Podzim v Laponsku - část druhá - Tankavaara a Saariselkä

11. prosince 2011 v 14:09 | JR |  Finsko 2011
Jako obvykle to trvalo déle, než jsem čekal, avšak považte, že jsem mezitím stihnul naši výpravu do Laponska dvakráte odprezentovat veřejnosti, takže se konečně fotky dočkaly svého výběru, vyprávění se "poladilo" no a nyní se s tím může i do tisku, tedy na blog.

sobi v lesíku u cesty

Posledně jsem končil informací, že se nám s naším prvním noclehem snášely na střechu stanu také první kapky deště. No, nebyly poslední, bohužel. S trochou nadsázky (ale opravdu jen špetičkou) by se dalo říci, že od té doby už nám pršelo každý den, v noci teda určitě. Podívejme se nyní, co říká cestovní deník.



pondělí 12.9.2011

Ráno pršelo, takže jsme stan sbalili mokrý a následně se ho snažili rozložit v autě na zadním sedadle, aby aspoň trochu uschnul. Popojeli jsme autem k malému národnímu parku Tankavaara, kde jsme si udělali krátkou 6km túru lesem na malý kopeček Pikku Tanka Vaara, přičemž právě Pikku znamená malý. Cestou kolem nás v jednu chvíli proběhlo pár sobů, ale jinak toho k vidění moc nebylo, když nepršelo, bylo hodně zataženo, takže viditelnost mizerná.

vaříme vodu na snídani, stan už je sbalený


cesty přes bažiny jsou naštěstí suchou nohou

Jedna zvláštnost tam ale k vidění přeci jen byla - zákopy z druhé světové války. Ty jsou tam dodnes pěkně patrné a musím říct, že boje v těch podmínkách daleko na severu si vůbec neumím představit. Ono teda Finsko mělo v té druhé světové vůbec smůlu - nejdřív je napadli Rusáci, pak je obsadili Němci (s tím, že jim jako teda pomůžou proti Rusům), no jenže, když začínalo být jasné, že to Němci projedou, snažila se finská vláda z tohoto spojenectví tak nějak elegantně vyklouznout, což se moc nedařilo a nakonec vlastně válčili Finové i s Němci, kteří měli od Führera osobní příkaz použít taktiku spálené země, což mělo velice smutné důsledky - vlastně v žádném větším městě v Laponsku nezbyly žádné historické budovy, vše bylo spáleno, nebo rozbombardováno. Je to tam dodnes patrné, žádné město nemá klasické "staré" centrum, všechno jsou až poválečné novostavby, kdy byly větší starosti s tím aby lidi měli střechy nad hlavou, než jak to bude vypadat. Takže po pravdě, mně se ani jedno městečko, kterým jsme projížděli, nelíbilo, Rovaniemi coby "metropole" už vůbec ne. Ale nemůžou za to.

panorama z Pikku Tanka Vaara - ve spodní části snímku jsou krásně vidět zbytky zákopů

Tolik tedy drobná lekce z historie, ostatně pěkně o tom píšou na wikipedii zde je odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Laponsk%C3%A1_v%C3%A1lka

S národním parkem sousedí i zlatokopecké městečko Tankavaara, dříve se tu zlato a jiné drahé kovy těžily. Vypadalo to prakticky stejně jako na Aljašce, ale hrozně nám pršelo, tak jsme se moc nezdržovali, kromě toho bylo vše kromě restaurace už zavřené. Vlastně jsme si chtěli dát polévku, když jsme ale zjistili, že jedna porce stojí asi 15 EUR, přešla nás chuť.

Zlatokopecký skanzen v Tankavaara


Když už jsem tu měl fotku, jak jsme snídali, tak sem rovnou dám i to, jak jsme dělali oběd (brkaši a luncheon meat co jsme měli z domova) - na to jsou tam naštěstí takové šikovné stříšky, kde se člověk schová před deštěm i větrem

Místo toho jsme tedy přejeli do lyžařského střediska Saariselkä, a tam jsme si udělali další výšlap na místní kopec. Bohužel v silném dešti, takže fotky nic moc. Po cestě jsme ale potkali stádo sobů, kteří se naší přítomností nenechali moc rozházet a já konečně udělal pár fotek z blízka. To jsem samozřejmě ještě netušil, že setkání se sobi budou pro nás pak už na denním pořádku.

Blízká setkání sobího druhu


Dalo se jít blízko, ale pohladit by se asi nenechal, to vždycky odběhl. A ostatně, já taky moc nestál o bližší seznámení těch parohů a mé sedací soupravy...

Lovec beze zbraní - Pampalini

Oni to vlastně nejsou divocí sobi, jsou napůl domestikovaní, každý někomu patří, přes léto se pasou kde chtějí a na zimu je pak majitelé shání do nějakých velkých ohrad. Docela by mě zajímalo, jak to dělají, protože ti sobi se potulují opravdu všude po lesích a kopcích.

Po procházce jsme zase popojeli dál na sever do Inari, přičemž jsme se mohli kochat výhledy na stejnojmenné jezero. U něj jsme se ostatně také utábořili, tentokrát v kempu, ani ne tak kvůli sprchám, jako spíš kvůli sauně.

V tomhle domečku dole byla ta "uhelná" sauna

tudy jsme v noci běželi rozehřátí ze sauny...

... a pak jsme hupsli přímo sem!

Saunování bylo světlým bodem našich noclehů, naším náhradním Sluncem, řekl bych. Sauna v kempu v Inari byla vytápěná uhlím a to bylo pro nás nové. Uhlí je při tom samozřejmě cítit (vcelku příjemně musím říct) a hlavně se to jím dá vytopit ještě víc, než jen elektřinou. Tahle byla fakt horká! Tak horká, že nás to přimělo k odvážnému kroku, resp. několika svižným krokům na molo a pak - šup do jezera! Kdo to nezažil, nepochopí. Byla teda noc, hodně pršelo, ale nám to bylo jedno, vlezli jsme do té ledové vody a cítili se báječně! Hlavně když pak člověk vyleze, má pocit, že je nesmrtelný, úžasně to nabíjí energií.

Nocleh v inarském kempu měl ještě jednu zajímavou příhodu. V noci jsme u kuchyňky viděli krysu, takovou klasickou velkou krysu. Což nás samozřejmě moc nepotěšilo, ale vem to čert, že jo. Jenže když jsme ulehli do stanu (v dešti, samozřejmě), začalo to kolem nás divně šustit. Cupot malinkatých nožiček, šustění kolem podlážky stanu.... to nebylo příjemné ani mně, natož Gabče, že ano. Několikrát jsme otevřeli stan, svítili baterkou do tmy, ale nic jsme neviděli. Tak jsme aspoň plácali do stanu zevnitř a dělali "huš!".

Zcela zbytečně, protože nám "cosi" vlezlo přímo pod podlážku stanu! Jednal jsem impulzivně, jednal jsem rychle - ano, přiznávám, plácnul jsem do té vyduté hýbající se boule pod Gabči karimatkou s úmyslem zabíjet. A úspěch se dostavil po první ráně. Pak byl klid. Aspoň na chvíli teda, pak jsme stejně slyšeli všelijaké šustění a pískání a klidná noc to rozhodně nebyla.

Koukám, že už je to zase strašně dlouhé, takže ranní velké odhalení si nechám na příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VP VP | E-mail | 11. prosince 2011 v 17:33 | Reagovat

Járo, je to tak živý, až mám pocit, že jsem do toho jezera skočil taky :-)

2 Proky Proky | E-mail | Web | 12. prosince 2011 v 23:23 | Reagovat

Konecne jsme se dockali dalsiho pekneho clanku. Fotky sobiku a krajinky fakt pekne! Hmm a sauna ted v zime by se taky hodila. Nohy mi nejak zebou. Premyslim kam zajit do sauny :o) Prosim dalsi clanek...

PS: Plaseni hopsacich potvor kolem stanu mi pripomelo nase prvni stanovani na NZ. Taky tam nejaky posum behal kolem a na neho cihal s baterkou, ale marne. Unavou jsem pak usnul a nakonec ho nechal svemu osudu. Krom toho by jednoduse bacit nesel, je celkem velky a asi by se ani nedal ;-)

3 JR JR | 13. prosince 2011 v 11:09 | Reagovat

[2]: Díky za pochvalu, jako obvykle jsou ty fotky zmenšený otřesný. Ale to je monitor od monitoru, na notebooku to nevypadá tak zle.
Ohledně těch malých potvůrek se ještě dočkáš zajímavého (lehce morbidního) rozuzlení v příští stati. Jen si na to najít ten čas a chuť, že.

4 JR JR | 3. ledna 2012 v 12:40 | Reagovat

Ještě taková (zeměpisná) zajímavost k té Zimní válce - teď jsem zrovna zjistil, že název "Molotovův koktejl" se původně psal "Koktejl pro Molotova" a vymysleli ho (a prakticky používali) právě finští vojáci. Teprve pak to zdomácnělo i v SSSR

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama