Torres del Paine – dokončení

30. června 2008 v 22:43 | JR |  Patagonie 2008
Po kratší intermezzu bych se snad mohl vrátit k vyprávění o Patagonii, ostatně mám za sebou sobotní promítací premiéru na zahradě kolegy mariášníka, pana RS, v rámci "poetického odpoledne" a myslím, že se to povedlo, tak vzhůru do citově zbarveného líčení pro vás ostatní, distanční diváky našich cestovatelských dobrodružství.
Dnes bych rád dokončil vyprávění o našem pobytu v Torres.

Úterý 25.3.2008 - Campamento Italiano - Valle Francés - Refugio y Campamento Los Cuernos
V noci jsem to trochu podcenil - neměl jsem podvlíkačky (moirové, zakoupené čistě pro tuto výpravu) ani ponožky a byla mi kosa. Vstali jsme a zabalili věci, kromě stanu, který jsme nechali stát s tím, že tu přespíme i následující noc. Velké batohy jsme nechali u kamaráda Gabriela z Buenos Aires, který zůstal ten den v kempu. Alespoň jsme se o ně nemuseli bát a mohli jsme vyrazit jen tak na lehko. Bez toho to bylo pořádně do kopce údolím Valle Francés, podél horského (proklatě studeného) potoka, nejprve po kamenech, pak celkem slušnou, vyšlapanou cestičkou stále vzhůru a vzhůru. Po cestě byly krásné výhledy do údolí, což bylo moc dobře, aspoň byla možnost trochu popadnout dech. Na to, že to bylo jen asi 7,5 km nám to nahoru trvalo 3,5 hodiny, tak si asi dovedete představit to převýšení, byť to musíte měřit úměrně naší fyzičce.
Cesta kolem potůčku - toto je pohled zpět (vždy jsem fotil ještě hluboce oddechujíc, až funíc, tak omluvte případnou rozmazanost, to jsou zase třesoucí se ruce)
Nahoře byl krásný výhled, ale dost tam foukalo a v jednu chvíli i poletoval sníh! Dlouho jsme tam tedy nevydrželi a šinuli si to zase zpátky stejnou cestou, kochali se výhledy na hory, poslouchali jak občas tu a tam spadl kus ledu, nebo šutr, naštěstí jen na protějším kopci. Celkově to byly nádherné scenérie, doufám, že to je z fotek alespoň trochu znát.
Panorama Francouzského údolí, z vyhlídky, na kterou jsme se vydrápali
Výhled zpátky dolů do údolí a na jezero byly snad ještě krásnější, než štíty hor (co nejdou obejmout, jak zpíval pan MT)
Zpátky v kempu jsme se rozhodli pro další přesun do vzdálenějšího Campamenta y Refugia Los Cuernos, abychom měli tak trochu "fóra" na následující den. Bylo to ovšem dalších 5,5 km a 3,5 hodiny cesty (dle mapy), pořád nahoru a dolů...
Důkaz, že jsme byli v tričku. Mimochodem, kolega z práce mi říkal, že na téhle fotce vypadám, jak hrozný drsňák (vulgo Vousáč), no já nevím, no, zkuste to v tom najít...
Na konci cesty jsme toho opět měli dost a dost. Kemp byl poměrně veliký a místa pro stany nebyla nic moc. Nakonec jsme jedno relativně slušné našli, sice kryté před větrem, ale prakticky nepřístupné skoro ze všech stran. Tohle byl placený kemp, což s sebou neslo jednu výhodu - byla zde teplá sprcha, kterou jsme rádi využili. Krom sprchy byla chata vybavena též malou restaurací, kde si všichni přítomní dávali bohatou večeři - pravé bifteky, což zde bylo bohužel mimo náš rozpočet. Ještěže jsme si instantní česnekačku, kterou jsme si dělali ještě v předchozím kempu, zlepšili klobáskou! Aby mi to nebylo líto, udělal jsem si radost a dopřál si alespoň jedno místní pivko Austral, chuti sice nevalné, zato však po těch více než dvaceti kilometrech nesmírně osvěžující.
Tímto dnem jsme měli za sebou už kolem 75 km, což bylo na nožičkách znát.
Středa 26.3.2008 - C.Los Cuernos - Campamento Chileno
K snídani jsme si uvařili čaj a snědli sušenky, víc už jsme toho neměli (hrubě jsme se přepočítali v tom, že zde bude možnost něco si koupit). Poté jsme v lehkém dešti vyrazili směrem na Campamento Chileno, což byla víceméně celodenní štreka. Posupně jsme dešti unikli a viděli krásnou duhu, pak se trochu oteplilo a nakonec jsme se vysvlékli až do triček (považte!). Cesta vedla jak jinak s kopce do kopce, opět byly kochací (kyslíkové) výhledy do kraje, tentokrát ale nikoli na Torres ty byly moc nad námi. Všude kolem byla znát přítomnost zde chovaných koní, důkazy bohužel ne zrovna libě vonícími a číhajícími na cestě v podobě "šrapnelů". X-krát jsme taky překračovali různé potoky a potůčky, bažiny atd., naštěstí relativně suchou nohou. Přímo do Camp. Chileno to pak byl děsný stoupák po úbočí hlubokého kaňonu, kde jsme museli napřed šplhat do kopce, abychom to nakonec bohužel sklesali celé dolů.
Z té fotky to nevypadá, ale to úbočí bylo opravdu strmé!
C. Chileno bylo zavřené, takže jsme alespoň nemuseli nic platit, ale tím pádem zde také nic nefungovalo, ani toalety, přirozeně. Bylo tam jen několik gauchos (koňáků) a spousta smradlavých koní. Ostatní turisté si zde většinou jen oddechli a pokračovali ještě dále do Camp. Torres, my jsme se ale nechtěli zase úplně odrovnat, tak jsme rozdělali stan už zde.
Nakonec odjeli i gauchos a zbyli jsme tam docela sami. Bylo to úplně strašidelné.
K večeři jsme měli poslední pytlíček inst. rýže se zbytkem klobásy a pak jsme zalezli do stanu ještě za světla, asi kolem páté odpoledne. Venku byla totiž zase docela zima a setsakramentsky to tam profukovalo.
Do mě se pak znenadání (asi z únavy) dala menší zimnice, takže jsem se navlékl do všeho, co jsem měl k dispozici a usnul. To mělo bohužel za následek, že jsem se v sedm večer probudil a pak hrozně dlouho nemohl usnout, naslouchaje všem těm podezřelým zvukům, které kolem nás byly.
Ono teda jako hlavou jsem věděl, že tam prakticky nic nebezpečného nežije (teda kromě pumy, která je ale neskutečně vzácná), ale říkejte to podrážděné bdící mysli v prťavém stanu samotinké, v noci uprostřed pustých hor, že? Ještěže Gabča řezala dříví tak, že by se lekla i puma atomová :-)
Čtvrtek 27.3.2008 - Camp. Chileno - Campamento Torres - Mirrador Torres - Hosteria Los Torres - Puerto Natales
Jak se dalo předpokládat, žádné divé zvíře nás v noci sežrat nepřišlo a tak jsme mohli ráno opět v klidu zabalit stan a vydat se údolím vzhůru. Původní plán byl nechat stan a velké batohy v kempu, jelikož byl ale opuštěný, netroufli jsme si to udělat a vzali opět "plnou polní s sebou", byť jsem cestou měl několikrát nutkání najít nějakou skrýš a tam věci nechat, jelikož to tentokrát bylo opravdu dost do kopce, navíc poměrně krkolomnou cestou.
V kempu Torres, kam jsme dorazili kolem půl dvanácté to vyloženě žilo. Opět jsme se setkali s Gabrielem a Alexandrem, kteří se akorát vraceli z vyhlídky, kam jsme měli namířeno a nešetřili superlativy.
Rozmazaná, ale bohužel jediná fotka, kde jsou naši kamarádi z Buenos Aires (vlevo Alex, vpravo Gabriel)
Batohy jsme nechali v kempu a poslední část tůry jsme absolvovali na lehko, tedy jen s přítěží vlastních (netenčících se) tukových zásob. Jestliže jsem dosud psal o převýšení a o tom, že to bylo do kopce, vše zapomenuto, TEĎ to teprve bylo do kopce! Převýšení muselo být stovky metrů na úseku krátkém vzdušnou čarou jen asi kilometr!
Pojď stoupat jak dým až tam, kam jen ptáci mohou....
...stále rovně a za tímhle šutrem doprava :-)
Po hodině a půl úporného supění jsme stanuli na vrcholu a zde asi opět nechám "hovořit" spíš fotky, protože ta nádhera by se dala jen těžko popsat slovy. Měli jsme obrovské štěstí, Torres se neschovávaly v mracích a tak jsme si je mohli parádně prohlédnout. Zdrželi jsme se asi hodinku a dali si zasloužené "vrcholové hrozinky" (nepsal jsem, že už nemáme vůbec nic k jídlu?), foukalo strašně, ale nám bylo fajn. Nádhera!
No comment, to se musí zažít a vidět na vlastní oči!
Jednu "dobyvatelskou" jsem si nemohl odpustit, abyste mi věřili, že jsem tam byl (ne, opravdu nejsem tak dobrý ve Photoshopu)
Foto ze sestupu - jedno zakopnutí a zastavíte se zhruba o půl kilometru níže... (bane, tak nebezpečné to nebylo, to bych nezvlád, ale sešup to byl pořádný)
Při sestupu kamenitým terénem kolena opět trpěla, sestup byl logicky stejně prudký jako výstup, na druhou stranu byl ale podstatně rychlejší. V kempu jsme se ani moc nezdrželi, vyzvedli bágly a "pelášili" dolů s vidinou, že budeme-li dostatečně rychlí, mohli bychom stihnout ještě bus z Hosterie Los Torres zpátky do Puerto Natales. Vidina teplé sprchy a měkké postele udělala své a my jsme to stihli, přestože sestup byl velice nepříjemný - vítr nám vrhal do očí, nosů, pusy a kdovíkam ještě jemný prach, až jsem doslova "skřípal zubama"
Nebýt toho větru, byly by ty výhledy byly bývaly byly ještě lepší.
Tímto směrem byla Hosteria Torres. Tam jsme se museli dostat a nebýt přitom odfouknuti do Antarktidy.
Jeden busík nám ujel, tak jsme museli čekat na další (asi poslední), který nás měl přiblížit ke vstupní bráně u Laguna Amarga, odkud jsme měli již předplacený odvoz do P. Natales. Trochu jsme ale zazmatkovali s časem a místem odjezdu, až jsme nakonec jeli nějakým minibusíkem s chlapíkem, který vezl nějaké dvě turistky, co se dobře domluvili španělsky. My mysleli, že je to ten oficiální, ale na konci (místy velmi drsné cesty) se ukázalo, že to byla čirá dobročinnost a žádné peníze po nás nechtěl. Dalo by se teda říci, že jsme jeli stopem!
Někde za tímto kopcem je část parku Torres del Paine o jejíž požár se (údajně) nešťastnou náhodou postaral jeden náš krajan, před pár lety.
Po cca dvaceti minutách nejistoty u Laguna Amarga, kdy jsme si nebyli jisti, zda naše auto do P. Natales už neodjelo (jsou stanovené hodiny, kdy má odjíždět a my přijeli tak tak), jsme nakonec šťastně nalezli do džípu a frčeli zpátky. V autě s námi byly ještě dvě mladé dámy - Mexičanky. Ta starší pracovala v USA (Baltimore) a vzala svou neteř na dovolenou. Aspoň nám cesta v družném hovoru dobře utíkala, byť teda přišly chvíle, kdy jsem se spíš potichu modlil, protože řidič to po té hrbolaté prašné cestě mastil 110 km/hod i víc. To vše za tmy, kdy jsem měl pocit, že reflektory nemůže zdaleka vidět na dostatečnou vzdálenost. Tady na jihu (ale možná ve většině světa) jsou zřejmě hranice bezpečnosti vnímány trochu jinak. Kdoví kolik králíků mu padlo za oběť (po cestě jich tam běhalo spoustu).
Díky svižné jízdě jsme byli v Puerto Natales už v půl desáté večer, v hostelu jsme dostali stejnou cenu a stejný pokoj, takže vše k naší plné spokojenosti.
Deník zde končí větou: "Teplá sprcha a měkká postel, co může člověk chtít více?" a s tím stále souhlasím, jdu si dát sprchu a plácnu sebou do postele, dnes jsem měl náročný pracovní den.
Tak dobrou noc, milí čtenáři, a pokračování příště!
Ještě jedna "kalendářová" na závěr
Zbylé obrázky najdete jako vždy v galerii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jm jm | Web | 2. července 2008 v 0:38 | Reagovat

No, pane inženýre, to vám teda povim, to je příroda jedna báseň:-)

Tyhle celkový fotky na pohoří jsou obzvlášť pěkný.

2 JR JR | 3. července 2008 v 12:55 | Reagovat

JM: děkuji, aspoň někdo, že to čte (nebo si to aspoň prohlíží) ten pokles návštěvnosti, to je děsně demotivující faktor, články, nečlánky...

3 jm jm | 3. července 2008 v 18:55 | Reagovat

Nevím, jestli to bylo jen subjektivně - ale mám pocit, žes teď měl dost výpadek.

Na tohle je ideální ty moji přátelé na pise.cz, který čekuju vícekrát denně...

4 JR JR | 3. července 2008 v 23:59 | Reagovat

JM: no vidíš a opak je pravdou - v červnu jsem publikoval nejvíc článků za celý rok... ale to holt není mezi "vyvolenými".

No, uvidíme, no. Koneckonců to píšu hlavně pro sebe, že ano.

5 Sargo Sargo | 4. července 2008 v 19:34 | Reagovat

Óóchy óchy nad fotkami... vážně paráda :-)

Ale ta dobyvatelská, nemůžu si pomoct, vypadá velmi kamuflážovitě :-D

Trochu zimy jsi mohl vzít sebou, bodla by teď. ;-)

6 dj dj | 6. července 2008 v 0:22 | Reagovat

Dejvovi to jde pomalu, zasní se a usne. Já Ti říkal, dávkuj to. Taky jsem si zvykl koukat na moji přátelé na naší službě, takhle je pak člověk zklamaný, že tu u Tebe nic není nového, ale navštěvuji pravidelně, každý den! :)

7 JR JR | 6. července 2008 v 9:53 | Reagovat

Díky za komentáře, však já vím, že mám pár věrných...

momentálně mám festivalovou blogovou pauzu.

8 Proky Proky | E-mail | Web | 7. července 2008 v 12:04 | Reagovat

Super clanecek a hlavne fotecky! Je fajn jednou za cas takhle hodne daleko vyrazit za dobrodruzstvim :o)

Verim, ze koncem roku take nekam z Australie vyletime ;-)

Mej se fajn a pozdravuj Gabcu...

9 JR JR | 7. července 2008 v 15:55 | Reagovat

Proky: Nazdar, Roberte! Už jsem měl obavy, co s tebou je, že se tak dlouho neozval. Doufám, že i ty se brzy pochlapíš a přidáš nový článek u sebe na blogu, abych věděl, jak se máš.

10 Eliska P. Eliska P. | E-mail | 13. července 2008 v 15:48 | Reagovat

Ahoj Jardo, ty fotky jsou fakt úžasný. Přírodní scenérie jsou přímo neskutečný. Vypadá to, jako by někdo namaloval obrazy, které se mu vylíhly ve fantazii. Myslím, že jste si museli pořádně máknout a vaše dovolená byla i velký sportovní výkon. Je už po festivalu,

kolik filmů si viděl?

11 JR JR | 13. července 2008 v 18:20 | Reagovat

Ahoj Eliško,

díky za komentář, nakonec jsme viděli asi 13 filmů, Gabča asi o dva více. Při chození do práce to bylo celkem náročný.

12 dj dj | 21. července 2008 v 22:07 | Reagovat

Sem to dolouskal:

1. Panoramata - to nemá chybu. Až dojemné a skoro mi to připomíná směs Dolomit, Tater a okolí ledovce Svartissen :)

2. vypadáš jako kanadský dřevorubec, ještě chvilku a začnou se Tě děti bát, pak přijde fáze "Horyna" a naopak si u nich polepšíš. Zvaž to. :)

Moc se mi to hezky četlo, ale jak jsem se zmínil v minulosti. Dávkoval bych to, je to příliš krásy najednou. I proto reaguju tak pozdě. Dávkoval jsem si to sám :).

13 JR JR | 21. července 2008 v 22:42 | Reagovat

DJ: Cha, díky. A já jsem zrovínka těsně před prsknutím sem dalšího článku z Patagonie. A ještě delšího! Máš smůlu, kratší to neumím. Pro mě jsou to ucelené kusy, tak akorát, ale já jsem holt ukecanej (když mě nikdo nepřerušuje), což se tady můžu sadisticky vyřádit. Budiž mi omluvou, že to nedělám moc často.

14 DJ DJ | 22. července 2008 v 9:47 | Reagovat

takže to čtu přesně od článku ke článku, geniální timing :)

Děkui ještě jednou za příležitost podívat se do jiného světa.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama