49. MFF KV - díl třetí

17. srpna 2014 v 19:20 | JR |  filmy
Ve svém čerstvém a blahoslaveném slaměnovdovectví jsem bohat o čas, který mohu věnovat zbytnostem, jako dopsání blogu z MFF. Tož směle do dalšího dílu!


V úterý 8.7. jsem musel bohužel do práce, ostatně takhle "rozkouskovanou" dovolenou jsem ještě neměl - pondělí, středa a pátek filmová dovolená a v úterý, čtvrtek se beze mne náš velký koncern bohužel neobešel. Měl jsem to ale naplánované dobře - schůzka s kolegou z hlavního města a pak jsem mu chtěl také ukázat festivalové dění a vzít ho na film, resp. na premiéru filmu Díra u Hanušovic, ovšem mělo to jednu chybičku - na akreditaci jsem získal pouze jeden lístek.

Ten jsem blahosklonně věnoval kolegovi s tím, že "já už se tam nějak dostanu", což ovšem byla část plánu, která mi nevyšla. Bylo beznadějně plno a na akreditaci jsem se už nedostal (nedostal jsem se ani do fronty, kde se na akreditace stálo, víc než hodinu před představením). Tedy tento film jsem neviděl a dostal jsem se do kina až v deset večer.



Byl to kus ze série "půlnoční filmy", kterou každý rok hojně navštěvuji a vždy vidím většinou šílenosti a sem tam klenot. Tohle byla spíš šílenost. Indonéská akční řežba o policajtovi, který pracuje under cover pro mafii a pak (samozřejmě) se všemi zatočí. Hodně kung-fu, nebo kýho čerta bojové umění to bylo, hodně šermování, hodně mrtvejch. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo Kill Billa 1 - tu část, kdy si Uma Thurman jde vyřizovat účty z Lucy Liu, akorát tady bylo těch mrtvých a na kusy rozsekaných snad ještě víc. Na můj vkus příliš dlouhá stopáž, ale pro zvědavce, které zajímá, co frčí na druhé polokouli to může být zajímavé.




Další den jsem měl opět volno a mohl filmovat od raného dopoledne (tj. od 10 hod). Tom na Farmě byl opět prohřešek proti mému triu pravidel, opět proti tomu o homosexuálech, jenže tady před tím v anotaci vůbec nevarovali a tak jsem prostě a jednoduše naletěl. Hlavní zápletka - mladík přijede na pohřeb svého "kamaráda" kamsi do prdele světa v Kanadě a postupně vyjde najevo, že nebyli jenom kamarádi…
Takovej televizní film na neděli na CŤ1, tzv. "depresárna na neděli", nic víc, nic míň.


Tento film byl kritikou i diváky hodnocen docela dobře, nicméně z anotace to moc nelákalo. Slibovalo to opět depresivní podívanou o tom, jak kdesi na severu Ruska jedinec neznamená nic v boji proti místní vládě mafiánů a zkorumpovaných úředníků. A taky že jo, bylo to beznadějné od začátku do konce a přitom se do toho zamotala ještě nějaká ta rozvrácená rodina a nevěra, aby byla beznaděj kompletní. Zajímavé je, že film vznikl za podpory ruského Ministerstva kultury, což se z podstaty věci (zobrazení korupce v Rusku) jeví jako celkem odvážný počin. Mně to ovšem moc nebralo, a přiznám se, že jsem chvílemi v pohodlí sedaček Velkého sálu podřimoval.



Postkatastrofické drama z vyprahlé Austrálie mělo slibný začátek, ale pak se to nějak rozbředlo, a v konečném důsledku to bylo víceméně o ničem. Takových filmů už byly desítky, ne-li stovky. Navíc mi logika celého toho postapokalyptického světa přišla nějaká zmatená, resp. veskrze nelogická. Obecně platí, že když se rozpadne civilizace, jak ji známe, začne platit právo silnějšího, což ale tady nějak nebylo poznat a hlavní hrdina nebyl ani silný, ani chytrý, dalo by se říci, že byl prostě jen hodně naštvaný, což mu vystačilo až do konce filmu a do (už ani nečekané) pointy. A opět to bylo moc dlouhé - já nevím, proč už se dneska filmy nevlezou do způsobných 90 minut?



Po nanicovatých filmech v úterý a ve středu, jsem ve čtvrtek nechtěl nechat nic náhodě a za každou cenu jsem se chtěl dostat na slavnostní projekci Vrchní prchni, na které předávali cenu Zdenku Svěrákovi za celoživotní přínos. Miluju tyhle představení, kde se ve stoje tleská nějakému zasloužilému umělci, obzvláště je-li tento i mou osobní ikonou, což p. Svěrák právě je.

snímáno z mobilu



Páni oficiálové festivaloví fotografové odvedli pouze polovičatou práci - je mne vidět pouze polovina, vpředu zaclání nějaký starý dědula :-)


Projekce byla v Divadle, seděl jsem tuším ve druhé řadě, takže jsem to měl celé jako na dlani. Krása. Před předáním ceny byl (jako vždy) malý sestřih z autorova díla a pak již došlo k slavnostnímu předání - Eben, Bartoška, Svěrák, lidé plácali ve stoje, já snad i slzu uronil, bylo to tak dojemné.

Atmosféra takové chvíle je bohužel nezprostředkovatelná, to se musí zažít. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem měl tu čest se Svěrákem před lety osobně krátce hovořit a jaký je to (i v civilu) milý pán. Stejně jako p. Smoljak, kterého jsem měl tu čest "předejít" cestou do kina Drahomíra před pár lety zase na jiném MFF a jak jsme se alespoň vzájemně pozdravili, přičemž já samozřejmě zdravil první, jak velí slušnost.

Film Vrchní, prchni, samozřejmě komentář nepotřebuje, ale je o to krásnější sledovat ony slavné karlovarské scény přímo na místě činu, že. Zkrátka nezapomenutelný zážitek a Höhepunkt celého letošního festivalu.




a. Bomba s pánem v jeho botě, Velká Británie, 2005, 15 min
b. Budoucí lidstvo, Velká Británie, 2005, 5 min
c. Sørdal, Velká Británie, 2007, 8 min


Na tohle představení do Husovky jsem šel, protože jsem měl ještě trochu času před chystaným koncertem Tara Fuki na Divadelním náměstí, kam jsem měl namířeno a kde jsem se vlastně od předchozí projekce celou dobu pohyboval. Vlastně jsem se chtěl hlavně schovat před deštěm a na tohle byly ještě volné lístky. Nyní už vím proč - tohle byl na mne příliš velký experiment. Někdo (Ben Rivers) se v jednadvacátém století asi pokouší napodobit experimenty starých černobílých filmů hrubého zrna (velké zrnitosti) a točí krátké filmečky - experimenty. Fakt o ničem, ale úplně o ničem. Vydržel jsem jen tři, víc se fakt nedalo. Z kinosálu jsem pak neodcházel zdaleka sám.


Intermezzo: Koncert Tara Fuki v Domě ČT na Divadelním náměstí, čtvrtek 10.7.

Na dvě violoncellistky, které si říkají Tara Fuki a hrají "bigbít" na cella, mne upozornil kamarád kdysi na festivalu Mezi ploty, když jsem ho jednou navštívil. Od té doby jsem byl na dvou jejich koncertech u nás v KV a mám všechny (4) jejich desky. Je to zvláštní komorní muzika, kde vedle cell jsou výrazné vokály obou dam, zejména tedy jedné z nich - Doroty Barové.

Bohužel musím říci, že to, jak se hudebně vyvíjejí a posouvají směrem k "world music" mi moc nekonvenuje a líbí se mi hlavně jejich první dvě alba Piosenky do sna a Kapka, kde to má ještě docela "říz" a připomíná to takový akustický jazzrock. Ani tento koncert mě moc nenadchnul - znělo jim to hezky, bylo to i docela hravé, ale na můj vkus už trochu moc experimentální.



Ve čtvrtek jsem stihnul ještě jeden film - opět od 22 hod v Drahomíře - kus s jednoduchým názvem ´71, který pojednával o vojákovi-Britovi, který je nasazen v Severním Irsku během nevyhlášené občanské války v sedmdesátých letech. Teda řeknu vám, musela to tam být docela síla, to si u nás vůbec neumíme představit. Film měl dech beroucí tempo, takže jsem ani na chvilku nezadřímal, koukalo se na to opravdu jedním dechem a atmosféra i herecké výkony byly opravdu dobré. Mělo to pouze jedinou chybu, za kterou film ale nemůže - dostal jsem lístek do první řady úplně vlevo, takže jsem si div krk nevykroutil a hlavu nezlomil, abych to celé ukoukal. V každém případě to ale byl dobrý snímek, který doporučuji.


No a příště už to dorazíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama