Torres del Paine - Ledovec Grey, aneb tam a zase zpátky

7. června 2008 v 9:27 | JR |  Patagonie 2008
Posledně jste se k deníkové formě blogu vyjádřili vcelku pozitivně, resp. nikdo se neozval, že by měl něco proti (zde vidíte, jak je důležité články náležitě komentovat), tak proč v tom nepokračovat, alespoň dokud jsme stále v Torres del Paine.
Lago Grey v celé své kráse

Koneckonců, už je to jednou napsáno, čímž ušetřím čas dlouhým dohledáváním faktů a reálií a samozřejmě to, jako obvykle, doplním rádoby zajímavými komentáři, takže nikdo nepřijde zkrátka.
Je hloupé to prozrazovat dopředu, ale já považuji ledovec Grey za největší zážitek z Torres a možná vůbec největší z celé dovolené, byť takovéto úvahy jsou vždy zcestné, protože největším zážitkem byla, je a bude vždy CESTA jako taková, ale to je na delší filosofické plky a těch vás ušetřím (protentokrát).
Citujme tedy opět ohmataný deníček
Neděle 23.3.2008, Torres del Paine (Paine Grande -> Campamento Los Guardas)
V noci asi trochu pršelo, ale v tom větru byl stan do rána úplně suchý. Vstali jsme, sbalili se, uvařili čaj a krátce po deváté se vydali na cestu. Strašně foukalo, snad 100 km/hod a my šli bohužel přímo proti větru. Z počátku se docela dlouho šlo údolím, ale nakonec jsme stejně museli stoupat do pořádného kopce, což bylo s bágly děs a hrůza.
Nahoře jsme však byli odměněni překrásným výhledem na jezero (Lago Grey) po kterém pluly modravé kry odlomené právě z onoho ledovce, který byl naším cílem. Cesta měl podle mapy měřit 15 kilometrů a mělo to být zvládnutelné za 5 a půl hodiny, ovšem ne v našem měřítku, že ano. Navíc to určitě neměřili proti větru!
"Setsakramentsky to dneska profukuje...."
Trpělivě jsme ťapali, ťapali a funěli - nahoru a dolů, pak hlavně dolů, cestou necestou, pak hlavně necestou.
Tak různě jsme se potkávali s dalšími turisty, mezi jinými s dvěma Argentinci (z Buenos Aires), které jsme potkávali tak často, až jsme se vlastně zkamarádili a bude o nich později ještě řeč. Celkově jsme už natrefili na mnohem více turistů, než předchozí den, ale pořád to ještě (naštěstí) nebyl Václavák.
Duhu jsme vídali poměrně často. Tohle jezírko je mimochodem ještě hodně metrů nad Lago Grey, které je jakoby za ním dole.
Brzy se nám naskytly krásné výhledy na ledovec Grey v dálce a na ledové kry "zahnané do kouta" na jezeře. Přestože stále na dohled, šli jsme k ledovci několik hodin, přičemž ze všeho nejhorší byl závěr. Odbočka na tábořiště Los Guardas byla o něco dříve, než placený kemp Refugio Grey, ale nechali jsme si poradit od nějakých Japonců, že nemá cenu slézat až tam k jezeru a zbytečně ztrácet výšku. Tak jako tak to byl ještě příšerný krpál, kdy má oblíbená replika "nechte mě tady a sami se prostřílejte k našim" zněla co pět minut a pauzy byly co deset. Ke konci jsme měli už opravdu dost, vyfoukaní z cesty po hřebenu, s bolavými koleny ze sestupu a nakonec spocení a poštípaní ze stoupáku lesem jsme se už opravdu těšili, až ty batohy sundáme a budeme mít pro dnešek "padla" s chozením.
Ano, to je on, mého srdce šampion - náš první pohled na ledovec Grey. Vpravo cestička, kterou jsme postupně zase slézali dolů výškové metry, které jsme předtím pracně nabírali. Nakonec to bylo zase do kopce.
Jezero Grey
čím jsme byli blíže, tím bylo na co víc se koukat. Je to prostě velká (a krásná) hromada ledu
Pár ulomených ker doputovalo do tohoto rohu, odkud už asi nikdy neodplují a roztají tu.
Zvládli jsme to a někdy v půl čtvrté odpoledne jsme dorazili do tábořiště, které bylo vybaveno pouze základním tj. kadibudkou (suchou) a přístřeškem proti dešti, kde to však nevypadalo moc vábně. Díky bohu, nám nepršelo ani nefoukalo, zato tam dost žrali komáři, takže jsme rychle postavili stan a šli se podívat na nedalekou vyhlídku na ledovec. Ta prostě neměla chybu a ve zbytku dne jsem se na ni ještě několikrát vrátili. Doufám, že to z obrázků bude patrné a že nemá smysl, abych to ještě nějak popisoval, zkrátka měli jsme celý ledovcový splaz jako na dlani, všude kolem klídek a ticho, bylo slyšet jen praskání ledu. To se prostě musí zažít.
Vrátili jsme se do tábořiště, udělali si večeři (ano, jasně - instantí polévku) a sledovali jak se kemp k večeru začal postupně plnit. Lidé chodili z obou stran (zde jsme potkávali ty, kteří šli tzv. "óčko" tj. kolem celých Torres. Dávali jsme si pozor na věci, protože jsme po cestě od lidiček slyšeli, že se jim tam něco ztratilo. Pak jsme ale taky slyšeli, že tam bylo spousta myší a že pokud šlo o potraviny, pak za touto trampskou kriminalitou stojí patrně právě tito hraboši.
Patagonský Mickey Mouse
Měli jsme obrovské štěstí a dvakrát se nám poštěstilo být svědky telení ledovce, tj. odlomení jeho kusu z čela, který se s rachotem ne nepodobným výtřelu z děla zřítil do kalné vody. Byl to můj splněný sen, který se mi nepoštěstilo zažít předloni na Aljašce, a to silnější to bylo! Nádhera, krása, úžas! To prostě doma nemáme (a dokud se nepustím do rozmrazování ledničky, ani mít nebudeme).
Z vyhlídky Los Guardas (před odlomením kry)
Z vyhlídky Los Guardas (po odlomení kry)
Obligátní dobyvatelské foto
Já se prostě na takovéhle pohledy nemůžu vynadívat. Myslím, že ledovec je asi vůbec nejkrásnější přírodní úkaz na zemi.
Ještě jeden podvečerní pohled na Lago Grey
Poněkud kontranstní ale právě proto zajímavý pohled na ledovcové pole, které se táhlo na kilometry daleko.
Spát jsme šli se setměním, utahaní jak lamy.
(Velikonoční) pondělí 24.3.2008, Torres del Paine (Campamento Los Guardas- Paine Grande-Campamento Italiano)
Ráno jsme si opět zašli k ledovci, to se prostě neokouká, pak jsme se nasnídali, sbalili stan a "hurá" dolů s kopce. Šlo to samozřejmě rychleji, ale o to víc jsme cítili kolena (už nejsme nejmladší a hlavně nejlehčí). Vítr zase fičel jak může fičet jen tady, naštěstí do zad, ale i tak to nebylo nic příjemného - strašně to s člověkem hází do stran a s batohem na zádech pak člověk těžko hledá správné těžiště a občas ztrácí rovnováhu (v tu chvíli se Gabčiny trekové hůlky opravdu hodily).
Druhý den při zpáteční cestě, jsme samozřejmě měli obdobné výhledy, ale zase v trochu jiném světle
Vzdálenější ledovcový splaz je víceméně nedostupný, leda lodičkou.
Cesta zpět se obvykle jeví hloupé mysli člověčí jako kratší, protože ji prostě už zná. Přesto byli výstupy do kopců s báglem neméně náročné než předchozí den a do kempu Paine Grande se vracíme utahaní jako koťata. Usídlili jsme se opět ve "společenské místnosti" tj. kuchyňce, kde jsme opět potkali dvojici chlapíků z Buenos Aires. Starší se jmenuje Gabriel, mladší Alexander a v Buenos Aires mají jakousi školu, která pořádá kurzy přežití v přírodě, ale také kurzy angličtiny, tak si vyberte. Moc fajn lidičky, potkávali jsme se s nimi pak každý den až do konce pobytu v Torres. Celkově už tak 2/3 osazenstva kuchyňky jsme znali od vidění, koneckonců jsme měli všichni stejnou, nebo podobnou trasu.
Nechali jsme se vyfotit kolemjdoucím turistou, ale měl co dělat aby nás v tom větru vůbec dostal na tu fotku oba, jak se mu ten aparát kymácel.
Výraz že "vítr bičoval vlny" vypadá v praxi asi takto s tím, že vlny nebyly zdaleka jediné, kdo byl bičován.
Zde je dobře vidět jak tam fičí. Stromy zde rostou víceméně horizontálně, místo do výšky.
Na této cedulce se určitě nepočítala nárazová, ale průměrná rychlost větru!
V nějakém nečekaném až choromyslném stavu mysli, jsem svolil k realizaci Gabčina plánu dojít až do Campamento Italiano, vzdáleného ještě další 2 hodiny chůze. Snad mne přemohla touha uspořit za každou cenu (C.Italiano byl opět neplacený kemp), tedy i za cenu vlastního života. Tedy třetí den pochodu, který má být správně relaxační, jsme si dali největší záhul a ušli (na nás) úctyhodných 22,5 km. Pravda, konec byl už "na krev" a doslova jsme "pletli nohama". Zde jsem povýšil význam tohoto výrazu na pravdivý v momentě, kdy jsem sebou opravdu seknul na zem, jelikož se mi únavou zapletli nohy. Ona ta cesta taky byla dost nahoru, dolů a hlavně poměrně kamenitá, takže se po ní nešlo moc dobře.
Poslední fáze cesty už byla spíš pochodem smrti. Alespoň že v tak krásném prostředí.
fTen velký batoh s nožičkama je Gabča
Krásný podvečerní pohled na Torres. Za rohem na nás čeká francouzské údolí a Campamento Italiano
Tábořiště bylo poměrně velké, opět v lese plném krvežíznivých komárů, ale to nám bylo jedno, uvařili jsme a do stanu zalehli prakticky už v bezvědomí.
Nakonec malý bonus v podobě pidi filmečku, z kterého by mělo být ještě více patrno, jak moc to tam profukovalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste spokojeni s rozsahem fotogragfiií v článcích z Patagonie?

Ano, je to akorát 44.4% (4)
mohlo by se přidat 55.6% (5)
mohlo by se ubrat 0% (0)
Ne, mělo by se ubrat 0% (0)
je mi to jedno 0% (0)

Komentáře

1 Proky Proky | E-mail | Web | 8. června 2008 v 4:12 | Reagovat

Krasne foto i povidani. Asi nejlepsi je ta predposledni veta "...zalehli prakticky už v bezvědomí."

2 RR RR | 8. června 2008 v 11:50 | Reagovat

povídání super, filmík taky, ale ty fotky ne a ne se mi načíst...ale to bude asi problém u mě, že jo?

3 JR JR | 8. června 2008 v 11:52 | Reagovat

RR: asi jo, u mě to funguje normálně, možná je to hodně co do objemu dat.

4 dj dj | 11. června 2008 v 23:22 | Reagovat

jsem ve druhé pětině, jde mi to pomalu, nechceš to dávkovat v menším množství? Takhle to louskám navícekrát, protože každou fotku prohlížím pozorně.

Zatím díky. ledovce, to si rozumíme. Živoucí historie.

5 JR JR | 12. června 2008 v 7:20 | Reagovat

DJ: když já nejsem brífingový typ. Navíc právě tohle mi přijde ještě  moc stručné. Ale je fakt, že fotek jsem sem tolik dávat nemusel. Možná.

6 Littlekey Littlekey | 12. června 2008 v 8:42 | Reagovat

Ne, ne, fotek není nikdy dost. Zvláště takto pěkných...

7 JR JR | 12. června 2008 v 14:17 | Reagovat

Doplníme anketu a uvidíme...

8 dj dj | 13. června 2008 v 22:17 | Reagovat

nenech se odradit, je mi to jde pozvolna...

9 dj dj | 15. června 2008 v 21:10 | Reagovat

koukám, že v záhlavním banneru je reklama na nějakou zrcadlovku - provokace.

10 JR JR | 15. června 2008 v 22:11 | Reagovat

DJ: to mi povídej, trpím jak zvíře...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama