El Calafate – Perito Moreno

21. července 2008 v 22:44 | JR |  Patagonie 2008
Jsem celý týden slaměným vdovcem, hej hola! Mohu se v klidu a nerušeně věnovat tvorbě. Pravda, bývaly doby, kdy bych se byl býval věnoval pařbám. Jenže když není s kým (všichni jsou ženatí, svědomití, dětní atd.), tož co bych si takhle večer po práci neudělal konvičku dobrého darjeelingu, nepustil Toma Waitse (na jehož koncertě dneska chybím, chjo) a nezavzpomínal na další etapu dobrodružství z jižní polokoule, že?
Dneska to bude hlavně o téhle spoustě zmrzlé vody, které se říká Perito Moreno

Pátek 28.3.2008 Puerto Natales
Po návratu z Torres jsme si potřebovali udělat odpočinkový den, kdy jsme se jen tak poflakovali po Puerto Natales. Teda poflakovali - nakoupili jsme si jídlo na dobrý oběd, zašli si na maté do internetové kavárny, nechali vypálit fotky na DVD (aby byla karta zase volná), zašli jsme do muzea a hlavně koupili lístky do El Calafate na následující den (a za dobrou cenu). Zkrátka takové odfrknutí si před další cestou.
Sobota 29.3.2008 P. Natale - El Calafate
Autobus odjížděl celkem brzy ráno, na čas, a byl docela pěkný, čistý, pohodlný. Snad jediným negativem bylo, že se nepodávalo žádné občerstvení. Opět jsme překročili hranice - tentokrát zpět do Argentiny, bez jakýchkoliv problémů i s mým provizorním pasem. Venku se udělalo krásně, obloha byla azurová úplně bez mráčku.
Náš luxusní autobus, ta anténa není na něm, ale za ním, bohužel to vypadá takhle blbě.
Po cestě jsme se věnovali intenzivnímu klimbání, ono toho k vidění zrovna moc nebylo. Jelo se pustinou, po prašné silnici kde po obou stranách byly drátěné ploty (nechápu, kdo je tam udržuje, to jsou stovky, snad tisíce kilometrů!), občas přeběhla lama, nebo pštros Nandu, sem tam zajíc, jinak nuda, nuda, šeď, šeď
Na hranici (jinak uprostřed pustiny) s Argenitinou, provincie Santa Cruz
Do Calafate, jsme dorazili brzy odpoledne, připadalo nám to jako oáza najednou se zjevivší uprostřed pouště, na břehu jezera Lago Argentina na jehož pozadí se v dálce třpytily krásné hory. Všude kolem čilý stavební ruch, město se v posledních letech díky zájmu turistů mimořádně rozvíjí.
Po vystoupení na autobusovém nádraží(čku) jsme obešli dva hostely, ale byly poměrně drahé, takže jsme nakonec skončili v tom, který nám jeden chápek nabízel už u autobusu (a býval by nás tam i odvezl). Nu, což, po půldenním cestování busem, malá procházka neuškodí. Jelikož chlápek zrovna přivezl nějaký postarší pár z Nového Zélandu, kterým se hostel nějak nepozdával, tak nás naložil i s nimi a popovezl o pár ulic dál do baráčku sice na pohled hezčího, úplně nově zrenovovaného (ještě tam smrděla barva, jak malovali), ale tam se to zase nelíbilo nám, protože to bylo úplně opuštěné. Radši jsme se s ním tedy vrátili na původní místo s názvem Guerrero (válečník), kde mělo být podle informací pana hoteliéra, či co on to vlastně byl, v noci trochu živěji. To nám vyhovovalo, být mezi lidmi, je přece jenom veselejší. Pravda, pokoje, teda pokoje, spíš kobky byly hoooodně základní, minimalistické, s palandou a ledva tak na otočení, pokud si teda člověk sundal čepici, ale společné prostory byly celkem fajn, obzvláště když jsme se pak dohodli na téměř symbolické ceně, nebylo co řešit.
To miniokno vpravo od toho zeleného sloupku je naše
V Calafate jsme byli hlavně kvůli ledovci Perito Moreno, respektive největšímu ledovcovému splazu, který snad lze kde na světě spatřit. Nachází se několik desítek km od města, a je velmi pohodlně přístupný, prakticky celou dobu po silnici. Stejnému ledovci nejspíš také vděčí Calafate za svůj nebývalý rozvoj v posledních letech. Po ubytování jsme tedy hned vyrazili do města za účel průzkumu cen autobusů, které tam jezdí. Cena byla všude stejná - 60 ARG$ na osobu, což nebylo zrovna málo. Shodou okolností jsme ale ve městě potkali dva lidičky, kteří jeli s námi v autobuse z P. Natales, kteří řešili stejný problém. Byl to pár z Izraele - Igor a Ro-něco (nebyl jsem schopný to jméno přesně porozumět) a navrhli nám, že bychom si mohli společně pronajmout auto. To přišlo na 200 ARG s tím, že byla docela velká šance, že když pojedeme hodně brzo ráno, že nebudeme muset platit vstup do národního parku Los Glacieres (40 ARG na osobu). To stálo za ten risk a i kdyby, pořád to bylo levnější než bus, navíc nám to dávalo trochu větší nezávislost. Domluvili jsme se tedy na brzo ráno a vyrazili na nákup potravin na večeři, včetně dobrého laciného vína, samozřejmě.
Večeři jsme spořádali pěkně na zahrádce ubytovny, která tak nějak přímo sousedila s obytným domem, který asi patřil přímo majiteli. Celkově to tam bylo velice zvláštní, protože po nás pořád nikdo nechtěl zaplatit (což jinak většinou chtěli dopředu) a celkově to tam bylo tak nějak "bez dozoru". Neustále u nás škemral místní domácí psík, takové srandovní štěně, které se dokázalo plést naprosto všude.
Po večeři jsme se přemístili dovnitř, protože se západem slunce se celkem ochladilo. Po krátkém seznámení se "spolubydlícími" jsme zjistili, že s nápadem na pronájem auta a vyhnutí se poplatku za vstup nejsme zdaleka jediní. A to upozorňuji, že jsme byli jediní Češi! Vlastně ne tak docela, byla tam jedna děvčina, Kamila, která měla maminku Češku, tatínka Švéda, narozena ve Švédsku, ale žila v Londýně, odkud byl i její přítel. Mluvila celkem normálně česky, takže jsme dobře pokecali, coby jediní krajané široko daleko. Když o tom tak přemýšlím, tak byla vlastně jedinou krajankou, kterou jsme za celou cestu potkali (nepočítám-li v to moment, kdy jsem měl silný dojem, že mi jedna protijdoucí turistka v El Chalténu řekla "ahoj" - to jsem si ale nebyl jistý a byl jsem tak překvapen, že jsem se ani nestihl otočit a ověřit si to). Večer tak uběhl v přátelském pokecu, kdy vedle angličano-švédo-čechů byl přítomen i jeden holanďan a později dorazili ještě další lidé neurčitých národností. Opět se nám potvrdilo, že s tím měsícem, který jsme na cestování měli, jsme byli úplní žabaři, málokdo šel pod půl roku, nebo minimálně tři, čtyři měsíce. Většinou prostě na čas sekli s prací a "obyčejným" způsobem života a vyrazili do Jižní Ameriky. To vždycky stojí za zváženou, ne?
Neděle 30.3.2008 El Calafate - Perito Moreno - El Calafate
Vstali jsme velmi brzy, v pět už jsme byli nachystaní před "barákem" a čekali na kolegy izraelské turisty, kteří měli trošku zpoždění, až jsme se lekli, že místo nás vzali někoho jiného. Naštěstí ne, dorazili včas, v autě, které poněkud poopravilo mou představu toho, že v půjčovně vám vždycky dají prakticky nové, krásné nablýskané auto. O tomto VW Gol se to nedalo říct. Mimochodem to Gol není překlep, to je zkrátka taková okleštěná verze VW Golfu určená pro jihoamerický trh. Já to naštěstí neřídil (řidičák mi byl taky ukraden), ale podle toho, jak s tím Igor zápasil, tak to asi nebyla moc sranda.
(zleva) Gabča, Igor, Ro(nějak) a Volkswagen Gol (to "bebí" na nárazníku už měl). Ledovec Perito Moreno v pozadí.
Jeli jsme pomalu, byla tma a reflektory osvětlovaly cestu jen malý kousek před námi, po které každou chvíli přeběhl zajíc (skřípění brzd a trhnutí auta mne vždycky vzbudilo z oblíbeného klimbání).
Jeli jsme asi hodinku a kousek a u vstupní brány skutečně ještě nikdo nebyl, takže jsme krásně projeli bez placení. K parkovišti nad ledovcem Perito Moreno jsme se dostali akorát s rozbřeskem a mohli jsme tak prakticky sami, sledovat nádherný východ slunce a do ruda zbarvenou oblohu nad ledovcem a okolními skalami. Krása! Jak začaly led olizovat první paprsky, začalo to v něm tu a tam docela nahlas praskat a pukat, ale žádný velký kus neopadl. Proto a z velké části proto, že byl tak snadno přístupný (od parkoviště pár metrů po dřevěných chodníčcích) to bylo celé tak trochu zklamání. Ano, byl veliký, byl krásný, ale ve srovnání s ledovcem Grey, ke kterému jsme se dostali po několikadenním putování pěkně s bágly na zádech, mi to přišlo takové "nezasloužené" a nebyl jsem z toho tak pryč. To je legrační, protože obrázek Perita Morena v nějakém časopise, právě z té vyhlídky, na které jsme byli, byl skoro určitě tím, co mě přimělo do Argentiny vůbec jet. Tak to chodí a tak je to taky dobře. Je to jak říká Cimrmanův elastický zeměpis - "Vím, že mne v Londýně nemá překvapit mlha, také mne nepřekvapila. Z knih vím, jak vyhlíží dům mého předchůdce Shakespeara - a on tak skutečně vyhlíží. Nač potom cestovat?"
Ledovec Perito Moreno, k vašim službám. A věřili byste, že tohle je jen cca 2/3 toho čela?
Postupně během dopoledne dorazily autobusy plné turistů, byli jsme rádi, že jsme si to užili ještě bez nich, i když je pravda, že je to tam tak veliké, že pocit "Václaváku" jsme tam naštěstí neměli. Postupně jsme si prošli všechny chodníčky a cesty, kterých nebylo moc, ale zato byly dlouhé a pokaždé se na chvíli posadili a jen koukali na tu obrovskou masu ledu. Je to přece jenom podívaná, to se musí nechat!
Zrovínka tady jsem hodně litoval, že nemám pořádný foťák, který by si dokázal lépe poradit s kontrasty a taky, že nemám svůj 300mm teleobjektiv. I tak jsem tu ale vyplácel děsnou spoutu megabajtů.
Tak takhle snadno se člověk dostane k jednomu největších přírodních divů planety. Těchto cestiček je tam několik kilometrů.
Toto je zhruba asi tak nejblíž, co se po značených cestách (chodníčcích) dostanete, dál je to už dost nebezpečné. Pokud by se uvolnil větší kus ledu, mohou vás odlétávající kusy ledu klidně zabít
Pár zajímavých údajů: Ledovec byl pojmenován po známém patagonském pionýrovi Francisco Morenovi, má zhruba 250 km2 a 30 km na délku, 5 km na šířku, v nejvyšších místech na čele 55 metrů na výšku (!) je jedním z největších ledovců na Zemi. Byl též navržen na jeden z nových sedmi divů světa. Ostatně pokud budete chtít, tak zrovna o tomhle najdete na netu obrovské množství informací i videa z toho, jak se před pár lety zřítila ledová brána, která vznikla, když ledovec přehradil jezero na dvě půlky. Dokonce je to jeden z hodně mála ledovců, který stále roste. Prostě něco neuvěřitelného, dokud to nespatříte na vlastní oči.
Jedna, aby bylo vidět, že jsme tam byli!
Kdo by to řekl, co, že je to vysoké jako náš barák (respektive vyšší)? Pro srovnání - krabička zápalek, teda loď (asi tak pro dvacet, třicet lidí, dvě paluby).
Co dodat? Má někdo chuť na Whiskey on the rocks?
Bohužel se sluníčko (i přes azuro předchozí den) schovalo v mracích a když člověk jen tak seděl, byla zima. Kolem poledního jsme to tedy zabalili a vyrazili zpět do Calafate, aniž jsme tušili, jaké máme štěstí, protože ti známí, co jeli později natrefili už u brány na kontrolu a museli vstup do parku doplatit následně.
V Calafate jsme si ještě prošli ptačí rezervaci v Laguna Nimes, která ovšem ze všeho nejvíc připomínala smradlavou bažinu. Pravda, plameňáky, kvůli kterým jsme tam šli, jsme viděli. Sice z dálky, ale přece. Divoce žijící plameňáci - to byla premiéra.
Správně, ty růžovooranžové tečky v dálce jsou plameňáci. Ještěže jsme měli malý dalekohled!
Z fotografického hlediska měla ptačí rezervace takovou zvláštní, až ponurou atmosféru, jinak se to špatně popisuje, zkrátka hodně vody, bahna a smradu.
Pak jsme ještě chvíli řešili, jakou cestou se vydáme na sever, nakonec jsme se místo lákavějšího, ale též komplikovanějšího a nejistého cestování po Terra Austral, rozhodli pro rychlejší cestování po Routa 40, takové místní 66tce.
Dneska toho trochu lituji, nestalo se nic jiného, než že jsme se dříve dostali do ošklivého počasí v Bariloche, a navíc jsme toho po cestě moc neviděli, ale tenkrát jsem radši vsadil na jistotu (jak rychlost, tak peníze).
O cestování po Routa 40, Bariloche, stejcích a tak dále, ale povyprávím zase někdy příště. Beztak to bylo zase nekonečně dlouhé bezbarvé tlachání upovídaného slaměného vdovce.
Malý filmový bonusek na závěr:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Proky Proky | E-mail | Web | 22. července 2008 v 3:09 | Reagovat

Diky za pekny clanecek a fotky, kterym jsem si mohl zprijemnit dnesni pozdni snidani. Za hodinku zase musim do prace (do pekarny, kde jsem zacal pracovat minuly tyden :o)

Mej se fajn

2 JR JR | 22. července 2008 v 14:43 | Reagovat

Proky: článek k snídani, to je výstižné! Tak doufám, že jsi měl rohlíčky obzvláště propečené :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama