokročím.

To je děs, jak ten čas letí, když ho člověk velkou část tráví v práci a nebo po různých akcích, o televizi nemluvě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama