VKKL, aneb jak jsme strávili poetické, uvolněné odpoledne – díl třetí

24. září 2009 v 0:15 | JR |  Svatba
Jedeme dál, ať to máme pěkně kompletní. Po vodních hrátkách přišly na řadu akce víceméně soutěžní.


5) Výprava na daleký sever

Tato soutěž mě pobavila snad ze všech nejvíc, málem jsem se při tom uchechtal k smrti. A přitom taková blbost... posuďte sami.
Poprosil jsem obecenstvo, aby si představilo, že se chystá výprava na daleký sever, kde je hlavně a především co? Strašná zima, samozřejmě. Proto v soutěži zvítězí ten, kdo na sebe během deseti minut dokáže navléci co nejvíce vrstev oblečení. Primitivní, avšak díky iniciativě mnoha účastníků a všeobecné rozverné náladě se z toho stala pecka a černý kůň zábavného odpoledne.
Hlavní cenou byla láhev pravého chilského vína Cabernet Sauvignon firmy Concha Y Toro z vinného sklípku Casillero del Diablo (Ďáblův sklípek). Tento sklípek jsme s Gabčou loni osobně navštívili (viz blog zde) a osobně jsme odtamtud také přivezli několik lahví tohoto božského moku. Přiznal jsem rovnou, že víno, o které se soutěžilo, už nebylo jedním z těch, které cestovali v našem batohu (ty jsme dávno vypili), anýbrž bylo již zakoupeno v Čechách. Nicméně ten papírový dárkový obal - ten byl původní!
Čili bylo o co soutěžit a hlavně byla dobrá nálada a spousta lidí ochotných se navléci do všeličeho možného, což budou asi nejlépe ilustrovat fotografie.

aktraktivní cena pro atraktivní vítěze


Soutěžilo se ve dvou kategoriích - děti a dospělí, dětskou kategorii vyhráli tak nějak všichni (obětavost dětí byla také nezměrná), ale v dospělácké soutěži bylo drama do poslední chvíle. Půvabná vítězka měla tuším něco přes čtyřicet vrstev, a byť na demaskování úplně všech k velké lítosti pánské části publika nedošlo, byla uznána drobounká Saška uznána jasnou vítězkou na celé čáře, už jen kvůli tomu, jak nevěřícně jsme všichni zírali kolik vrstev že to ještě na sobě vlastně má. V momentě, kdy už si každý myslel, že už je to poslední, jich bylo ještě asi pět.
Opravdu srandovní soutěž, doporučuji kdekoliv se sejde takhle báječná parta lidí, ještě jednou díky moc všem, že jste se do toho tak energicky zapojili.

Velmi rychle začalo být jasné, že bude nutné se do toho pořádně obout, teda obléct, pokud máte mít šanci na vítězství!

Kosmické skanfandry jsou proti téhle výbavě hadr!

Docházelo i k extrémním situacím, kdy byl na pana lékárníka MB málem oblečen i pes!

Ani během soutěže se nesmělo zapomínat na pitný režim, pro závodníky to byla víceméně otázka přežití v extrémních podmínkách :-)


Nešetřilo se ani dětským oblečením, ani "podprdelníky" z laviček

Soutěžících, kteří se do toho pustili, bylo spousta, bohužel kamera zabírala stále především dva favority.

účastnili se ale i malí polárníci


Chvíle svlékání vrstev byly dramatické!

celou tu kupu věcí měla chudák Niki na sobě...

A zde půvabná vítězka Saška, bohužel nemám nikde záběr v původní navlečené podobě.


P.S. Kajče s Pájou děkuji za operativní poskytnutí sladké ceny pro dětské soutěžící.

6) roztloukání kokosáků jednou ranou

Další soutěž načala takovou tématicky specifickou "ořechovou" podskupinu aktivit. Soutěžilo se opět o láhev vína Concha Y Toro, tentokrát už bez originál obalu, nicméně i tak stále lákavá trofej.
Původ této soutěže lze hledat v dalekém tichomoří, na Havajských ostrovech, konkrétně na ostrově Oahu, kde jsme v roce 2004 navštívili Polynnésské kulturní centrum, kde nám jakýsi domorodý samoec předváděl, jak se leze na palmu, jak se tam utrhne kokos, a jak se prosím obyčejným malým kamínkem přesně mířenou jednou ranou rozbije na dvě ideální poloviny. Kdybych to neviděl, nevěřil bych tomu. Také se to od té doby doma marně snažím zopakovat, ten bod si pamatuji, nicméně kokosy u nás prodávané, jsou zřejmě jaksi tvrdší, nebo co, každopádně se mi to moc nedaří.
To mi nebránilo v tom, abych drobnému pokusu nevystavil své kamarády, z nichž se do soutěže přihlásilo 5 dobrovolníků (víc kokosů jsem neměl k dispozici). Kamínek jsem, po předchozích praktických testech a vzhledem ke vzdálenosti od nejbližší chirurgické pohotovosti, nahradil kladívkem a mohlo se jít na to.

veškeré podstatné soutěžní propriety



Vítěze nebylo snadné určit, neboť půlky měli všichni pěkné, tedy, půlky ořechů, samozřejmě! Jedinému předskokanovi panu krajskému radovi PK se nepovedlo roztít tvrdou skořápku ve dví jednou ranou, měl to ale jako první těžší než ostatní, navíc měl určitě tvrdší ořech to je jasné. Cenu jsem proto udělil jediné soutěžící něžného pohlaví, Terezce, která neomylně rozpůlila kokos jednou ranou, jako by to nic nebylo. Ostatně fotka je myslím dost názorná.


"Toto je kokos a toto je kladivo!" Nebojte, nejedná se o nějakou frakci nechvalně známé komunity, která měla místo kokosu ke kladivu něco jiného, to pouze vysvětluji soutěžícím jejich úkol.


První rána pana krajského rady PK


Zde překvapení na tváři rázné vítězky



7) Louskání makadamijských ořechů

Téma ořechy mělo určitý hat trick uprostřed vší té zábavy, snad proto, že mám oříšky všeho druhu moc rád (i když je vlastně nesmím), snad náhodou, každopádně se to ale tak sešlo, že další v pořadí bylo louskání neoloupaných macadamijských ořechů.
Ořechy macadamia jsme poprvé poznali opět na Havaji, přímo na ostrově Hawaii (nebo též Big Island), kde existuje přímo farma na zpracování těchto plodů, jmenuje se Mauna Loa a my tam byli na exkurzi. Kromě toho, že jsme tam tyto velmi chutné oříšky poprvé ochutnali, tak jsme se též dozvěděli, že jsou to ořechy s údajně nejtvrdší skořápkou na světě, a že dříve, aby je vůbec rozlouskli, museli je přejíždět autem po prkně. Samo sebou, taková tvrzení je v USA potřeba brát s rezervou, nicméně si vzpomínám, že jsem se tam tenkrát jeden z těch ořechů pokoušel rozdupnout v pohorce a neměl jsem šanci.

Prokyho pěkné dynamické foto zachycuje misku inriminovaných ořechů v momentě kdy si je každý rozebíral aby to vyzkoušel.


Obvykle se prodávají už vyloupané (a znovu podotýkám, že jsou moc dobré, u nás bůhví proč vcelku neznámé), ale od někoho jsme loni na vánoce, nebo kdy, dostali pytlík s macadamia ještě ve skořápkách, byť teda byly všechny už částečně naříznuté takovou drážkou. K tomu byl takový malý kovový otvírák, který jsem však šibalsky do širokého pléna nedal a nechal všechny pěkně louskat jak se dalo. Většinou to šlo, někteří na to našli fígl, jiní postupně likvidovali příbor paní správcové (doufám, že si toho nevšimla). Každopádně to byla taková lehčí vsuvka.

8) Ruleta v Las Vegas

To už se čas aktivit pomalu navršil a zábava dostávala sama od sebe pořádný spád a velké přerušování už nebylo na místě. Suše jsem proto oznámil, že pro všechny gamblery je uvnitř vedle rautu připravena ruleta a že mohou v klidu prohrát i vlastní trenýrky. Děti už tou dobou postupně odpadaly, a dospělé to moc nebralo, spíš to bylo jako takový dekorativní doplněk, který si každý trošku vyzkoušel a šel si radši pro kousek pečeného kolena :-)

Foto dokazuje že přinejmenším chvíli se tam ten hazard opravdu točil


Přitom to původně také mělo mít větší prostor v programu, ale pak jsem to víceméně vypustil, protože to nebylo třeba. Sluší se dodat, že ruleta byla dětská, původní, moje. Bohužel jsem někde zašantročil ty žetony, které k tomu byly (přesně vím do čeho jsem je dal, ale nevím kam jsem tu nádobu pak strčil, právě), takže jsem ještě posledních pár dní před akcí zvažoval všemožné varianty čím žetony nahradit. Naštěstí mi v hodině dvanácté pomohla Míša, které tímto děkuji za zapůjčení jejich originálních žetonů (byť zřejmě z nějaké pokročilejší verze než jsem měl já - ty moje byly jen kulaté a barevné).
Kulisu hry pak tvořil originál plakát Las Vegas Bulváru (alias The Strip), který jsme originál letos přivezli přímo z centra hazardu.


9) all-you-can-eat (wasabi buráky)

Do třetice všeho oříškového byla jako poslední soutěž taková legrácka s buráky ve wasabi. Možná jste to už někdy viděli, nebo jedli, ale wasabi je taková brčálově zelená křenová pasta z Japonska, která člověku při podání většího množství doslova vyrazí mozek z hlavy. Akci jsem nazvali all-you-can-eat podle jistého druhu bufetového občerstvení, které bylo pro nás velmi populární v USA. Dnes už je to myslím sem tam někde i u nás. Funguje to jednoduše: zaplatíte nějaký paušál a pak můžete sníst a vypít co se do vás vejde (a že se toho vejde hodně). Jelikož celá oslava byla tak trochu v tomto duchu (alespoň někteří to říkali), tak toto byla spíš taková srandička navíc, pro otrlé povahy.

vysvětlování pravidel soutěže All you can eat

První odvážlivý soutěžící, který ještě netušil, co ho čeká.


závodník pan DM byl rozhodně jedním z horkých favoritů



Soutěžící měli za cíl během jedné minuty sníst co nejvíc buráků (a přežít to). Celkem do toho šli pouze čtyři odvážlivci, přičemž zvítězil Pavča, který coby jediný dal dvě kola. Bylo pak pouze těžce rozpoznatelné, co je zelenější, zda on, nebo ty buráky.

no comment ;-)

Ku cti vítěze budiž řečeno, že si cenu nevyzvedl a nechal ji blahosklonně k dispozici někomu jinému, protože jinak by prý víno čekal neblahý osud smíchání s colou.



Poněkud jsem to předimenzoval, když jsem wasabi buráky kupoval, čekal jsem větší zájem, takže jich hodně zbylo (každý pak ochutnával jen velmi opatrně) a doma jsem to jedl ještě týden po oslavě.

No a zlatý hřeb spolu se závěrem z laboratorních prací si nechám na příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JR JR | 24. září 2009 v 0:17 | Reagovat

Kdyby se vám náhodou zdálo, že sem články přidávám nějak rychle po sobě, pak věztě, že jsem byl dneska večer po velmi dlouhé době slaměný vdovec, proto. Od zítra mám zase s blogováním utrum.

P.S. Omlouvám se za překlepy a možná i chybějící slova, nečetl jsem to po sobě, musím frčet spát, jinak zítra nevstanu.
Jak je teď ráno už tma (v šest, kdy normálně vstávám), tak mi to nějak nejde.

2 Proky Proky | E-mail | Web | 24. září 2009 v 0:46 | Reagovat

Co pak bude asi jako zlaty hreb priste? Jsem zvedav...

Proky

3 DJ DJ | 25. září 2009 v 23:17 | Reagovat

Ano, při vstávání je tma. Kupodivu se mi lépe vstává :)

ty zelený voříšky nebyly tak hrozné, ale když jsem je chutnal (mimo soutěž) okolí se ušklibovalo :).

Soutěž s oblíkáním jsem několikráte zažil a nemohu uvěřit, že někdo trumfnul pana lékárníka. To muselo být!

Se ženou makadamijské oříšky od návštěvy u Vás vyhlížíme marně již roky. Velcie nám chutnaly, byť oříšky mi obvykle moc dobře nedělají.

Finále si nechám na jindy. Jsem unavenej z řízení domácnosti :)

4 JR JR | 26. září 2009 v 10:09 | Reagovat

Makadamijské oříšky mají skoro všude, jen je potřeba se dívat. Třeba u nás je mají v Globusu a určitě i v Tescu (ale tam nechodíme). Někdy vám je přivezeme.

Zelené oříšky wasabi mají ještě jeden ekvivalent, wasabi hrášek - ten je možná ještě lepší, jenže toho mi přišlo málo. Bývalo by to možná stačilo, kdo ví.

Finále je finále, tam je děkovačka, tam je party opravdu pořádně rozjetá a tam jsi i vysloveně zmíněn (přestože zachovávám tradici a nevložil jsem tam žádnou fotku, kde jsi přímo zobrazen)

5 DJ DJ | 26. září 2009 v 20:28 | Reagovat

Uznávám, že jsem je pár měsíců nehledal (Tesco rovněž ignorujem, Pája promine). Finále opět odložím, mám ještě něco na práci a nejsem doma (publikace na našem blogu jsou přednastaveny ze včerejška).[4]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama