Podzim v Laponsku – část čtvrtá – nejsevernější bod EU

29. prosince 2011 v 0:06 | JR |  Finsko 2011
Tak se mi zdá, že toho sezení za počítačem nemám ještě dneska dost. Potřebuju si odfrknout od každoroční kratochvíle jménem Jahresabschluss, tentokrát v rekordním termínu (2.1. mám mít hotovo), tak si střihnu jeden cestovatelský blog. Počítám, že letos už asi poslední.

řeka Báišjohka - hranice mezi Finskem a Norskem



středa 14.9.2011

Sliboval jsem, že nám bude ještě víc pršet, nuže -pršelo. V noci opravdu pořádně, ráno trochu méně. Sice jsme se snažili usušit stan v kuchyňce, ale to bylo marné, nakonec jsme ho sbalili (opět) mokrý, resp. nechali jsme ho tak nějak sušit na zadním sedadle.

V kempu, kde jsme spali, byl takový sympatický, usměvavý, starý pan recepční, který nám poradil, kde najdeme vstup na krátkou túru kolem řeky Tuuru, kterou jsme měli v plánu udělat. Teprve později jsme zjistili, že se možná neusmíval z dobrosrdečnosti, nýbrž ze škodolibosti.

Ale to bych mu křivdil. Pravdou je, že bez jeho rady, bychom tu odbočku z "hlavní" silnice těžko našli, a kdybychom to byli bývali byli nenašli, nebyli bychom bývali byli mokří až za ušima. Totiž to bylo tak...

panorama řeky Tuuru


na břehu řeky Tuuru

Zaparkovali jsme na kopečku v lesíku a sešli jsme dolů k řece. Až posud bez problému, jenže pak se šlo dál, podél břehu, borůvčím. Takové borůvčí, to je ten největší prevít! Tedy, přesněji řečeno - borůvčí po vydatném dešti. Ono to asi na fotce nebude tak vidět, ale mé kalhoty mají úžasnou "nasávací" schopnost - nejprve se namočily těsně pod kolena, pak to ale soustavným otíráním se o mokré listí borůvek vzlínalo výš a výš, až jsem měl v konečném důsledku kalhoty do půlky stehen promočené. V souvislosti s tím, kapitulovaly i boty, které pravda, už nejsou tak voděvzdorné jako kdysi. Gorobílýtex, negoretex, čvachtal jsem jako v plátěnkách.

Až po půlku stehen jsem měl promočené kalhoty

Museli jsme se převléct, a já taky přezout (Gabči boty vydržely), přičemž na přezutí jsem měl jenom sandále. Tímto poměrně sáhodlouhým vyprávěním bych se tedy chtěl pochlubit, že jsem pak celý den chodil po Arktidě v sandálech.
V těch jsem vyrazil také na druhou túru, kterou jsme ten den podnikli, a která by se dala vystihnout slovy: cesta tam, a zase zpátky. Bylo to v oblasti Kevon luonnonpuisto (též Kevo Strict Nature Reserve), což je poměrně rozsáhlý národní park už hodně na severu Finska.

túra v NP Kevo


krajina pustá a prázdná, jen v tábořišti jsme vyplašili stádečko sobů a cestou viděli desítky lumíků

My jsme zvládli jen takovou malou procházku k jezeru (které snad ani nemá jméno - kdo by jim také pořád měl nějaká jména vymýšlet, když je jich tam tolik) a zajímavé to bylo snad jen tím, že jsme nepotkali ani živáčka. Gabča byla celou cestu trochu protivná, protože nevěděla, kam přesně jdeme a jak to bude daleko (to já nevěděl taky, ale chtěl jsem si užít trochu dobrodružství, že).



v cíli cesty (u bezejmeného jezera)


U toho zmíněného jezera, kde bylo klasické místní tábořiště, jsme to nakonec otočili a šli zpět, přece jenom se mi v těch sandálech nešlo moc dobře a nechtěli jsme tam někde zatvrdnout, celá oblast vypadala až na soby a lumíky, které jsme cestou vyplašili, naprosto opuštěně, snad i depresivně. Za to ale mohlo z velké části počasí. Když jsem se teď koukal na Google mapy, zjistil jsem, že by se dalo strávit několik dní chozením jenom tam. Snad příště.

Nejsem žádný Smotlacha, ale tohle je krásný křemenáč!

Myslím, že právě sem bude vhodné zařadit mou "houbařskou" fotosérii - ono totiž na dálném severu byste mohli chodit do lesa s kosou a nůší. Rostou tam doslova "jako po dešti", a pro houbaře je tam naprostý ráj, neboť houby tam téměř nikdo nesbírá. Ani my jsme je nesbírali, protože jednak já houby nejím (i když je k smrti rád sbírám), a druhak bychom nevěděli co s nimi (sušit se to v dešti stejně nedalo). Byla to ale krása na pohled, fotky to snad ilustrují víc než slova. Gabča si z toho dělá legraci a (notně přeceňujíc mé schopnosti) tvrdí, že já mohu u nás sbírat houby i z kola (rozuměj při jízdě na kole), zde mi to šlo i při jízdě autem.

Pro srovnání velikosti... (tuhle jsem opravdu viděl z auta a musel zastavit kvůli fotce)


a na závěr houbařksé fotosérie jedna malá koláž


Mířili jsme dál přímo na sever směrem do Utsjöki, přičemž jsme cestou navštívili nějaký skanzen (jméno jsem si bohužel nepoznamenal). Bylo to ovšem poměrně fotogenické místo.

Skanzen cestou do Utsjöki





kdepak, tahle střešní krytina má něco do sebe



Tráva na střeše vypadá dobře i na domečcích zcela jiné užitné hodnoty


V Utsjöki jsme se ani moc nezdržovali a dali se "doprava" tedy na severovýchod a jeli jsme ještě dál až do Nurogamu, která je považována za nejsevernější finské město, no město.... vesnici, no vesnici..., ale nechme toho. Celou cestu už jsme přitom jeli podél řeky Báišjohka, která tvoří přírodní hranici mezi Finskem a Norskem.

řeka Báišjohka pohled na západ

řeka Báišjohka pohled na východ

V Nurogamu jsme tak tak nestihli zavíračku obchodu, to jsme museli nechat na ráno, a pak už nezbývalo než najít příhodný nocleh. Za tímto účelem jsme se vydali odbočkou trochu jižněji k jezeru Pulmankijärvi, ale byl to tentokrát celkem problém. Na kopečcích nebylo kde se schovat - stromy tak daleko na severu prakticky už nerostou a jsou tam jen holé, velmi kamenité, a zároveň podmáčené pláně, takže jsme se projeli mnohem víc, než jsme měli původně v úmyslu, než jsme zakotvili na břehu jedné malé říčky. Tam jsme už za tmy uvařili večeři a šli hned spát.

čtvrtek 15.9.2011

Nocleh byl v pohodě, trochu jsme se báli aby nás někdo nepřišel vyhodit, podle chat a srubů které jsme míjeli je tam docela velká chatová oblast, ale nic se nestalo. Akorát zase pršelo, samozřejmě.

breakfast by Audi

Ráno jsme si udělali zase jednu procházku - na značené cestě přímo nad Nuorgamem, kde pobíhala spousta lumíků, jinak tam ale nebylo zase až tak nic moc k vidění. Krom obligátního tábořiště u jezera v půli cesty, tam byla jakási pamětní deska nějakému finskému geologovi (nebo geografovi?) jinak pusto prázdno. Jo, ještě tam byla (kdoví proč) z kamenů poskládaná loď.

z túry nad Nurogamem




Tradiční přístřešek na tábořišti zde se člověk může schovat před deštěm. V popředí náš talisman

A zde Muchacho v detailu


loďka pro případné rybáře byla volně k dispozici

kamennou loď k projížďkám na jezero vysloveně nedoporučuji


Ve vesničce jsme si dali ještě poslední finské kafe a hurá přes hranice. Přímo na hranici jsme si ještě zdokumentovali jednu zeměpisnou zajímavost - nejsevernější bod Evropské unie, který se tu nachází.

nejsevernější bod EU

Potom už nás čekal jen přejezd do norského městečka Tana Bru a po cestě krásné výhledy na řeku, resp. oblaka v ní se zrcadlící.

řeka Báišjohka







A o tom, co jsme všechno dělali v Norsku budu vyprávět zase příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VP VP | E-mail | 29. prosince 2011 v 0:30 | Reagovat

Jů, už vím kam pojedu příště na houby!

2 VP VP | E-mail | 29. prosince 2011 v 0:35 | Reagovat

S tou kamennou lodí se to má tak, že jde o typický severský pohřební rituál. Takže jsi vlastně seděl v hrobě. Známé je například pohřebiště Lindholm Høje - kde bylo objeveno téměř 700 hrobů pocházejících
z doby kolem roku 1000 a část z nich má právě takovou konstrukci jako na Tvých snímcích.

3 JR JR | 29. prosince 2011 v 8:45 | Reagovat

S tou lodí to nevylučuji, ale co jsem prohledal internet, tak zrovna o téhle lodi u Nuorgamu jsem nic nenašel. Zde je to myslím jen taková "legrácka" pro turisty, protože je to na kopci a vedle silnice, nikde žádná cedulka, nic nápadného.
Ale asi je tam keška (pro ty šílence co to sbíraj) viz http://www.geocaching.com/seek/log.aspx?LUID=b9bf27aa-2a67-4ae9-9374-fb90c2864397&IID=4f5fe04f-79ce-41bc-aab8-291fbb54589e

Jo a kromě toho jsem taky zjistil, že v Nuorgamu je nejsevernější obchod s alkoholem v EU, tak to mám štěstí, koupil jsem si tam pivo :-)

4 JR JR | 29. prosince 2011 v 8:47 | Reagovat

Ale musím uznat, že to Lindholm Høje vypadá velice cool! To si píšu do seznamu.

5 VP VP | E-mail | 29. prosince 2011 v 10:44 | Reagovat

jj, taky jsem tu loď hledal, a nenašel. A na tu turistickou atrakci bych to tipoval taky, protože původně ty "lodi" byly stavěné ze šutrů na stojato, něco na způsob našich menhirů. Takže se mohlo stát, že jsi neseděl v hrobě, ale v hrobové replice. I tak je to ale hezké místo pro odpočinek :-)

6 g. g. | 29. prosince 2011 v 15:37 | Reagovat

"Isonkivenvaarassa on kulttuurimuisto
istumakivi, jolla on levähdetty, kun on noustu kylältä tunturiin.
Pulmankijärventien varressa on jokivenettä esittävä, kivistä rakennettu ympäristöteos Nuorgamiin menijä."
říká místní průvodce k velkému kameni (co je na něm pamětní deska k dokončení zmapování celého Finska) a lodi postavené z kamenů blízko Skaidijärvi (jezero nad Nuorgamem). Bohužel se mi nepodařilo najít na internetu překladač, který by to uměl smysluplně přeložit.

7 JR JR | 29. prosince 2011 v 15:39 | Reagovat

A tím pádem je to myslím všechno jasné :-))))  děkuji manželce, že se po desetiletích odhodlala napsat mi na blog komentář

8 Proky Proky | E-mail | Web | 31. prosince 2011 v 0:07 | Reagovat

Jo jo. strechy maji pekne a prakticke. Spojeni s prirodou je urcite citit na kazdem kroku... Jen by to urcite chtelo lepsi pocasi a bylo to mnohem veselejsi.

Zrcadleni ve vode (na predposledni fotce) je zajimave!

PS: Konecne se trochu rozjely komentare.

9 .L.L .L.L | 31. prosince 2011 v 22:17 | Reagovat

SNÍŽEK PADÁ,
HODINY [:tired:]DBÍJEJÍ,
PŮLNOC JE JIŽ ZA DVEŘMI.

PŘEJI HODNĚ ŠTĚSTÍ,
ZDRAVÍ A LÁSKY DO
NOVÉHO ROKU

10 Sargo Sargo | 27. ledna 2012 v 1:42 | Reagovat

Pěkné počtení to celé bylo. :-)
(A ty houby!)
(A ty fotky!)
(A vůbec! :-D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama