Ushuaia - srdce Ohňové země

4. května 2008 v 13:27 | JR |  Patagonie 2008
Ohňová země, neboli Tierra del Fuego, jak se jí říká v originále je vlastně ostrov, dokonce jeden z největších ostrovů na světě. Objevil a pojmenoval jej slavný mořeplavec Fernando Magellanes v roce 1520, původně podle kouřů stoupajících z domorodých ohňů na pobřeží jako Tierra del Humo - "Kouřová země", teprve později, na nátlak španělského krále Karla V. došlo k přejmenování na Tierra del Fuego, což má lepší zvuk. Dneska se o tento nehostinný kus země dělí dva státy - Argentina a Chile, přičemž my jsme byli pouze v Argentinské části - v hlavním městě této provincie v Ushuaie. V následující stati se pokusím hrubě nastínit, jak jsme se tam měli.

Po ostřesu veškeré dovolenkové atmosféry v Buenos Aires, kdy se nám svět málem zhroutil jako domeček z karet, mi Ushuaia přišla jako oáza klidu a pohody a to od prvního momentu, kdy jsme vystoupili z letadla. Strávili jsme tam čtyři celé dny a čtyři noci v hostelu Los Cormoranes, který stále považuji za nejlepší ze všech hostelů po cestě. Gabča tvrdí, že je to tím, že jsme tam měli štěstí na mimořádně skvělé lidičky, na tom určitě něco bude, ale i tak v tom bylo něco víc. Možná dobré počasí, které jsme zrovna tam nečekali. Podle všech předchozích zpráv a upozornění jsme byli připraveni na trvalý "horizontální" déšť, zimu a hrozný vítr. My naopak měli po většinu času slunečno, pravda, větrno, ale to k tomu patří a zima taky nebyla tak zlá. Zkrátka taková menší odměna za to, že jsme předtím měli takovou smůlu.
Ushuaiu přezdívají místní Fin del Mundo, neboli "konec světa" a svěřepě tvrdí, že je to nejjižnější obydlené město na Zemi. Není to tak docela pravda, kousek odsud na jih je ještě Puerto Williams, ale to patří Chile, takže z pohledu čistě Argentiny je to už opravdu konec světa. Město je větší, než jsem čekal - cca 60tis obyvatel z něj dělá dokonce větší Vary, turistů tam určitě nebude o nic méně. Přesto působí poklidnou "zapadákovou" atmosférou, je obklopená nevysokými horami, které přesto mají v těchto zeměpisných šířkách bílé špičky. Když jsme nad nimi před přistáním kroužili, byl to nádherný zážitek.
Hostel Los Cormoranes můžeme jedině doporučit!
Po ubytování a krátké prohlídce města (centrum tvoří jedna hlavní třída plná obchodů, restaurací a kaváren, přístav a zbytek už nestojí za řeč) jsme vyrazili na výlet k ledovci Glaciar Martial, který je kousek za, resp. nad městem. Jeli jsme tam taxíkem, protože jinak se tam prakticky dostat nedá (veřejná doprava tu neexistuje), ovšem za velmi mírnou cenu. Cesta nahoru k ledovci se dá notně zkrátit použitím lanovky, což byl i náš případ, zbylé převýšení jsme ale museli dojít pěšky, a že to byl pořádný kopec! Sklon 45% a více. Z této fáze výletu nemáme stále žádné fotky, doufám, že se ozve jeden Fin, kterého jsme tam potkali a který nám slíbil fotky poslat. Uvidíme. Glaciar Martial jakožto ledovec není nic extra (je relativně malý a špinavý), zato ten výhled dolů na Ushuaiu a Beagle Chanell neměl chybu - obloha byla plná rozfoukaných mráčků, mezi nimi svítilo sluníčko (až jsem se trochu spálil), moře bylo tmavě modré... prostě kouzelný pohled, který lze srovnat snad jedině s některými místy v Norsku. Tak nám to zvedlo náladu, že ač prakticky bez peněz, jsme si dole došli do hospůdky na svařáček (chutná trochu jinak než u nás) a hned nám bylo líp, vše se začínalo obracet k lepšímu.
Aby nedošlo k mýlce-tento pohled je úplně odjinud (udělaný až o dva dny později z ostrova, ale ty hory v okolí jsou přibližně stejné, jako byly vidět od ledovce)
Na druhý den jsme naplánovali cestu do Národního parku Ohňová země (Parque Nationale Tierra del Fuego) a v předvečer této výpravy jsme se v hostelu seznámili s velmi sympatickým švýcarským párem Luziou a Marcem, kteří vyrazili do parku s námi. Původně jsme mysleli, že tím pádem bude levnější si ve čtyřech vzít taxi než jet minibusem, ale nakonec to tak nebylo. Marco a Luzia byli na cestě už dost dlouho, měli projetou Afriku (kde si koupili auto a projeli spoustu zemí) a teď byli tak v první třetině cestování po Jižní Americe. Ještě dneska jsou na cestě - teď jsou v Peru, podle toho co psali. Díky nim budeme mít také nějaké fotky z Ohňové země NP, zde je odkaz na jejich stránky, je tam toho mraky.
V parku jsme strávili celý den na tůře s názvem Costera Trail, která vede podél jednoho ze zálivů Beagle Chanellu - od Zaratiegui Bay kolem Lapataia Bay až k Lago Roca, odkud jsme se pak vraceli minibusem zpět do Ushuaii. Cesta kolem zálivů byla něco úplně nového - šlo se buď po břehu, nebo takovým zvláštním pralesem plným "vousatých", lišejníkem porostlých, stromů, voda zálivu měla nádherně tmavě modrou barvu, ostrůvky kolem se zelenaly lesy, kamenité pláže hráli barvami od bílé a šedé po hnědou a černou a v pozadí na to s hůry svých ani ne tisíc metrů dohlížely zasněžené hory. Nádhera. Do toho roztodivné, pro nás exotické, ptactvo, polodomácí/polodivocí koně, u lago Roca pak spoooousta (ale opravdu spousta) zajíců a na to všechno svítilo sluníčko, kterého je tu jindy poskrovnu. Vítr sice fučel, ale tím, že jsme šli velkou část cesty v lesích, tak nám to ani nepřislo. Lepší kombinaci jsme si zkrátka nemohli přát a tuhle tůru jsme si moc užili.
Zapomněl jsem se zmínit, že v Ushuaie se v ten samý den, kdy jsme byli v národním parku, běžel mezinnárodní maraton, a že vlastně tři z lidiček, ubytovaných v našem hostelu, běželi také - jeden Kanaďan, který zde byl i se ženou a dvěma malými dětmi (klobouk dolů, že zvládají cestovat i tak, podle toho co vyprávěli toho po světě sjezdili už dost), jeden Brazilec, ten zde byl zase se svou matkou, která byla asi nejvděčnějším konzumentem naší vlastnoručně trhané slivovice - přestože jsme si nerozuměli ani slovo (důkaz že slivovice spojuje národy a funguje jako univerzální překladač) a též Němec Mario, který vypadal vůbec nejpohodověji ze všech, člověk by sotva hádal, že je tu kvůli maratonu. Běžce jsme viděli, když jsme se busíkem vraceli z parku - jsou to frajeři, to se musí nechat.
Pohled z centra Ushuaii na přístav. Celé město je dokopce, náš hostel například, byl odsud jestě poměrně dost vysoko.
Po víkendu, aklimatizovaní v jižních zeměpisných šířkách konce světa, jsme v pondělí díky bohu vyřešili naši prekérní finanční situaci, když jsme si ve Western Union vyzvedli peníze, které nám poslal pan KM (jak již bylo zmíněno dříve) a tím pádem jsme si mohli pořídit i malý foťáček Pentax E40, z kterého jsou všechny následující fotečky a který je teď na prodej (za výhodnou cenu!). Také jsme si mohli dovolit pomýšlet i na dražší výlet, tj. výlet lodí po zálivu následující den. Tedy odsud se jezdí lodí i mnohem dál až do Antarktidy, ale přestože je to odsud v podstatě nejblíž co to může být, je to pořád neskutečně drahé - přes 3 tisíce dolarů za osobu!
Nám stačila podstatně kratší a levnější vyjížďka. Z bohaté nabídky místních "lodních" cestovek jsme si vybrali tu, která nabízela šikovnou kombinaci cesty po zálivu, koromorány, tulení ostrov, výstup na jeden neobydlený ostrov, a to vše na menší lodičce, kde jsme se nemuseli mačkat s velkou bandou turistů, bylo nás tam asi sedm včetně dvou členů posádky, takže jsme měli takřka rodinou atmosféru. Po cestě se popíjelo maté a čaj, protože venku hodně foukalo a byla setsakravelká zima. Naše lodička se jmenovala příhodně "Che" (Che Guevara je zde coby argentinský rodák velmi oblíben) a krátce poté, co jsme opustili přístav jsme minuli místní červenobíle pruhovaný maják - jeden z nejklasičtějších fotografických objektů Ushuaii a už jsme mířili k ostrovům s kormorány a tuleni, teda pardon Mořskými lvouny (Seals). Člověk by neřekl, jaké divné zvuky tito tvorové vydávají a hlavně ta jejich vů... zápach!
Mořští lvouni. Až se někdy naučím, jak se to dělá, tak sem přidám nahrávku toho jejich hýkání, kterou jsem tam pořídil, to stojí za to!
Maják to je klasika - dneska ho mám v práci na ploše jutrutrutrukompjutru
Toto jsou prosím kormoráni. Na tomhle obrázku to není tak vidět, ale ty bílé skály jsou bílé hlavně od jejich ehm trusu.
Slavní mořeplavci u šálku čaje
Vyvrcholením plavby byla zastávka na jednom malinkém ostrůvku, kde jsme byli poučeni o historii místního osídlení - dávno před Magellenem zde žili indiáni, kteří i v takto nehostiných podmínkách dokázali přežít. Živili se hlavně lovem tuleňů a ryb, spoustu času tím pádem trávili v malých kánoích vydlabaných ze dřeva, když byli na pevnině tak žili v kruhových jámách, neustále skrčení - schovaní před větrem. Jejich tělo se také přizpůsobilo a měli v podstatě zakrslé nožičky, kdežto velmi silná a vyvinutá ramena od veslování. S příchodem bělochů bohužel během necelých sto let vymřeli na naše nemoci. Předtím tam přežívali tisíce let v zimě, vichru a dešti. Historie pro americký kontinent bohužel více než typická. Po asi pěti hodinách jsme se pak vrátili zpět do přístavu a ještě si udělali procházku k bývalému vězení a na druhou stranu k místnímu aeroklubu (stálo u něj krásné letadlo, tak jsem tam prostě musel).
Na tomto ostrůvku jsme měli zastávku
Sesterské loďky Che a Tango - tak tím jsme se plavili v rozbouřených vodách Beagle Chanellu
Vedro tedy rozhodně nebylo, ale fotka je spíš takovým neumělým pokusem o humor ;-)
Tyto rádobymechové rostliny jsou nad očekávání pevné a tvrdé - můžete po tom skákat a nic se jim nestane. Jejich suché kořeny pak používali indiáni coby otop.
U bývalé věznice si člověk lehce najde přátele.
Také se tam válí všelijaké staré harampádí, no ale technicky založené čtenáře by mohlo tohle foto potěšit
Základní dopravní prostředek bývalých domorodců neviniká složitostí, ale účel světí prostředky.¨
Vrak lodi u pobřeží, kousek od přístavu. Mimochodem, viděl jsem tam jednu nástěnou mapu s grafickým a datovaným znázorněním míst kde ztroskotaly lodě - nevěřili byste kolik jich tam bylo (desítky, ne-li stovky).
Ačkoliv je dnes už spousta lidí živena cestovním ruchem, rybáři tu stále jsou a ještě dlouho budou.
Uznejte, to jsem si nemohl nechat ujít - DC-3 - 5 Tango 22 "Cabo de Hornos" (Hornův mys)
Stačí pořádně zabrat a můžu si to vzít domů na památku! Gabča je vyhlášená sběratelka suvenýrů z cest, ale tohle se jí naštěstí do batohu nevešlo ;-)
Po třech dnech jsme Ushuaiu opustili a jeli dál přes Rio Grande do Punta Arenas. O tom zase někdy příště.
Doufám, že obrazová dokumentace vám aspoň trochu přiblíží a zhmotní to, co jsem se tak krkolomně pokusil shrnout do předchozích řádků. Závěrem bych jen rád znovu konstatoval, že ačkoliv otřeseni z Buenos Aires, našli jsme v Ushuaie a Ohňové zemi znovu dobrou náladu a chuť cestovat dál, určitě s přispěním souhry mnoha šťastných okolností - bezvadného hostelu s fajn lidičkami, krásné přírody a určitě i krásného počasí (kdoví jak bychom na tom byli po psychické stránce, kdyby tam non stop pršelo).
Rozhodně ale má Ushuaia sama o sobě nějakou magickou moc a mně prostě od první chvíle učarovala. Už napořád pro mne bude symbolem radosti, krásy a pohody.
P.S. více fotek najdete v Galerii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Proky Proky | E-mail | Web | 5. května 2008 v 14:29 | Reagovat

Tak to mate krasne zazitky na cely zivot. Moc vam to preji. Uz se tesim na dalsi pokracovani...

2 JR JR | 5. května 2008 v 16:23 | Reagovat

Dík, příště budou čučňácí, teda tučňáci. Už se na to sám taky těším :-)

3 Sargo Sargo | 5. května 2008 v 18:06 | Reagovat

Paráda :-) Těším se na pokračování :-)

4 Littlekey Littlekey | 6. května 2008 v 8:24 | Reagovat

Pěkné. Parádní fotky, vůbec bych neřekl, že je tam zima.

5 JR JR | 6. května 2008 v 8:40 | Reagovat

LK: zima je tam hlavně kvůli tomu větru, ten tě prostě profoukne natiotata. Jinak tam na tamní poměry nejspíš byl "horký pozdně-letní den"

6 RO RO | Web | 7. května 2008 v 14:31 | Reagovat

paráda, zhltnul jsem článek jedna radost... :-)

7 Eliska P. Eliska P. | E-mail | 7. května 2008 v 22:03 | Reagovat

Konečně něco veselejšího. Mému technicky založenému manželovi se foto starého harampádí líbilo. Sice to neřekl nahlas, ale myslím, že by byl rád, kdybychom něco podobného měli spolu s dalšími vraky u nás na zahradě. Mě se daleko víc líbí mechoid, ten bych na zahradě snesla raději. Těším se už na ty tučňáky.

8 dj dj | 14. května 2008 v 20:51 | Reagovat

odvážil jsem se a musím konstatovat, že pozitivní čtení! Pořád se snažím vžívat do Vaší situace a nedělá mi to dobře.

Fotky jsou prďácký, skoro bych měl pocit, že tam sedím s Váma.

9 JR JR | 14. května 2008 v 22:58 | Reagovat

DJ: Sláva! Už jsem myslel, že na mě zanevřel jeden z hrstky dvorních čtenářů-komentátorů!

Mohu dodat jen: bude to pořád lepší a lepší!

Já bych se rozhodně do naší situace chtěl vžít znovu (teda od druhého dne dále) páč doma to je furt jenom práce a práce... žádné hory, lamy, tučňáci.

10 dj dj | 15. května 2008 v 22:17 | Reagovat

málo času. Tenhle blog beru jako něco slavnostního. Máš zde závažná témata a musím se soustředit. Přenést se do jiných šířek mi trvá. To jiní blogeři se záplavou rodičovských lapálií to mají snazší :), ale neměň to! u dvora je mi dobře.

11 JR JR | 16. května 2008 v 8:08 | Reagovat

Ale kdepak závažná témata! Na ty jsem sice odborník, ale až tak po pátém pivě, tohle je jenom takové bezbarvé tlachání upovídaného strýce....

12 RR RR | 16. května 2008 v 19:47 | Reagovat

Hezký článek, až na to "neviniká" - ale nechci být hnidopich :-)

13 JR JR | 16. května 2008 v 23:16 | Reagovat

RR: ano, ano, vím o tom, stydím se. To je tak, když to člověk píše v německém Wordu, kde nefunguje česká korekce pravopisu a nepřečte si to po sobě.

14 aflower aflower | Web | 19. června 2015 v 23:57 | Reagovat

nebankovní půjčka online liberec :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama