Podzim v Laponsku - část sedmá - horová noc v Mehamnu a přejezd na Nordkapp

4. března 2012 v 15:50 | JR |  Finsko 2011
Zítra začínáme s rekonstrukcí bytu(ů), tak tohle možná jedna z posledních příležitostí pohnout s cestovatelským blogem.

Když jsme opouštěli sluncem zalitý Ilfjord, a začali stoupat do hor směrem na Mehamn, neměli jsme ještě tušení, jaká hrůza nás tam čeká. A proč vlastně Mehamn? Dalo by se říci, že za tohle, stejně jako za spoustu jiných přírodních katastrof, které se mi kdy přihodily, může pan lékárník MB.

panorama Nordkinnu - v dálce vpravo je trochu vidět Kinnarodden



Byl to totiž právě on, kdo mi prozradil, že vedle turisticky profláknutého Nodkappu, existuje ještě jeden nejsevernější mys Evropy a sice Kinnarodden, na poloostrově Nordkinn, o kterém se málo ví, ale který je vlastně doopravdy tím nejsevernějším mysem Evropy. S těmi nejsevernějšími body se to má totiž tak... (a zde si opět neodpustím krátkou zeměpisně-naučnou vložku)

cituji Wiki:
Hraničním bodem Evropy na severu je mys Kinnarodden v Norsku na 71°8′ s.š., pro celý kontinent ale mys Fligeli na Rudolfově ostrově v zemi Františka Josefa na 81°51′ s.š. Další významný mys na severu je Severní mys (Nordkapp) v Norsku, považovaný mylně za nejsevernější bod pevniny (pozn. autora - a to i v tomto případě je to v reálu trochu jinak, jak uvidíte později). Mys leží na ostrově, ne na pevnině, a má nižší zeměpisnou šířku než Kinnarodden. Kinnarodden je od severního pólu vzdálen asi 2106,6 km, Nordkapp přibližně o 6 km méně.

někde tam za tím kopcem to je

V ostrém kontrastu k turisticky poměrně rušnému Nordkappu je Kinnarodden poněkud osamělé místo. Dosáhnout se dá po celodenní pěší tůře z Menhamnu (přibližně 23 km náročným terénem) a celý další den je potřeba počítat na cestu zpět. Turistické kanceláře však na toto místo organizují také řadu lodních výletů.

Pan lékárník MB výlet na Kinnarodden vehementně doporučoval a popisoval to, jako nějakou nenáročnou odpolední procházku do Průhonic, s tím, že větší část cesty se dá ujet autem. Zde je potřeba připomenout, že pan MB byl v oněch místech již před mnoha lety, a když jsem si dal dohromady všechny informace, co mi (pravidelně při mariáši) předával, jako např. to, že je tam maják, že se tam dá dojet autem a že to vlastně nic není..., dospěl jsem nezvratně k závěru, že pan MB na Kinnaroddenu vlastně vůbec nebyl.

Respektive se domnívám, že byl pouze v Gamvíku, kam vede normální asfaltka a kde je nejsevernější maják Norska (resp. pevninské Evropy). Protože 23 km túru drsným terénem, jak to popisují průvodci a jak jsme to měli na místě možnost vidět (aspoň z dálky teda), by si přece musel pamatovat!

My jsme si všechny ty informace dopředu zjistili, korespondenčně jsme se i ptali místního turistického střediska v Mehamnu, zda tam není celoročně sníh (prý jen místy), z netu jsme si stáhli mapy, připravili batohy na dvoudenní túru a na dovolenou jsme vyráželi s optimismem, že to zvládneme. Chvíli jsme i zvažovali ten "lodní výlet" pro cestu zpět, avšak poté, co jsem po mailu zjistil cenu cca 1300 EUR, bylo jasné, že to je mimo naše možnosti a chceme-li se tam dostat, budeme muset ujít obě cesty pěkně po svých.


S tímto vědomím jsme do toho šli, když jsme v Ilfjordu zahýbali na silnici č. 888 na sever směr Mehamn, přičemž jsme tušili, že nám počasí asi nebude přát.

A opravdu nepřálo. Už v prvním průsmyku se rozpršelo a nahoře na planinách jsme zažili strašlivou bouřku, vichr, horizontální déšť, hromy a blesky. Opravdu strašidelná jízda to byla, místy jsem jel fakt krokem, protože jsem prakticky neviděl před sebe. Na jednom odpočívadle jsme museli stavět na záchod, a ačkoliv jsem přijel opravdu těsně ke stříšce té boudy, Gabča i za ty dva kroky, co musela udělat venku, pěkně promokla. Mně veškeré potřeby raději rychle přešly.
Do Mehamnu, jsme z hor sjeli už za tmy, ale prakticky v tom nebyl rozdíl, stále pršelo (už ne tak divoce), ale foukal vítr a bylo vůbec veskrze hnusně, takže jsme zamířili do místního (jediného) kempu, v naději, že tam nebude moc drahé ubytování v chatkách.

Kemp v Mehamnu ráno. Bílé dveře vlevo (nad loďkou) vedly do sprch, tam jsme strávili jedinou suchou část večera

V recepci bylo zavřeno a celkově to tam působilo naprosto mrtvě, nikde nikdo. Proto jsme nakonec museli zavolat na nějaké číslo, které tam bylo uvedené na ceduli na dveřích (mimochodem, teď mi došlo, že to byl vlastně poslední hovor z mého milého malého telefonu), a za chvíli přijel mladíček v džípu.

Celý areál patří společnosti Nordic Safari a je to krásná a pohodlná základna pro bohaté turisty na výlety všeho druhu (od rybaření, po výlety na nejS bod přes husky ride a sněžné skútry v zimě). Bohužel, ceny bydlení uvnitř byly vysoko nad náš standard, smlouvat nemělo cenu a koneckonců venku prostě jen zase "trochu" pršelo a k tomu "trochu" foukal vítr, takže jsme zaplatili 150 NOK za místo na stan (široko daleko jediný) a hlavně za klíčky od sprch, kde bylo teplo a hlavně sucho.

Chvíli jsme se rozhlíželi (s baterkami v té tmě) po nějakém rozumném a nepodmáčeném místečku kde by se dal stan rozdělat a bylo to blízko sprch, ale vypadalo to blbě, tak jsme přejeli autem kus zpátky po cestě, kde nám to chlápek z recepce označil a postavili stan tam. Trochu jsme se báli, aby ve větru neuletěl (dokud do něj nevlezeme, pak už je to samozřejmě vyloučeno) a tak jsme ho u kolíků ještě zatížili kameny.

Pak jsme se zase (autem prosím) vrátili zpět ke sprše a tam si pěkně "po houmlesácku" uvařili večeři (vlastně nás dost zklamalo, že v ceně kempu nebyla společná krytá kuchyňka, jako je jinde zvykem. Poté jsme provedli i celkovou hygienu a hurá zpátky do stanu. Venku začalo pršet i foukat silněji.

Ve stanu jsem ještě poslal pozdravnou SMSku panu lékárníkovi MB s tím, že jsme dorazili na místo určení, opět aniž bych tušil, že to bude SMSka poslední. Sotva jsem ulehl do spacáku, usnul jsem nahromaděnou únavou z dlouhé cesty, ovšem nikoliv na dlouho. Vítr venku zesílil na střední orkán a bouře z hor dorazila k pobřeží.


sobota 17.9.2011

Asi byste mi neuvěřili, kdybych jen tak napsal, že jsem utopil telefon ve stanu, že? A přece se to stalo. Totiž to máte tak, celou noc nám vítr strašně lomcoval stanem, respektive tropikem a na jeho návětrné straně jsem samozřejmě spal já. Spánkem se to moc nazývat nedalo, protože to plácání bylo samo o sobě dost hlučné a veskrze nepříjemné - jen si to zkuste, poproste partnera, aby vám, až budete usínat, rychle plácal o ksicht (dámám o obličej) mokrým hadrem a uvidíte sami, jak se vám bude spát.

Zase na druhou stranu zastávám názor, že kdo nemůže spát, je patrně jen málo unaven, neb jsem se již nesčetněkrát na vlastním otlačeném čele přesvědčil, že usnout se dá kdekoliv (a kdykoliv), jen je potřeba být patřičně utahán, ať již přirozenou, či společenskou námahou. Ta společenská byla v našem případě, v zemi kruté prohibice, vyloučena a fyzická únava patrně ještě nebyla dostatečně silná.

Poprvé jsem se vzbudil asi v půl druhé a je pravda, že jsem pak několikrát po sobě ještě krásně "zabral" - prostě jsem se jen otočil na druhý bok, hlavu ještě víc zachumlal do spacáku a děj se vůle, respektive hněv boží, a žeňte se čerti, jako by se nechumelilo, že ano.

Jenomže, mohlo být tak kolem čtvrté, když jsem zjistil, že něco není v pořádku, a že voda, kterou jsem dosud ještě ne zcela spojoval s akustickými projevy té strašlivě zuřící bouře, tak že tato studená, nepříjemná a hlavně neuvěřitelně mokrá voda si kudysi našla cestu dovnitř mého spacáku. Pamětliv umění starých jogínů, nezalekl jsem se ničeho, zaujal jsem prenatální polohu a otočil se na druhý bok přesvědčen, že fujavice brzy ustane a do rána svým (pověstným) tělesným teplem spacák i sebe krásně vysuším.

A znovu jsem usnul, znovu se vzbudil, otočil ... a tak dál pořád dokola. Vydržel jsem to dlouho, bohužel bouře vydržela také a byla podstatně silnější než já, takže když jsem kolem půl šesté ranní ve spacáku už doslova ploval, zuby mi drnčely, teplo spacáku bylo fuč a veškerý komfort tělesného tuku ten tam, vzdal jsem to a jal se vstávat a budit Gabču, která spala celkem v klidu. Myslím, že to byla taková její neplánovaná satisfakce za noc v ledovém hradu, o které jsem psal v zimní části naší laponské dovolené.

Vylezl jsem ze stanu, klepaje se zimou jsem nejdřív ze všeho zalezl do auta, nastartoval a topil a topil...
Pak teprve nastoupily ty podružnější věci jako obnova vlastních motorických schopností (prostě jsem taky potřeboval nastartovat a zahřát motor), doslova vyždímat spacák, sbalit (a vyždímat) stan, udělat si k snídani čaj a postupně rozběhnout činnost všech vnitřních orgánů.

Při balení stanu jsem také zjistil onu tragickou událost, kdy telefon, který se celou noc nacházel ve vnitřní kapse stanu, nevydržel nápor vodorovného deště, promokl a orosil se mu displej. Rozebral jsem ho, a hned začal v autě sušit, dokonce jsem ho i nahodil, ale za chvíli byl konec, odmlčel se nadobro. Děsný, jak tyhle elektronické hračky nic nevydrží. Přitom je z Finska, tak by na to měl bejt zvyklej. No nic.

Jakž takž jsme se vzpamatovali, posnídali a poptali se mladíka z recepce, zda si můžeme někde nechat sušit stan a spacák - dal nám klíčky od nějakého skladiště, ale tam byla zima a vlhko, takže tam beztak nic neuschlo. Bylo jasné, že z pěší túry na Kinnaroden nic nebude, s mokrým spacákem to prostě nešlo, a beztak by to v tom počasí byl jen těžký masochismus, ne-li přímo sebevražda.

Mehamn po ránu, aktuální počasí je možné vidět na této web kameře


Pobřežní majáček v Mehamnu


Tak tím směrem leží Kinarodden, tam... jsme nakonec nešli




I ráno bylo dál setrvale hnusně, tak jsme si udělali alespoň výlet do Gamvíku k nejsevernějšímu majáku, mimochodem to bylo přesně to místo, které splňovalo všechny propriety toho, o kterém mi vykládal pan lékárník MB - dalo se tam dojet autem, byl tam maják (nejsevernější), bylo to tam pěkné a nikdo tam nebyl. Jenže i tam hrozně foukalo a pršelo, tak jsme se dlouho nezdrželi a raději jsme se vrátili do Mehamnu, vyzvedli neusušený stan a ujížděli jsme z Nordkynu zpátky na jih jak Sedláci od Chlumce (tedy za předpokladu, že sedláci rovněž ustupovali na jih, to nevím přesně).


Gamvík


Maják v Gamvíku, údajně nejsevernější maják (kontinentální) Evropy


Čekala nás cesta zpět přes horský průsmyk, v autě jsme mezitím dosušovali věci (aby nám pak večer opět zmokly) a cestou jsme pozorovali sobi. Ten den jsme jich viděli asi 100 a k tomu jednu lasičku, nebo vydru či co. Na mapě jsme udělali takové "účko" a z Nordkynu jsme jeli zase na sever na Nordkapp. Přitom jsme urazili asi 500 km a po cestě jsme zažili občas záblesky lepšího počasí, většinou ale pršelo.

Cesta zpět z Gamvíku do Mehamnu


když se po cestě udělalo na chvíli hezky, byly to krásné pohledy










Vzpomínám si, že jsem (po poloprobdělé noci) musel jsem na chvíli zastavit a dát si řízený mikrospánek na odpočívadle, už jsem nemohl jet.

Easy Norway Rider


Tyto cedule byly naprsto běžné, stejně jako sobi samotní



Za to losy jsme viděli jen jednou (hned první den), přestože cedulí na ně bylo také dost


i jedna ukázková duha byla


Jeno ten hrnec zlata na jejím konci nikdě


Až teprve na večer jsme dojeli až na Nordkapp osmikilometrovým tunelem, na jehož konci je mastná, teda mýtná brána (opravdu mastná - 192 NOK za jednu cestu!) Naštěstí jsme hned za ní narazili na stádečko sobů hned na silnici, až jsem si říkal, že je tam nasazují schválně, aby se odvedla pozornost turistů od opravdu předraženého mýtného. Kdo ví.
Celkem dlouho nám trvalo hledání kempu, nějak jsme měli v průvodcích zmatené informace, anebo to možná bylo jen tím, že už bylo po hlavní sezoně. Nakonec jsme se utábořili v Nordkapp Camping, kde to ovšem mělo tu výhodu, že půvabná slečna recepční uměla trochu česky! Byla napůl Lotyška a měla kamarády z Olomouce, takže se naučila docela dobře rozumět po našem.

Vyústění podmořského tunelu na Nordkappu - tady kousíček byla ta mastná/mýtná brána


a zde jsou oni placení sobi-animátoři, kteří vám pomohou zapomenout na drahé mýtné





sobi na Nordkappu

Postavili jsme (z auta už relativně suchý) stan aby nám v noci opět zmokl, tentokrát už jen v mezích běžné laponské normy, čili vlastně úplně v pohodě.

Následující den nás mělo čekat "to naše" nejsevernější místo, ale o tom zase až příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Proky Proky | E-mail | Web | 12. března 2012 v 20:48 | Reagovat

To byl dost dramaticky pribeh, ale sobici jsou vazne dobry...

At vam dobre jde ta rekonstrukce!

2 JR JR | 12. března 2012 v 20:55 | Reagovat

Dík, to jsem rád, že si to konečně někdo přečetl. Rekonstrukce by byl asi ještě dramatičtější příběh, doufám, že skončí dřív, než o ní stačím napsat ;-)

3 vf vf | 14. března 2012 v 10:28 | Reagovat

Pěkné! Jde z toho zima, ale láká to se tam vypravit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama