Návrat z Patagonie - aneb ne tak obyčejná cesta domů

13. prosince 2008 v 16:47 | JR |  Patagonie 2008
Dnes naposled to bude k naší letošní patagonské cestě. Konečně bude uzavřené jedno široké téma a budu se moci věnovat trochu aktuálnějším věcem, pokud se k tomu teda dokopu. Uvidíme, teď si každopádně můžete přečíst jak jsme ani tu cestu domů neměli tak úplně jednoduchou....




Sobota 12.4.08 - Návrat domů

Po snídani jsme sbalili "kufry" a šli pěšky asi kilometr na stanici Los Heroes, kde nám hned jel autobus na letiště. Cesta to byla poměrně dlouhá - asi ¾ hodiny, ale byla v pohodě, venku bylo "oscuro" neboli zamračeno.





Poslední pokynutí z našeho hotelového (prakticky prezidentského) apartmá

Odbavení na letišti bylo i přes můj náhradní pas v pohodě, udělalo nám radost, že nemusíme platit odletovou taxu (o které jsme četli v průvodci) a tak jsme mohli ušetřený peníz v místní měně ještě utratit v letištních obchodech (předražených) a taky za kafe u Starbucks a pak už nezbylo než čekat na letadlo. Tyhle cesty domů nemám moc rád, člověku se sice moc nechce končit s cestováním, ale na druhou stranu ty dlouhé lety nejsou nic moc příjemného (v turistické třídě tedy) a já už to pak chci mít co nejdřív za sebou. Navíc mne po příletu čekala ještě cesta za volantem z Frankfurtu do Varů (tedy v případě, že tam bude ještě naše auto), takže žádné radostné vyhlídky.
Boarding měl být někdy kolem 12:20 ale tou dobou a ani o 45 minut později se nic nedělo, k naší gate 16 ani nebylo přistavené žádné letadlo. To už jsme byli celkem dost nervózní. Přece jenom měli jsme po cestě jeden přestup - v Sao Paolu a ten jsme prostě museli stihnout.
Nakonec naše jména (Charoslab Rechča) a ještě několik dalších vyhlásili letištním rozhlasem, abychom se dostavili k přepážce 616. To už v nás vyloženě hrklo!
Přešli jsme na příslušné místo, ale tam nikdo nikde. Teprve po hodné chvíli přišel nějaký chlápek a řekl nám, že náš let je opožděn a poletí až kolem šesté večer (!). Prý si zatím máme dát něco k snědku v rychlém občerstvení "na účet podniku" a že nám na to hned vypíše nějaké kupony. Okamžitě jsme protestovali a řekli mu, že nám letí další letadlo ze Sao Paola do Frankfurtu, který musíme stihnout.
Zachoval klid, udělal pár telefonů a poslal nás honem k vedlejší gate, odkud prý zrovna něco letí do S.P. Trochu ve zmatku jsme nasedli (jako poslední) a pak najednou koukali, že to letí do Asunciónu - hlavního města Paraguaje! Uklidnili nás, že odtamtud poletíme dalším letem do S.P.
Tak to bychom byli ráno nečekali, že se ocitneme v Paraguaji! Měli jsme celkem bobky, ale aspoň jsme v tom nebyli sami - celkem nás bylo asi šest, nebo sedm, Němci a také jedna Slovenka (žijící v Německu).





Čile odlétáme z Chile






řeka Paraguay





Takto vypadá Asunción - hlavní město Paraguaje z ptačí perspektivy. Je to velmi chudá země, zdá se, že tam ani nemají asfaltové cesty.




Na letišti toho moc k vidění nebylo - ale i tak, byli jsme v Paraguaji!



Nečekaně jsme se tedy ocitli na malém letišťátku v Asunciónu, které bylo úplně jiné, než všechny, které jsem dosud viděl. V útulném (malém) vestibulu hrál chlapík na harfu (!), velmi ochotné a hezké letušky tam podávaly nápoje zdarma (nealko, ale i tak - zdarma) a vládl tam neskutečný klid a pohoda. My s Gabčou jsme ještě řešili, abychom seděli vedle sebe a hlavně jsme letuškám říkali, že je potřeba, aby dala vědět do S.P. aby tam na nás počkali. Tak nějak se klidná atmosféra na letišti nechtěla přenést i nás, přece jenom to celé nevypadalo dobře. Říkali jsme si, že když už to my sami stihneme, naše bágly těžko.
Během hodiny a půl čekání jsem si alespoň konečně koupil klasickou nádobu na maté - takovou z jaké tam (v Argentině hlavně) všichni maté pili, tak to mi udělalo radost, protože jsem si myslel, že už ji neseženu - všude měli takové kýčovité turistické. Tahle je jednoduchá a přitom krásná. Někdy se stavte, popijeme.





Tohle jsem fotil Gabče kvůli těm krajkám, ty nádobky na maté to není ono - tohle jsou právě ty "turistické".

Jelikož jsme v Paraguay posouvaly hodinky, zjistili jsme, že to v S.P. opravdu vůbec nemusíme stihnout, protože jsme měli na přestup jen asi 10 minut a saopaulské letiště to není žádný krcálek.
Druhý let trval asi dvě hodiny a moc klidu jsme si opravdu neužili.
Po přistání nás bus odvezl na terminál, kde jsme předběhli všechny ostatní ve frontě u security checku a pak jsme doslova utíkali přes celou halu terminálu k bráně odkud mělo odlétat naše letadlo do Frankfurtu. Na "dobrou brazilskou kávu", na kterou jsem se opět tak těšil, nebylo tentokrát ani pomyšlení. Už jsme měli pár minut po plánovaném odletu. Takhle jsem si už dlouho nezasprintoval a doufám, že ještě dlouho nebudu muset.
Naštěstí na nás počkali. Aby ale nebylo nic tak jednoduchého - naše místa už obsadili někým jiným a letenky, které nám vystavili v Santiagu se jim zdály nějak divné a museli dlouze něco ověřovat (sice to bylo obojí TAM Airlines, ale je rozdíl mezi TAM Chile a TAM Brazílie, či co). Prostě taková cesta TAM a zase zpátky...
Když už jsme se nakonec šťastně dostali do letadla, museli jsme opět řešit s letuškou sedadla, abychom seděli vedle sebe, ale vše se podařilo vyřešit a tak nakonec jsme se s asi hodinovým zpožděním nakonec naposledy odlepili od jihoamerického kontinentu a zamířili na východ do Frankfurtu.
Deník končí touto poznámkou:
"Už je tma, ale já nemůžu usnout, nahromaděný adrenalin asi může za to, že jsem vzhůru až do šesti do rána. Jsem zvědav, jak to odřídím domů.Jestli tam teda po tom měsíci ještě budeme mít auto. Blbé je, že naše zavazadla to skoro na 100 procent nestihnou (vždyť jsme sami dobíhali). Jsem zvědav co bude dál..."


Tenhle obrázek našeho trpělivě čekajícího autíčka už tu asi byl. Nutno dodat, že stále čeká a já s ním - tentokrát na to, až ho někdo v tom autobazaru konečně koupí.


Epilog
Kupodivu, zavazadla dorazila s námi, bez poškození, tak jak to má být (to považuji za zázrak). Auto zaparkované u nádraží tam kupodivu taky bylo - naprosto v pořádku. Dokonce mi přišlo ještě čistší, než když jsme ho opouštěli. I domů jsem to odřídil vcelku v pohodě. Během jízdy došlo k jedné technicko-historické zajímavosti, přetočil jsem tachometr - viz fotky.
To byl tedy konec naší cesty, která trvala měsíc, je nezapomenutelná, přes počáteční trable to stálo víc než za to. Dnes se můžu na to všechno ohlédnout s určitým odstupem a jsem moc rád, že jsme tam byli. Zážitky a zkušenosti z cest jsou k nezaplacení a nikdo vám je nevezme. Jo, možná časem skleróza, ale teď, teď z nich můžu zase chvíli žít. Třeba zase do příští cesty, ne?

A zde ona velkolepá událost, kdy měl Mike na tachometru opět 00000 km. Foceno za jízdy (fotila Gabča) - přece nebudu kvůli takové "maličkosti" zastavovat :-) Pouze jsem na té dálnici trochu zpomalil.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dj dj | 14. prosince 2008 v 22:06 | Reagovat

Hmmm, jsem rád, že podobný trable nemám sám. Skoro se bojím vzít ženu někam dál letadlem, aby si nemyslela, že ten moderní typ dopravy je na první pohled takhle chaotický. Ale s kuframa máš štěstí. Já už mám od Air France třetí kufr, jeden od Alitallie...

Mám jen jednu poznámku, kterou bych asi neměl... nerad sedím vedle motoru, ty rotující hmoty, který občas můžou vylítnout z motoru... nemělo by se to stát, ale stává se to. Sice tak málo, že je asi pravděpodobnější, že potkám Obamu v Kladně u nás v baráku, ale subjektivně s tím mám problém.

2 JR JR | 14. prosince 2008 v 22:11 | Reagovat

Já tam taky sedím nerad - ja tam hrozný hluk (bolí mě z toho hlava) a navíc je hůř vidět. Jenže když my to teď měli takhle na poslední chvíli, tak jsme byli rádi, že jsme mohli sedět vedle sebe.

Když to tak vezmu, tak tam sedíváme poměrně často - kupujeme totiž ty nejlevnější letenky (věřím, že to s tím nějak souvisí).

3 JR JR | 14. prosince 2008 v 22:12 | Reagovat

Jinak batohy už nám taky jednou nepřišly - po cestě z Aljašky, resp. z Londýna. Dorazily až dva dny poté. Ale hlavně že dorazily. Podle mě to statisticky musí potkat každého, kdo letí vícekrát.

4 djová djová | 15. prosince 2008 v 18:58 | Reagovat

Jednou mi přišel kufr 14 dní po přistání. Teda jeho půlka, druhá byla za těch 14 dní, kdy ležel nekde pod pásama ohoblovaná. A věz, že všechny věcy se do půlky kufru nevejdou :).

na to jak létám často, mám na to velký štětstí. Mám asi šest letů ročně. To je jako průměrný Evropan. Západní Evropan. Čech letí jednou. Češka taky jednou.

5 dj dj | 15. prosince 2008 v 19:01 | Reagovat

čtyřku jsem psal já, ale žena tady má předvolený nick....

6 JR JR | 15. prosince 2008 v 21:40 | Reagovat

DJ: ale zmátlo mě to :-)

7 RR RR | 16. prosince 2008 v 19:57 | Reagovat

A kam to bude příště? Co třeba býv. SSSR? To by mohlo být zajímavé pro permanentní zvýšení hladiny adrenalinu, ne? :-)

8 JR JR | 16. prosince 2008 v 21:21 | Reagovat

RR: náhodou na Kamčatku jsme chtěli jet už loni. Jenže jsme vyměkli když jsme slyšeli, jaké jsou tam komplikace s tamními byrokraty plus kolik tam stojí různé povolenky apod. Je to docela luxus, bohužel. Jinak mně to osobně tolik neláká (kromě Kamčatky).

Další cíl je předběžně stanoven, ale jak to tak vypadá v souvislosti s finanční krizí pojedeme tak leda do p...do Pelhřimova.

Doba začíná být zlá.

9 DJ DJ | 16. prosince 2008 v 22:24 | Reagovat

No, ušetříš za foťák.

10 JR JR | 16. prosince 2008 v 22:33 | Reagovat

DJ: nesměju se. (seš zlej)

11 Proky Proky | E-mail | Web | 18. prosince 2008 v 13:02 | Reagovat

Konecne dnes dohanim precteni Tvych clanku. V Sydney uz take zacinaji Vanoce, ale asi jako loni mi to nejak neprijde. Uz se vazne tesim na ty opet ceske v pristim roce :o)

Jinak do Ruska se s Janou chceme take v nekterem dalsim roce vypravit...

Mej se Proky

PS: Pekna je druha fotka (prez. apartma).

12 Proky Proky | E-mail | Web | 18. prosince 2008 v 13:14 | Reagovat

Jooo...jeste mam take jeden pribeh o letadlech...

Kdyz jsem letos letel do Cech na prazdniny, tak jsme ze Sydney do Singapore nabrali asi hodine zpozdeni. Rikal jsem si, co se asi bude dit po pristani, kdyz budu mit setva deset minut na presup. Nakonec jsem si dal dalsi sklenicku vina a usnul. Tesne pred pristanim za mnou prisel kapitan a chtel abych se s nim presunul do prvni tridy. Bylo to prima. Alespon chvilku jsem si tam pekne posedel. Jen me trochu nastalo, ze jen jsem si zacal zkouset vselik jezdit se svoji samostatnou sedackou, tak sel okolo nejaky stevard a zase mi ji vratil do vychozi polohy. No, co naplat, vsak jsme uz zacali pristavat.

Na letisti v Singapore jsem vystupoval jako prvni a cekal tam na mne jeden zamestanec letiste s cedulkou kde bylo moje jmeno. Nasedli jsme oba do maleho vozitka. Trochu me po celem letisti povozil, vyridil mi palubni listek a jako posledni jsem nastupoval do letadla smerem na Amsterdam :o) Bylo prijemne a mile, ani jsem takovy servis necejal.

A kufry jsem zatim vzdy vyzvedl v cas a v poradku. Snad (a optimisticky v to verim) to tak bude i nadale.

13 DJ DJ | 18. prosince 2008 v 22:01 | Reagovat

Mám na sebe jiný názor, ale když myslíš, přijmu i tohle hodnocení.

14 JR JR | 19. prosince 2008 v 12:10 | Reagovat

DJ: to já to zase nemyslel tak vážně. Ale ty vtípky na spotřebu foťáků už mne trochu unavují.

Proky: To jsi tedy zažil něco mimořádného. Co žo bylo za leteckou společnost?

15 DJ DJ | 19. prosince 2008 v 20:36 | Reagovat

Letiště v Singapuru je asi nejmodernější na světě - co se týče přístupu ke klientovi. Jezdí se tam učit celý svět, proto bych to nepřičítal společnosti, ale způsobu odbavení a ten řeší Singáč. Nebyl jsem tam, doufám, že se tam podívám, ale viděl jsem nový Taipei, kde se inspirovali a to jsou prostory, kde je radost i nocovat.

16 Proky Proky | E-mail | Web | 21. prosince 2008 v 13:53 | Reagovat

Byla ta holandska spolecnost KLM :o)

17 jr jr | 21. prosince 2008 v 18:00 | Reagovat

proky: super tak zrovna s tema poletime!

18 DJ DJ | 30. prosince 2008 v 23:07 | Reagovat

KLM je dneska Air France. Stejna jako Alitalia je Lufthansa a třeba jednou ČSA bude....

KLM hodnotím vysoce, ale Air France... dvakrát jsem s nima letěl v Montreal a zpět a neporovnatelné třeba s letem Praha Soul, s Korean, který jsem absolvoval loni náhodou s Prokym :).

Na letech na západní polokouli očekávej trochu jiný standard, řekl bych bohužel, že nižší, ale jen co se rozmazlování pasažérů týče.

19 JR JR | 31. prosince 2008 v 11:14 | Reagovat

DJ: já vím, všecko je to SKY Team, sbírám majle.

O pohodlnosti letů na západní polokouli si dovolím tvrdit, že toho vím možná více, než ty (ale možná ne). Každopádně s takovými Continental Airlines jsme zadarmo nedostali ani sluchátka k televizi, natož třeba pivo, nebo víno...

kvůli tomu ale nelítám, abych se spráskal nějakými umělohmotnými skleničkami a pivem v plechovce. Cestu beru jako nutné zlo.

20 DJ DJ | 31. prosince 2008 v 18:24 | Reagovat

No, Lufthansa zrovna ve Sky teamu není, ale to není podstatné, důležité je, že si potvrdil mou teorii.

Víš více, nevíš více, letenku levnější nám nedají, ale asi víš více. Zajímavý je, že letenky pro oba platíš hlavně Ty :))).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama