Husky Safari aneb něco pro pejskaře

22. dubna 2011 v 22:18 | JR |  Finsko 2011
Asi je to vyložená marketingová chyba, psát o zimních krajinách, když má každý (včetně mne) radost z krásného jarního počasí, však taky předchozí článek z Finska ani zdaleka nesklidil očekávaný ohlas. Na druhou stranu jsem ale o minulém víkendu zjistil, že jsem čten až v dalekých Čtyřkolech D.C. (tímto zdravím!), takže si tak říkám, že to možná doopravdy někoho zajímá. Abych tedy zachoval časovou posloupnost povím dnes něco o tom, jak jsme si vyrazili se psím spřežením.

Husky ride



Bylo to vlastně v plánu už na předchozí den, ale to měli plno, tak jsme vzali za vděk jen kraťoučkou (hodinu a půl) ochutnávkou toho, jaké to je být správným musherem. Nakonec se z toho vyklubal pomalu větší zážitek, než polární záře, ale nepředbíhejme.
Nejprve jsme se museli nechat obléci do teplých kombinéz a bot, nafasovali jsme i extra teplé rukavice, až jsem měl dojem, že Amundsen si proti nám vyrazil k jižní točně jen tak nalehko.

finský skřítek a skřet


Naše skupinka čítala pět lidiček, my dva a tři Němci, hned se nás ujala jedna mladá slečna odvedla nás před ohradu, za kterou byli psi. Před vchodem byly ale "sáňky", kde jsme dostali instruktáž co a jak máme dělat. V tu chvíli jsem teprve jaksi pochopil, že budeme spřežení rovnou řídit, nikoliv se jen vézt! To bylo samozřejmě skvělé, jen jsem tak nějak nečekal, že by nám hned (bez přípravy) svěřili živé pejsky!

Nakonec se ukázalo, že instrukce sestávají hlavně z ukázky brzdění (základ všeho) a pak tří pokynů jak rozumět signálům (zastavit, zpomalit, rozjet se a "pozor něco se děje!"). Měli jsme se rozdělit do dvojic a domluvit se, kdo bude "řídit" první. To jsem byl v našem případě samozřejmě já.




no jsou to mazlíci!


Pak už jsme vešli do ohrady, kde mají cca 400 psů husky - některé sibiřské, některé aljašské, neptejte se mne, jaký je v tom rozdíl, v tom já se moc nevyznám. V každém případě se brzy po našem příchodu všichni rozštěkali, ale nikoliv výhružně, jak by se mohlo zdát, ale z radosti, že se někam pojede. To bylo na nich vidět a nejvíc na těch, kteří už byli zapraženi do saní. Ti se mohli zbláznit aby se už vyrazilo - ostatně zkusil jsem to nafilmovat na telefon, tak se podívejte.


na startu

Coby od pohledu nejtěžší souprava, jsme jeli jako poslední (a opravdu, zejména v druhé půlce jízdy na nás museli občas počkat, protože jsme byli pomalejší), mělo to tu výhodu, že jsme se nemuseli otáčet, jestli se za námi něco neděje, naopak jen jsme si (hlavně na začátku) hlídali, aby naši "tahouni" nepředbíhali toho před námi.


takhle se brzdí

Samotná jízda se těžko popisuje, je to krásný pocit, měli jsme sluníčko, kolem zářil bílý sníh, ticho, jenom to šustění saní a funění psíků... a vy stojíte za "kormidlem" a máte pocit, že to řídíte. Ve skutečnosti jsou psi naučení a jedou po vyježděné trase ale vy udáváte tempo (=zpomalujete je) a v zatáčkách se houpete do směru zatáčení, abyste psům trochu ulehčili. Jelikož to bylo skoro pořád po rovince, nebylo třeba slézat a pomáhat tlačit, prostě pohodička. Gabča teda, když jsme jeli přes "drncající" úsek říkala něco jiného (což jsem jí na cestě zpátky musel dát za pravdu), ale jinak to bylo pohodlná hladká jízda úplně v pohodě a bylo to jedinečné. Jack London by z nás měl radost!






V půlce cesty (cca po půl hodině) jsme se vystřídali, kdy jsem zaujal místo "závaží" tedy, vezoucího se pasažéra, což je samozřejmě nudnější, ale dá se při tom zase fotit.
Celkově to trvalo něco málo přes hoďku, čili opravdu jen taková ochutnávka, dělají se běžně i celodenní i několikadenní túru se psím spřežení, což musí být naprosto úžasné, jen je to bohužel nekřesťansky drahé.

foto při střídání stráží












Když jsme dorazili zpět do psí ohrady, chvíli jsme se pomazlili s pejsky, naprosto úžasné je, že tam můžete přijít ke kterémukoliv psu a pohladit si ho, všichni (ale opravdu všichni) jsou přítulní, na lidi zvyklí a nechají se hladit. Fakt neuvěřitelný. Znám lidi (např. mojí mamču), kteří by se tam z těch psíků zbláznili radostí.


utahaný vůdčí pes po příjezdu



tahouni


Jak už jich mají tolik, tak ani neví, jaká jména jim mají pořád dávat, tak někteří se jmenují podle kytek, někteří podle postav ze seriálu (např. Esmeralda tam byla), nebo podle jídla, ale i podle alkoholu. Docela sranda.

psí jména na tisíc způsobů


a na závěr ještě pár fotek z kotců

no ťu ťu ňu ňu... ale bejt to někde u nás na vesnici, asi by Gabče ukous nos


jé... další turisti...


nuda!



Ksichtíci nesmí chybět z žádné cesty!


Když se tak koukám na ty fotky a vzpomínám na ten krásný pocit "za volantem" psího zpřežení, něco mi říká, že nás čeká někdy v blízké budoucnosti ještě jedna cesta, delší, pěkně s noclehem v divočině s polární září nad hlavou... jé, to bude paráda.

A jinak samozřejmě přeji všem krásné Velikonoce!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Proky Proky | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 8:12 | Reagovat

...to musela byt jizda :-)

2 djová djová | 27. dubna 2011 v 7:44 | Reagovat

teda, vy těch zážitků máte, závidím ;-)
a zároveň gratuluju k úspěšné jízdě!

3 sargo sargo | 25. června 2011 v 13:07 | Reagovat

Nádhera. Píšu si do seznamu "musím vyzkoušet" :-D

4 Jarda Rejcha Jarda Rejcha | 26. června 2011 v 15:54 | Reagovat

Jo, jo, vřele doporučuju, myslím, že se to dá vyzkoušet i u nás (když napadne sníh, teda).

5 djr djr | 30. června 2011 v 21:09 | Reagovat

Netušil jsem, že něco takového je jako součást turistického průmyslu, parádní, to přitahuje i mne.

Pěkné, díky za tip, jen by mne nenapadlo jet na sever "v zimě" :-).

6 Jarda Rejcha Jarda Rejcha | Web | 1. července 2011 v 8:46 | Reagovat

No právě že v zimě! Musím říct, že mým tajným snem (teda teď už ne, když to napíšu) je jet v zimě na Aljašku. To musí být ještě o třídu vyšší zážitek. No, dovolené má pořád ještě 75% tak kdoví kam nás severní vítr zavane?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama