Podzim v Laponsku - část první - Pyhä

6. listopadu 2011 v 20:01 | JR |  Finsko 2011
Právě finišující festival CAMINOS, na kterém jsem byl letos řízením osudu jen jako divák, mne inspiroval k tomu, abych přeci jen sednul a začal psát o naší (druhé) letošní dovolení za Polárním kruhem. Nečekejte žádné zázraky, ale pár postřehů a spoustu fotek. Budu si držet palce, abych to dopsal až do konce (a neskončil po prvním týdnu jako vždycky). Krátké dny a dlouhé večery jsou ovšem ta nejlepší doba na psaní blogu.

Panorama u ametystového dolu nedaleko městečka Luosto



Nedávno jsem se dozvěděl, že pro nás muže musí mít každá výprava nějaký cíl (ženské to prý tak nemají, těm stačí i procházka "jen tak" bez cíle, což mohu z domácí zkušenosti potvrdit) no a tahle naše výprava měla samozřejmě cílů několik. Hlavním pak bylo poznat Laponsko v období vrcholící Rusky.

Asi si řeknete, proč jezdí karlovaráci do Finska, aby viděli rusky, když je jich plná kolonáda, že? Jak se tento výrok promění, když zjistíte, že "Ruska" je místní název pro nádherně zbarvený podzim, takové jejich indiánské léto. Ale zase, proč jezdit kamsi daleko za krásným podzimem, když zrovna u nás doma je podzim snad nejhezčí na světě? Obzvláště ten letošní se vyvedl, až se dech tají. Jenže uznejte, že jsme nemohli vědět, jak bude u nás v říjnu.

A kromě toho byla spousta cílů vedlejších, především pak dobytí nejsevernějšího bodu Evropy ve všech jeho podobách (o tom ještě bude časem řeč). Obecně lze říci, že jsme se tento rok, co se dovolených týče, pohybovali prakticky výhradně severně od Polárního kruhu. Teď v září byla zmíněná rovnoběžka vlastně tím úplně nejjižnějším bodem celé cesty. Celkem jsme za těch 14 dní najezdili 2511 km a všechno v Arktidě.

trasa naší cesty - nejjižnější bod je Rovaniemi, odtamtud sledujte modrou čáru doprava kolem dokola


Po loňské výjimce potvrzující pravidlo (hezké počasí na Islandu) jsme letos měli už naše "klasické dovolenkové" počasí, tzn. že nám prostě chcalo, chcalo a chcalo. Na to jsme sice zvyklí, ale popravdě, není to vždy radost balit ráno mokrý stan a večer do stejně mokrého znovu lézt. Ještě že mají ve Finsku ten skvělý vynález: sauny. Ale nepředbíhejme a vezměme to pěkně od začátku.

Klasické ksychtíky nesmí chybět!


Sobota 10.9.2011

Po dlouhé době jsme na dovolenou odlétali z Prahy, cena byla srovnatelná s Frankfurtem a přitom je to časově mnohem méně náročné. Díky možnosti přesunout se na letiště autobusem Student Agency, jsme nemuseli řešit parkování, což je také velká výhoda.
Letěli jsme se společností Finair, přes Helsinky do Rovaniemi (opět), což mělo ve srovnání se zimním letem Baltic Air několik výhod: letadla Finair nejsou vrtulová a letí tudíž rychleji. Je tam víc místa na nohy a dokonce jsme dostali i sendvič. Daleko nejvíc mne ale zaujala obrazovka, na které jsme mohli sledovat kameru upevněnou na přídi letounu, která snímala runway před námi a pak i celý vzlet. To jsme viděli poprvé a moc se nám to líbilo. Ehm, teda teď si nejsem jist tím množným číslem, mám dojem, že Gabča start prospala. No a vůbec nejlepší bylo, že nám tentokrát ani neztratili, ani nepoškodili zavazadla. Díky bohu, protože nevím, co bychom tam bez stanu, spacáků a další výbavy dělali.
Pronájem auta, předem domluvený, už byla rutinní záležitost a opět příjemné překvapení - dostali jsme (v rámci kategorie "Compact car") krásnou bílou Audinu A3, což byla radost na řízení. Vybavení to mělo až moc, (i když teď už spoustu těch funkcí poznávám i v nové Oktávce - holt jeden koncern se nezapře). Pro naše účely trošku nešikovná nám zpočátku přišla bílá barva (raději jsme nenápadní, když chceme někde spát "na divoko"), ale nakonec to vůbec nevadilo a alespoň jsme byli lépe vidět a trochu jsem se obával i relativně sportovního vzezření vozu, s ohledem na silnice, které nás měly v Arktidě čekat, ale i zde jsem se strachoval zbytečně, neboť jak ve Finsku, tak v Norsku byly silnice jedna báseň, luxusní asfaltky a když už jsme se zcela výjimečně dostali na prašnou cestu, nebyly to dlouhé úseky (snad kromě Alty, ale to bych opět předbíhal).


Podvečerní panorama cestou do Pyhä

tentýž motiv ale s loďkami


Mám rád, když je první a poslední den všechno tak nějak domluveno, připraveno, objednáno. Aby se člověk nemusel moc starat o věci, které se později stávají podružnými, jako třeba kde bude spát, co bude jíst a podobně. Proto jsme zamířili rovnou asi 100 km do městečka, respektive oblasti Pyhä, kde jsme si na první noc objednali noc ve srubu. Po cestě jsme viděli hned asi 20 sobů 2 losy a když jsme zaparkovali u srubu, přeběhl kolem nás ještě jeden zajíc! Neskutečný.
Přestože jsme měli "late arrival" instrukce, kde pro nás bude schovaný klíček, ještě jsme na poslední chvíli stihli otevřenou i recepci v místní cestovní kanceláři, nebo jak to nazvat.

Ubytování samo o sobě bylo velmi luxusní, z celé cesty i nejdražší (pak už jsme spali většinou ve stanu a na konci 2x v chatce a jednou v soukromí) . Oblast Pyhä je vlastně velké zimní středisko, s jedním velkým kopcem (na místní poměry) a spoustou sjezdovek, běžkařských tras, hotelů, chatek, srubů atd. My tam byli mimo sezonu, ta zimní ještě nezačala, takže cena byla poměrně přijatelná i pro nás. Srub, který jsme měli jen pro sebe pojme pohodlně 8 lidí, je tam velká kuchyňka s krbem, koupelna a vlastní sauna, kterou jsme si večer hned krásně užili a pak se nám spalo báječně.


soutěska Isokuru


Neděle 11.9. 2011

Ráno, sotva jsem otevřel oči (a nasadil si brýle), jsem z okna viděl veverku, jak si to štrádovala na stromě hned před srubem a to pak máte hnedle skvělou náladu ještě než vylezete z postele.


Odubytovali jsme se, vrátili klíčky a vyrazili autem kousek do kopce k parkovišti u nějaké restaurace, což byl ideální výchozí bod na pěší túru, kterou jsme chtěli jít. Měli jsme v plánu obejít celou "horu" Pyhä, nejprve jsme ale sestoupili do hlubin soutěsky Isokuru, což je takový zajímavý přírodní úkaz, trochu jako třeba Kamenné moře na Šumavě, akorát z obou stran a vy jdete dnem toho úzkého údolí a kolem vás jsou kamenná suťoviska porostlá lišejníky do kterých tu a tam prorůstá nějaká ta břízka či smrček. Břízky samozřejmě byly už ve své podzimní žlutolisté verzi, což celému obrazu dodávalo na působivosti.

cestička dnem soutěsky Isokuru



Cesta skrz soutěsku vede pár kilometrů, pak musíte opět vystoupat nahoru na okraj, vše po pohodlných dřevěných chodnících, jako třeba u nás na Kladské. Nechci to povídání hned v prvním díle moc rozvětvovat, ale vězte, že jsem ještě nikde neviděl tak kvalitní pojetí turistických tras jako ve Finsku. Všecka čest, to je prostě paráda. A bylo vidět, že to tam lidé využívají, a že pěší turistika je tam velmi populární. Ale o tom snad někdy příště.

z takových a podobných houbařských záběrů bych mohl udělat samostatné fotoalbum. Je tam zkrátka houbařský ráj.

jezírko nedaleko turistického tábořiště

Protože se nám šlo dobře, rozhodli jsme se nakonec pro odbočku vedoucí až na vrchol, kdy jsme museli relativně strmě nastoupat pár výškových metrů, ale zase jsme byli po cestě úplně sami. Vrchol "hory" se pne ve výšce 540 metrů nad mořem a je tam restaurace, stanice lanovky, silnice a vůbec civilizace.

už cestou nahoru byly vidět krásné výhledy do kraje


Také tam pěkně fučelo, tak jsme si dali v hospůdce horkou čokoládu a vafli s místními "cow berries" - ve Finsku mají hrozně moc druhů různých jedlých bobulí a lesních plodů. Od tradičních borůvek, přes ostružiny, maliny, brusinky až k pro nás exotické druhy, jako právě tyto cow berries . Výběr je opravdu široký a vafle mají vynikající.

zasloužená vrcholová odměna

Toto jsou ty cow-berries (teda asi), syrové jsou celkem hnusné (trpké), ale v marmeládě na vafli je to lahoda.






Pak už následoval jen pozvolný sestup dolů s výhledy do širého kraje (viz panoramatické fotky) a pak už přesun kousek dál na severozápad, kde jsme si udělali ještě zastávku, resp. túru k ametystovému dolu u městečka Luosto, kde jsme chytli poslední prohlídku, a jelikož jsme tam byli úplně sami, měli jsme "pana ametystokopa" jenom pro sebe.



Ametystový důl Arctic Ametyst Ltd.

Náš průvodce a ametystokop spolu s úspěšnou ametystokopkou Gabčou

Já našel jenom takového prcka, takže pořád ještě musím chodit do práce :-(


Ale ani ten Gabčin úlovek není zase taková výhra v porovnání s jinými (uprostřed, ten špinavější, je ametyst nalezený ten samý den)

Součástí (poměrně vysokého) vstupného byla i možnost vykopat si vlastní ametyst. Podmínkou bylo, že nalezený kámen se musel vejít do zavřené pěsti. Což u nás nebyl problém, ale ukazoval nám tam kusanec, který našly nějaké japonské turistky ten samý den, a něco takového by do pěsti nesevřel ani obr Koloděj. Celkově je ta filosofie toho dolu docela hezká, těží se výhradně ručně, prý proto, aby jim ta práce tam vydržela na dýl (kdyby nastoupily bagry, nemají za chvíli co těžit a lidé by neměli práci), kromě toho je to také pěkná turistická atrakce (funguje to celoročně). Každý návštěvník se navíc za patřičný obnos může stát zároveň podílníkem celé této těžařské společnosti a má pak celoživotní vstup zdarma :-)

po cestě zpátky jsme měli to správné "fotografické" světlo




Od parkoviště k dolu a zpět to byl také pěkný kousek, celkem 6 km, když jsme k tomu připočetli těch 12 kilometrů z dopoledne, měli jsme toho nakonec celkem dost a těšili jsme se do "postele".
K tomu jsme ale museli ještě kousek popojet autem směrem na Ivalo. Po cestě jsme opět viděli dva soby (to jsme to ještě považovali za vzácnost).



Výhled z našeho "plážového hotelu"


Nocleh jsme si našli kousek od silnice, na rybářském místečku u jezera a jestli si dobře vzpomínám, tak v momentě kdy jsem se ukládali k spánku, snášela se na "střechu" našeho stanu první sprška deště.

O tom ale zase příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zmrzlinka zmrzlinka | Web | 6. listopadu 2011 v 21:58

Dufam, ze bude aj pokracovanie. Momentalne si myslim, ze jesen je moje najoblibenejsie obdobie a ta Finska vyzera ako z raja :-) Nadhera.

Ale musim sa ohradit co sa tyka zien a ciela. Alebo som ja vynimka:-), ale moj muz uz vie, ze nesmie navrhovat, ze sa pojdeme len tak niekam prejst, ja idem jedine na vylet s presne naplanovanym cielom, najlepsie okruhom. A hlavne planovat musim ja, lebo to viem najlepsie :-)

2 Jarda Rejcha Jarda Rejcha | Web | 6. listopadu 2011 v 22:27

Pod tím tvým druhým odstavcem bych se klidně podepsal, to je naprosto přesné, ale u nás je to prostě naopak ;-)

Už si nepamatuju kdy a kde, ale někde mi tohle potvrdili, že to je normální, že ženská cíl pro procházku nepotřebuje, ale chlap jo.  Přinejmenším by to mohlo rozproudit zajímavou diskusi :-)

3 Littlekey Littlekey | 8. listopadu 2011 v 20:40

Světlo na focení opravdu luxusní. Moc se mi fotky líbí, rád bych je viděl na tom vašem LED plátnu :-) v původním rozlišení.

4 JR JR | 8. listopadu 2011 v 20:51

[3]:Tak přijď, je fakt, že na naší TV je to opravdu podívaná s velkým P (aspoň některé fotky teda)

5 Proky Proky | E-mail | Web | 17. listopadu 2011 v 18:14

Konecne jsem dnes dostal ke cteni toho clanku. Fotky a velice zajimavy dul, moc pekne! Jen pokracuj Jardo...

6 JR JR | 18. listopadu 2011 v 0:46

[5]:Díky!

7 Eliška P. Eliška P. | 18. listopadu 2011 v 14:50

Ahoj Jardo,
všechno zlé je k něčemu dobré. Tak mi vyoperované slepé střevo poskytlo čas zabývat se i takovými věcmi jako je čtení různých věcí. Tvoje líčení dovolené a hlavně krásné fotky mě moc potěšilo.

Zdraví Eliška

8 JR JR | 18. listopadu 2011 v 23:19

[7]:Ahoj Eliško, přeju úspěšnou a rychlou rekonvalescenci! Pokusím se zase brzy něco napsat.

9 jm jm | Web | 5. prosince 2011 v 8:34

Úžasná podzimní příroda.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama