Zase jednou v St. Louis

25. července 2011 v 23:14 | JR |  cestopisy
Mám vysloveně sedavé zaměstnání a obvykle neopouštím kancelář dál než na toaletu, nebo pro vodu na čaj. Avšak téměř přesně po 4 letech jsem byl firmou podruhé vyslán do zámoří, do naší základny v St. Louis, Missouri, USA. O své první cestě jsem psal v sérii článků, které jsou z dnešního pohledu docela zajímavým srovnáním (především pro mne, teda). Stávající cesta měla poněkud jiný průběh, který si zde dovolím v pár řádcích vylíčit.

Lincolnindustrial Headquarters (všechny fotky jsou focené mobilem navíc v uktrutném horku, za kvalitu se tímto omlouvám)


Předně, žádná business class se tentokrát nekonala - naopak, všechny lety byly maximálně nepohodlné, buď už jsem opravdu moc ztloustnul, anebo ty sedadla dělají opravdu čím dál menší a menší. Ale k tomu se ještě dostanu. Letěl jsem z Frankfurtu ještě s jedním německým kolegou, znamenalo to ovšem jet už v neděli odpoledne do Německa a následně se z něj pak (zcela vyčerpaný) v sobotu vracet. Letěli jsme s American Airlines a pokud bych si mohl vybrat, už bych s nimi nikdy letět nechtěl.

Nevěděl jsem, co je větší vykopávka, zda letušky, či letadlo samotné. Oba jistě měli na krku již přiliš mnoho křížků. Po hodně dlouhé době jsem neměl na sedačce před sebou "vlastní" televizku, byly pouze na středním stropním panelu, navíc ještě klasické CRT monitory, žádná LCDéčka (prostě pravěk). Let byl z Frankfurtu do Dallasu a pak (po čtyřech hodinách) z Dallasu do St. Louis. Kdo se podívá na mapu, asi mu to nebude moc jasné, proč jsme napřed "přeletěli" a pak se vraceli. Upřímně, mně to taky jasné není.

Než jsme si odbyli všechno to cestování, tak konečná bilance cesty tam byla stručně shrnuta asi tato: vstával jsem v 5:30 ráno a spát šel ve 4:30 taky ráno.

Asi nejsilnější zážitek z celé cesty, bylo extrémní horko, které tam teď panuje. Rtuť teploměru se pohybovala mezi 105°-110°F což je kolem 43°C - což je vedro pro našince přímo vražedné, takže jsem (jak by řekl klasik) usilovným foukáním zchladil teploměr až na 24°C, což už se dalo vydržet.

Ale ne, opravdu jsem se snažil maximálně vyhýbat jakémukoliv pohybu mimo neklimatizované prostory, naštěstí byla klimoška skoro všude, jinak bych to tutově nepřežil. Taková vedra jsou prý abnormální i na místní poměry (klima je typicky středokontinentální tj. v létě vedra v zimě pořádné zimy)

Jezírko u hotelu, kde jsem bydlel - šel jsem se tam po ránu projít, to bylo ještě poměrně snesitelných 25°C



Hotel, kde jsem bydlel (jiné "pamětihodnosti" jsem neměl šanci fotit)

zde v přízemí byl můj pokoj - temný, avšak klimatizovaný (díky bohu)


K pobytu samotnému snad jen tolik: byl jsem tam za prací, ne za zábavou, takže jsem neměl vysloveně "cestovatelská" očekávání. Přesto jsem si tak nějak myslel, že uvidím zase něco nového ze St. Louis, nebo se alespoň znovu podívám na Gateway Arch. Ve skutečnosti to ale dost dobře nešlo. Hotel jsme měli dost mimo centrum a většinu času mimo práci jsme strávili dojížděním do práce a z ní.

První večer nás tedy vzal jeden kolega k němu domů (na naše poměry luxusní velká dvoupatrová, avšak dřevěná vila) na pivo - měl ve sklepě nádherně zařízenou "pařící místnost" kde měl k dispozici i Plzeňské pivo, což jsem musel vskutku ocenit! Pak jsme jeli do "blízké" restaurace, kam rádi chodí (ještě s jiným kolegou), kde byla jakože "nóbl" večeře pro všechny "účastníky zájezdu". Problém byl v těch přesunech - každý znamenal jízdu autem půl hodiny až hodinu. Zpátky na hotel jsme se tak dostali dost pozdě. To jsou ty americké poměry - když se myslí "jít do hospody" tak to je jako kdybyste jeli z Varů do Plzně autem (tam i zpět, nehledě na množství vypitého alkoholu - tohle tam mají nějaké pokřivené s tím pitím za volantem).

Druhý den po práci žádný program nebyl, pár němců vyrazilo na nákupy do nejbližšího Mallu, ale jen za jednu cestu tam by člověk musel zaplatit cca 25 USD taxi, tak jsem si to kolenovrtačsky odpustil, s tím, že se podívám po okolí hotelu. Westport Plaza, kde jsme bydleli, bylo však naprosto mrtvé, hospody a bary buď zavřené, nebo poloprázdné. Tak jsem šel aspoň brzo spát.

"Mrtvé" Westport Plaza - budovy jsou samozřejmě moderní, vytvořené v "historizujícím" stylu. Taková klasická u.s. umělotina

Westport Plaza

Jediný opravdu veselý večer jsem si užil ve čtvrtek, tj. těsně před odletem zpět. To nás po práci vzali do (pro ně) legendárního podniku Fast Eddie's, což byl takový stylizovaný motorkářský bar, no, spíš takový americký ekvivalent "Bierhalle". Prostředí pěkné - "žilo to tam", spousta lidí, živá muzika, uvnitř lehké přítmí, neonové ozdoby, pivo Heineken.... no ale pak amíci řekli, že půjdeme ven, jako že "na zahrádku", která ze všeho nejvíc připomínala skleník - jak vzhledem (byla zakrytá skleněnými světlíky), tak teplotou. Normální peklo to bylo. Než jsem pivo vypil, tak jsem ho půlku vypotil. Huh! No a když jsem si pomalu začal zvykat a přišlo mi, že se teprve rozproudila zábava, tak nám řekli, že musíme jet domů, že na nás čeká taxík (to bylo asi osm večer).

Vchod do Fast Eddie's




Video z vnitřní "zahrádky" - škoda že na tom není vidět to strašné horko...


Jelikož jsme byli opět strašlivě daleko od hotelu (přes 30 mil), tak jsem smutně nasedl, ale rozhodl jsem se dát si v hotelu ještě pivko. Jak jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že na Wesport Plaza to žije snad ještě víc, než ve Fast Eddie's! Všude plno živé muziky, lidiček co postávali v hloučcích, tancovali, popíjeli venku, za bedlivého dohledu desítek policajtů, kteří hlídali všechny východy z náměstíčka, kde byly velké nápisy: "No alcohol beyond this point" - v tomhle jsou taky "prdlí" s tím zákazem pití na veřejnosti.

Čili jsem se osmělil a koupil si za čtyři dolary také jedno pivo, mno, pivo... vybral jsem si Budweiser Selected (na classic a light jsem chuť neměl, ty už jsem velice dobře znal). Byl to humáč, ale statečně jsem to vypil, tak akorát abych viděl, jak bylá akce nenásilně "rozpuštěna" někdy kolem půl desáté (asi noční klid).

Nicméně velká část lidí se přesunula do přilehlých barů, kde zábava dál vesele pokračovala. Já se přemístil též, do podniku s názvem Trainwreck, který byl vcelku útulnýa hrála tam výborná rocková kapela Spin the bottle band.


Spin the bottle band, Trainwreck, Westport Plaza, St. Louis (tahle fotka je stažená z jejich stránek kam se doporučuji podívat) Jsou to dva kluci (Greg a Jason) a tři holky (hezké mladé a hudebně fakt nadané) - frontmanka Michelle, basistka Jessica a bubenice Lela

Dal jsem si pár piv (hnusná Stella Astor za 6 USD/ks)... no a dopadlo to tak, že jsem se v pauze seznámil se všemi členy (i členkami) kapely, dobře s nimi pokecal a oni mi pak zahráli písničku ve svém dalším vstupu ("For our friend from the Czech Republic!"), tak to bylo fajn. Vydržel jsem je tam poslouchat do konce jejich show, tj. asi do půl dvanácté. Pak se to tam celkově nějak vyklidilo a já taky šel.
Před hotelem jsem potkal ještě jiné německé kolegy (ti zůstávali dýl v práci, takže nebyli ani ve Fast Eddie's), vypadali znuděně, tak jsem si s nimi na hotel baru dal další pivo a pak je vzal ještě do toho Trainwrecku, ale tam už zavírali. No, jejich smůla. Já šel spát kolem půl jedné v povznesené náladě a s pocitem, že jsem v St. Louis aspoň docela slušně zapařil. Holt to jsou ty čtvrtky, ty mám natrénovaný...

krátká ukázka (co telefon zvládl)

a zde ještě jedna ukázka


Cesta zpátky by mohla být kapitolou sama pro sebe, ale zkrátím to. Na letiště jsme přijeli velmi brzy, už ve čtvrt na devět ráno, letadlo do Dallasu mělo letět až v jedenáct. Mělo. Jenže mělo dvě hodiny zpoždění, přičemž čas na přestup v Dallasu jsme měli právě ty dvě hodiny. Už dlouho jsem takhle neutíkal. Možná ještě vůbec nikdy. Přičemž si to musíte představit jako když se supící hroch valí savanou a funí jak deset parních lokomotiv. Musel to být opravdu veselý pohled jak "paroduji" samu podstatu běhu. Ve finální fázi (běžel jsem z Terminálu C Gate 17 na Terminál D Gate 23, což mohlo být skoro kilometr a měl jsem na to osm minut), vlastně už v půlce, jsem nemohl popadnout dech, tak jsem chvílemi jen šel (nejlegračnější bylo jak jsem odstrkoval lidi na těch jezdících chodnících a prodíral se jimi kupředu abych za chvíli z vyplazeným jazykem hluboce "odfuňoval" jen dva kroky před nimi), a všechno to bylo hrozně napínavé do poslední chvíle.
Je na místě uvést, že nebýt mého mladšího a fyzicky mnohem zdatnějšího německého kolegy, který běžel napřed, byli by na mě určitě nečekali. Takhle mne už z dálky povzbuzovali k finálnímu "sprintu", v polobezvědomí jsem jim vrazil boarding pass (přičemž jsem zapomněl odevzdat vízovou "departure card" co se musí při odletu ze země vracet) no a pak jsem utíkal tunelem k letadlu, kde jsem už skoro musel bušit na dveře...

No byl to "úžasný" pocit, klesnout na sedačku (tu nejpitomější - v té prostřední řadě uprostřed) zcela zpocený, dech sotva popadající... prostě úplně vyřízený, kaput. Letuška (také zasloužilá babička, či prababička) mi dala pohárek vody, který jsem třesoucí rukou vděčně přijal.

Těch 11 hodin zpátečního letu v poloze skrčence pak bylo opravdu za trest (namožené svaly cítím ještě teď). Ale hlavně, že jsme to stihli, protože další volný let by byl pravděpodobně až další den, což by se mi v Dallasu rozhodně čekat nechtělo.

Z Frankfurtu jsme jeli nejdřív do Mannheimu, hodit domů toho kolegu sprintera, pak mne taxík dovezl do Walldorfu, kde jsem měl své auto. Potom už mne čekal "jenom" nákup německých potravin dle manželčiných specifických instrukcí (které jsem nedodržel a byl za to kárán) a pouhé čtyři hodiny velmi svižné jízdy domů.

Domů jsem dorazil někdy mezi druhou, třetí odpoledne a měl jsem toho plný brejle. Ne každé cestování je zrovna radost a zábava.


Epilog:
Kufry, nemaje nožičky, samozřejmě tak rychlé nebyly a do letadla z Dallasu do Frankfurtu nepřestoupily. Takže mně i mého kolegu si ve Frankfurtu u výdeje zavazadel vzali stranou a řekli nám, že nám to dovezou. No ano, dovezli mi ho. Nakonec.

V neděli v sedm večer mi volali z Prahy, že tam mají můj kufr (prý jim přišel z Londýna ?!?) ale že k tomu aby mi ho dovezli nemají nějaké to správné číslo... prostě to paní ve FRA zvojtila a napsala to jako že jsem si to já (svojí chybou) zapomněl vyzvednout. Tak jsme se ještě chvíli dohadovali (jen s nasazením všech myslitelných asertivních komunikačních a sebeovládacích technik jsem tu milou paní rovnou neposlal někam) a nakonec řekla že mi to "na telefon" teda jako pošlou, a to ještě v neděli v noci, že řidič stejně jede do Varů a že u mne bude určitě do půlnoci. Měl jsem ještě trochu jet lag, ale říkal jsem si, že do půlnoci vydržím, lepší, než to řešit v pondělí z práce. No jo, ale bylo půl jedné a nic. Tak jsem tam volal... dohád(al)oval jsem se zase s jinou paní, která mi slíbila že mne bude řidič kontaktovat a že je na cestě sem. Volal mi za chvíli, že dorazí v jednu.

Zavazadlo jsem přebíral v půl druhé ráno. V půl sedmé jsem dnes vstával do práce. Haj hou!

o své první (a podstatně veselejší) služebce do St. Louis jsem psal zde:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lékárník MB lékárník MB | 26. července 2011 v 12:38 | Reagovat

uf to byl horor,
další důvod mít rád Evropu jakožto kontinent rozumných rozměrů

2 Jarda Rejcha Jarda Rejcha | Web | 26. července 2011 v 12:56 | Reagovat

Myslíš rozumných rozměrů, nebo poměrů?

3 Littlekey Littlekey | 27. července 2011 v 11:36 | Reagovat

Vidíš, vidíš, to se na tebe určitě ještě zlobil kartibůh :-D
Včera jsem se stavil na jedno u Kubrychtů, když jsem vozil Míšu v kočáru. Zuzka povídala, že se chlapci(já chyběl) ve čtvrtek pěkně rozjeli. Dokonce prý ztratili lístek. V závěru je musela už vykopnout, jinak by jí prý vypili celou hospodu.

4 Jarda Rejcha Jarda Rejcha | Web | 27. července 2011 v 12:56 | Reagovat

Hm, to von mě kartibůh asi trestá na všech frontách...

Teda ale dějou se tam věci, když chlapci nejsou pod dohledem, že?

5 Proky Proky | E-mail | Web | 27. července 2011 v 21:21 | Reagovat

Koukam, ze si cestovani mel fakt napinave a horecnate...s tim cestovani v roce 2007 se to nedalo srovnat. Asi se setri kde to jen jde, otazkou je zda je ta spravna cesta?!

Hmm, v USA sklepe ceske pivo, to se pocita :-)

6 Jarda Rejcha Jarda Rejcha | Web | 28. července 2011 v 11:56 | Reagovat

Obecně mám pocit, že cestování letadlem se zhoršuje a znepohodlňuje. Od čím dál všetečnějších prohlídek na letišti, po styl cestování samotný, včetně třeba toho co člověk dostane na palubě letadla k jídlu a tak. Ale určitě to neplatí paušálně pro všechny aerolinky, některé jsou lepší, některé horší a některé low cost (kategorie sama pro sebe).

7 jm jm | Web | 3. srpna 2011 v 14:26 | Reagovat

Napřed to vypadalo jako všechno cestování za prací, kde je myslím z principu vyloučeno, že by to člověk mohl míchat s turistikou. Jednak, že se to nestihne, a jednak, že pak nestojí za nic ani práce ani turistika. Ale ten večer s rockovou kapelou nakonec zní jako výjimečný zážitek.

8 sargo sargo | Web | 7. srpna 2011 v 13:50 | Reagovat

Zarazila jsem se u té teploty a nic již nemohlo vylepšit či zhoršit dojmy. Zhynula bych velmi bídnou smrtí během nějakého pokusu přeběhnout od klimošky ke klimošce. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama