Podzim v Laponsku –část jedenáctá – Návrat na místo činu

18. března 2012 v 22:24 | JR |  Finsko 2011
Tentokrát to možná trochu natáhnu, ale je to naposled, tak si to užijte.

Takhle to vypadá, když se na jedno místo dostanete 3x v různou dobu - dvě horní fotky jsou obě ze zimy, spodní z podzimu



středa 21.9.2011

Po téhle upršené a promrzlé noci, navíc když jsme ztratili zásadní cestovní nádobu jsme se rozhodli, že s nocováním venku pro tentokrát končíme a zbylé tři noci zkusíme někde pod střechou.
Když jsme ráno sbalili stan a přejeli do Hetty, zjistili jsme, že jsme spali prakticky přímo na hranici Norka s Finskem. V Hettě jsme si prohlédli infocentrum a udělali si malou procházku na vrchol kopce, ale nebylo nic vidět, počasí už se definitivně zkazilo, bylo zamračeno, nízkou oblačností, místy déšť, abych tak řekl. Zajímavé bylo akorát to, jak jsme scházeli s kopce, tak to bylo po také široké cestě se sloupy osvětlení a teprve za chvíli nám došlo, že je to vlastně běžkařská magistrála, kterou tam mají v zimě osvětlenou (celkem logicky za polárním kruhem jsou ty dny přece jenom krátké).

Udělali jsme si ještě oběd v přístřešku u infocentra a pak jsme na přímo přejeli do Pallas, místa, kde jsme byli už v zimě (tam jsme si v hotelu dávali kafe), je to místní "horské" středisko, odkud se v letní sezoně vyráží také na pěkné treky.


Už při příjezdu na místo jsme viděli spoustu sobů, když jsme pak zaparkovali, procházeli se normálně po parkovišti.




Sobi jdou do hotelu :-)

My jsme se optali na nějaký kratší v infocentru, ale vzhledem k počasí to vypadlo beznadějně, padla hrozná mlha, nebylo vidět prakticky na krok, nebezpečí ztráty cesty i orientace bylo značné, tak jsme to po půlhodině obrátili a vrátili se k autu.

Nástup na trek u hotelu Pallas - to bylo ještě celkem obstojně vidět


pak to bylo horší...


no a nakonec jsme ji málem museli krájet a při tom třebas spadnout do Brčálníku finskému Rákosníčkovi na hlavu

Pak jsme chvíli objížděli tamní ubytovací zařízení, ale hotely jsou opravdu extra drahé, sruby podle situace, ale většinou taky dost nad náš limit, až jsme nakonec našli chatku v Särkijärven Majat Oy za krásnou cenu 40 EUR/noc se saunou v ceně! To se nám moc líbilo a nakonec jsme tam zůstali dvě předposlední noci (s výjimkou té před odletem, to už jsme chtěli být v Rovaniemi, kvůli brzkému odletu)

Naše chatička na předposlední dvě noci


útulný vnitřek - mimochodem, to sice není vidět, ale mají tam takový spešl sušák na věci (vypadá jako lednička, ale suší)

V recepci, kde jsme se ubytovali, se s námi chtěl hrozně kamarádit nějaký opilý Fin, asi též host, jak jsme ze souvislostí pochopili. Byl tam i s manželkou a ta ho vždy zahnala, když už byl moc otravný, ale on byl otravný celkem roztomile, chtěl si povídat, jenže anglicky moc neuměl, tak se řeč točila jen kolem toho, že byl kdysi na běžkách někde na Slovensku, anebo že se někde seznámil s nějakými Slováky na běžkách, těžko říct, z jeho řečí šlo odvodit oba významy :-)

V chatce jsme si pěkně zatopili a všude po zemi a po věšácích rozvěsili věci k usušení, včetně stanu. My se zatím vydali na nákup do nedalekého Muonia už jen kvůli tomu, že jsme tam byli v zimě, tak jsme se tam chtěli znovu podívat (vypadá to pořád stejně)

sauna z venku

V kuchyňce chatky jsme si uvařili večeři a pak už jen čekali na saunu, kterou jsme měli zamluvenou od 22 hodin. Sauna to byla fakticky parádní - kouřová s kamny na dřevo uvnitř (bylo potřeba přikládat a dřevo tam vždycky krásně zavonělo), navíc byla už před námi krásně vytopená (právě tím opilcem a jeho paní), užili jsme si to skutečně náramně, i s koupáním v jezeře a to, že pršelo a byla zima, nám vůbec nevadilo.

a zevnitř

do těhle kamen se přikládalo


Teda, že jsem stál kousek od severní točny jen tak na lehko, to mi nikdo neuvěří. Ještě že mě hřeje to peří, teda to teplo ze sauny



čtvrtek 22.9.2011

Od rána lilo jak z konve, byli jsme rádi, že jsme v suchu a v teple, a definitivně jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc. Pořád jsme ale řešili problém, jak to uděláme s poslední nocí v Rovaniemi. Díky utopenému mobilu jsme totiž přišli i o budík a na letišti jsme měli být už v šest ráno (odlet byl v sedm), takže to chtělo vstávat nejpozději v pět a to se ani já sám od sebe nevzbudím.

Už nějakou dobu jsme tak sháněli budík, ale to byste neřekli, jaký je to v těch vesničkách na severu problém - v potravinách to nemají a kromě potravin je tam ještě cosi jako náš baumax (ale víc ve stylu "obchod smíšeným zbožím), ale budíka nikde neměli. My na to máme vůbec smůlu - to si nechte vyprávět:

Moje mamka měla dlouhou dobu hodinářství a tak o budíky všeho druhu u nás nebyla nouze a nikdy jsem si žádný nemusel kupovat, vždycky jsem nějaký dostal. Normálně jsme si na vandry ani budíky nevozily, nikdy nebyly potřeba (ač se tomu dneska divím, ale je to tak), na tu první velkou cestu po USA jsme budíka měli - tam jsme museli vstávat do práce. Pak si nějak nevybavuju, že by nám byl kdy budík chyběl, až v roce 2006 na Aljašce, kdy jsme chtěli jet autobusem na konec NP Denali a na to se muselo vstávat taky někdy hrozně brzo ráno. Tak tam jsme si tenkrát v obchůdku v kempu koupili prvního "cizího" budíka.

Pak, už jsme s sebou budík vozili spíš ve formě telefonu (tak už to má dneska asi většina lidí), jenže když nás tenkrát v Buenos Aires o všechno okradli, zase jsme si potřebovali budík koupit - to bylo teda číslo dvě.
No a v Laponsku došlo na ten třetí, zatím jsme ho ale nemohli sehnat.

panorama v Levi

Udělali jsme si výlet do jiného horského střediska - Levi, kde jsme se autem vyvezli skoro až na vrchol nejvyššího kopce a tam si udělali malou procházku okolo vrcholu. Hodně tam foukalo, výhled pěkný, ale zamračený.






zimní a podzimní panorama ze Särkitunturi

Když jsme se pak vraceli zpátky na ubytování, počasí se trochu vylepšilo, tak jsme se rozhodli udělat si výšlap na kopec Särkitunturi, na kterém jsme byli už v zimě na sněžnicích (to se šlo trochu jinou trasou, teda). U nástupu na stezku jsme potkali velkou spoustu lidí v protisměru, dokonce tam byl stan, kde nabízeli nějaké pití na zahřátí a celkově tam bylo živo. Jenže všichni už odcházeli, přišli jsme pozdě. Posléze jsme se dovtípili, že zde byli oslavit otevření fungl nové pěší turistické stezky, která se jim moc povedla.

Bohužel, to mělo i jednu nevýhodu a k té se za chvíli dostanu. Jestli si ještě vzpomenete, jak jsem psal o tom fiasku s rozděláváním ohně a pečením buřtů (ve finále spíš turbokremace na plynovém vařiči), tak jsme měli v úmyslu si napravit reputaci a konečně si to opékání užít a šli jsme na jistotu - na vrcholu kopce Särkitunturi jsme totiž v zimě viděli krásnou dřevěnou boudu ve tvaru indiánského týpí a vedle něj druhou s pěkným, suchým dřevem na podpal. Prostě tutovka!

Když jsme se doplazili na vrchol nyní, jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že v rámci stavby nové cesty zbourali ten starý přístřešek! Sice evidentně proto, aby postavili nový, ještě hezčí, ale momentálně tam prostě nebyl! Nevím, co oslavovali, pacholci! Aspoň, že tam zbylo ještě doutnající ohniště, takže jsme jen přiložili a hořelo to.

ta boudička vpravo nahoře, jaksi chybí v těch místech, kde stojím - vlevo dole

Jenže, na vrchu tak strašně foukalo, že opečený buřt stačilo jen vyndat z ohně a než jste ho dali do úst, byl studený. Taková tam byla zima! Co vám budu povídat, bylo to fiasko č. 2. Nakonec jsme se uchýlili do té boudy na dřevo, abychom snědli aspoň vlažné buřty, a pak jsme šupajdili zase pěkně dolů.

tento způsob opékání buřtů, zdá se mi poněkud nešťastným


alespoň, že tuhle boudičku nezbourali (to je totiž latrína)


Nová cestička se jim povedla

Vrátili jsme se do chatky, kde jsem v mikrovlnce chtěl přihřát zmraženou bagetu s česnekem, kterou jsme koupili, ale místo toho jsem ji spálil na uhel (fiasko č.3). Byl tam pak hrozný smrad a museli jsme hodně větrat.
Sauničku jsme ten den měli rezervovanou od 19 hod, tentokrát nebyla tak moc roztopená a navíc po nás šel ještě někdo, tak to nebylo ono (nemohli jsme si tu hodinu protáhnout), ani jsme se nekoupali v jezeře, byla na to moc zima. Večer jsme šli dřív spát, beztak už zase pršelo.



pátek 23.9.2011

Déšť trval celou noc a pokračoval celý den, pršelo prostě už pořád až do potopy světa. Sbalili jsme věci a vyrazili směrem Rovaniemi, což bylo nějakých 240 kilometrů a jeli jsme to prakticky na jeden zátah s jednou jedinou výjimkou - v městečku Kitila, které nám přišlo už přece jenom trochu větší, jsme se zeptali zase na toho budíka a paní nám vysvětlila cestu k místnímu hodináři a tam jsme konečně uspěli - koupili jsme za 10 EUR budíka "Hello Kitty" už rovnou s úmyslem, že ho pak dáme dětem kamarádů k vánocům.

Až do Rovaniemi opravdu poctivě pršelo, bylo zamračeno, zima a snad akorát pocit, že se s námi přišli rozloučit všichni sobi z okolí nám trochu zvedal náladu - to víte, konec dovolené, konec legrace.

Když jsme dorazili do cíle, hledali jsme nocleh, ale všude bylo hrozně draho, takže jsme nakonec skončili u nějakého chlapíka v bed and breakfest za 65 EUR, kde jsme měli jen jeden pokoj a kromě nás tam byla ještě nějaká partička mladíků, evidentně na tahu (pátek večer). Pro ty naše účely to ale bylo postačující.

Zbytek dne jsme ještě trochu courali po městě, nakupovali dárky domů a zbyl nám i čas vyjet na kopec nad městem, kde jsme se trochu prošli, ale výhled nebyl prakticky žádný, všude mlha, déšť, hnus. Moje střeva už taky nějak mlela z posledního, a když bych to zkrátil, tak mi z posledního dne pobytu v RVN zbyde jen usilovné běhání mezi záchody a velmi nepříjemné nutkavé pocity.

K večeři jsme si zašli do pizza bufetu (all you can eat), a pak už jsme jen dotankovali auto a přesunuli se do nocležiště.

sobota 24.9.2011

V noci jsme stejně moc nespali (nějak se nám tam nespalo dobře, navíc přišli ti místní pařmeni), takže jsme ten budík skoro ani nepotřebovali. Vypakovali jsme se rychle, dojeli na letiště a tam ouha - bylo ještě zavřeno! Tak jsme čekali v autě, protože venku byla pekelná zima. Naštěstí bylo "vracecí" parkoviště aut z půjčovny hned vedle vchodu. To letiště v Rovaniemi je ostatně vůbec nádherně prťavé, to člověku hned přiroste k srdci.
No a pak už let do Helsinek (zataženo, takže vidět nic nebylo), a pak Helsinky - Praha, Praha - KV (student agency) a home sweet home! Dokonce jsme měli den na rekonvalescenci před návratem do pracovního procesu, což se šiklo.

Ten opravdu krásný podzim, jsme si pak vlastně užili víc doma, než na dovolené, jak jsme plánovali (určitě si vzpomínáte, jak hezký podzim to byl), to bylo dobře, že jsme si pak ještě užili sluníčka, to rychle pomáhá zapomenout na propršené a promrzlé noci ve stanu a zbydou jen ty krásné vzpomínky. Tož tak.


Ač se to možná z posledního článku tak nejeví, Laponskou výpravu hodnotím velmi vysoko mezi našimi dovolenkovými cestami. Asi nejsem moc objektivní, zvlášť teď, když je mi jasné, že si teď pár let podobné výlety asi odpustíme (případně budou probíhat výrazně jinak), ale krajina za Polárním kruhem mě chytla u srdce, Finská část obzvláště. Nedokážu vysvětlit proč, asi tím, jak to tam celé působí živě - čisté lesy, houby, lišejníky, lumíci, sobi ... to zpívání v kostele, celá ta zimní část... a přitom nic bombastického, žádné sopky chrlící lávu, nebo Grand Canyon, všechno takové "domácí" poklidné, pohodové.

Prostě do Laponska se ještě vrátím(e), ať už na běžky, nebo na pěší tůry, je to přece jenom "za humny", letadlem je tam člověk coby dup.

jedna zeměpisná anekdota na závěr (snasd to bude i po zmenšení čitelné)


Děkuji všem čtenářům, kteří měli tu trpělivost tohle bezbarvé tlachání upovídaného strýce dočíst až do konce, stejně jako děkuji chřipkovým virům, že mi pomohly uspíšit celou tuto náročnou transkripci,

A nyní vzhůru, vstříc novým tématům!

P.S. Nová tematická řada bude asi existenčně-hororový seriál - Jak přežít rekonstrukci, nezbláznit se, nepřijít o kalhoty a ještě se těšit na miminko
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AdélaZuzu AdélaZuzu | Web | 12. srpna 2012 v 20:36 | Reagovat

To nemá chybu, krásný blog.

2 Anička Anička | Web | 25. ledna 2014 v 15:26 | Reagovat

Bezva blog. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama